Úterý po 9. neděli v mezidobí

Milovaní! Očekávejte a urychlujte příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru.
Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.
Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu!

Milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných (lidí).
Ať spíše rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Jemu buď sláva nyní i až do dne věčnosti! Amen.[2 Petr 3,12-15a.17-18]

Za první částí úryvku, za veršem „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! “ pokračuje text ještě necelými dvěma verši, o které je však dnešní první liturgické čtení zkráceno:
„Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) to překrucují – (dělají to) tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“

Celý tento úryvek je zakončením kapitoly o slíbeném druhém příchodu Krista (a ovšem i zakončením celého listu).

Na začátku této kapitoly se říká:
„To především vězte, že v posledních dnech přijdou se (svým) posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: ‚Kdepak je ten jeho slíbený příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává (tak, jak bylo) od začátku stvoření'“

A dále se vysvětluje, že Pán neotálí, ale je shovívavý, „protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.“

Pojďme tedy růst ve svatosti a prospívat v milostech, abychom využili čas od Pána k tomu, k čemu nám jej dal. Neposlouchejme bludy špatných lidí, ale horlivou prací na našem duchovním růstu a na obrácení hříšníků urychlujme druhý příchod Páně.

Pondělí Svatodušní, Památka Panny Marie, Matky církve

U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská.
Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“
A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal.
Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.[Jan 19,25-34]

Poslední slova na kříži lze částečně chápat i jako závěť.

Ježíš tam dává učedníkovi, kterého miloval, za matku svou matku, Pannu Marii.
Tím učedníkem je jistě Jan, apoštol a evangelista.

Nás, kteří dlíme pod Ježíšovým křížem duchovně a snažíme se být Jeho učedníky, jistě také velmi miluje.

A tedy také nám určitě rád dává svou matku za matku.

Velice těžko si lze představit, že by tomu tak nebylo.

Současně své matce doporučil za syna učedníka Jana. Tak zcela jistě doporučuje její mateřské péči a mateřské aurotitě i nás.

Tedy i my se můžeme a máme podrobit tomu, co nám Maria jako matka říká.
(Např. „Udělejte všechno, co vám řekne“[J2,5])
A k tomu na ni, jako na matku, máme mít ohled a vnímat její přání. A nečekat, až nás k nějaké práci na nás samotných a na naší spáse nebo k nějaké práci pro Boha nebo pro druhé vybídne.

Spolu s tím se ale můžeme a dokonce máme svěřovat do její mateřské péče, s vědomím, že je blízko Bohu a tedy její mateřská péče a přímluva za nás jsou mocné.

Pondělí po 2. neděli velikonoční

Když byli (Petr a Jan) propuštěni, přišli k svým a pověděli jim, co všecko jim řekli velekněží a starší.

Když to uslyšeli, společně zvolali k Bohu:
„Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich.

Ty jsi řekl pod vlivem Ducha svatého ústy svého služebníka, našeho praotce Davida: ‚Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému.‘ Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal (za Mesiáše). Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí. A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují!

Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy.“

A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.
[Sk4,23-31]

„Věřit“ znamená věřit, že mi Bůh chce dát dobré a velké věci.

I zde na Zemi.

A znamená to vědět, že si je nemusím brát sám a uchylovat se kvůli nim k sobectví, chamtivosti, lži, podvodu nebo jinému zlu.

Ale že mohu v klidu a radosti vyčkat, protože Bůh mne vždy obdaruje. A taky to znamená přijmout ten dar, když přichází, a neutíkat před ním ze strachu a s výmluvoou na falešnou skromnost.

Víra je totiž připravená i na to, že dostane, oč prosí!

Velký pátek Památka umučení Páně

Dvacet šest století starý text, na svitku starém cca 2150 let

Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku.

On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli.

Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc?

Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.

A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného.

On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.

Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou.

Hospodin na něho uvalil vinu nás všech.

Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.

Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem.

Kdo se stará o jeho právo?

Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti.

Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod.

Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán.

Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny.

Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.

[Iz 52,13-53,12]

Tento text vznikl cca v 6. století „před Kristem“, tedy v 6. století před našim letopočtem. Tedy cca 600 let před tím, než za nás Kristus položil svůj život.

Máme výborně doloženu verzi tohoto textu z doby cca 100 až 150 let před narozením Krista. Samozřejmě je psaná hebrejsky. (Tento český překlad je z webu liturgie.cz a pravděpodobně tak vychází z překladatelské práce Václava Bognerova a jeho spolupracovníků – zájemci o problematiku českého liturgického překladu mohou další info najít např. zde)

A naprosto nás dnešního dne unáší, jak přesně kniha Izaiáš popisuje Kristovu oběť za nás!

Zní to téměř jako „hymna vykoupení“. Můžeme jen „stát s otevřenou pusou“ a s velkou úctou naslouchat tomuto starodávnému textu.

A klanět se s velkou vdčností Ježíši.

Středa Svatého týdne

Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka.

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.

Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen.

Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle – Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?[Iz 50,4-9a]

Dobrá zpráva, utěšující zpráva: jsi můj. Záleží mi na tobě.

To zvěstuje prorok, svými ústy; i svou odvahou a svým životem.

Zvěstuje to Ježíš, mnohem jasněji, svým slovem, uzdravováním lidí od problémů duše i těla a svým utrpením. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“[J 12,32]

Útěcha je už v tom, když nás pravda osvobozuje.[J 8,32]
Pravda o tom, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. [Řím 3,23]
Pravda o tom, že je s tím potřeba něco dělat.
Lituj tedy své špatnosti a modli se k Pánu [Sk 8,22]

Středa po 5. neděli postní

Král Nabuchodonosor řekl:
„Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“

Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi:
„Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“

Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář.

Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece.

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům:
„Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“

Odpověděli a řekli králi:
„Ano, králi!“

(Král) pravil:
„Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“

Tu zvolal Nabuchodonosor: „

Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“

[Dan 3,14-20.91-92.95]

Netrapte ty, kteří se snaží být dobří a kteří věří ve svého boha.
Nevíte, zda zvládnete litovat a obrátit se, až k tomu dostanete příležitost a ani nevíte, jak velká a zářivá příležitost to bude – možná právě nyní, to co prožíváte, je vaše největší příležitost?

Na Nabuchodonosora se neohlížejte, že zakusil něco tak zázračného – čekaly ho obtížné úkoly. Pokud budete ochotni přijmout velké úkoly a zodpovědnost za statisíce lidí, také zažijete zajímavější věci.

Ale svěřte se do rukou Boha, protože sami a bez Jeho Ducha nic nezmůžete.

Pondělí po 5. neděli postní

V Babylóně bydlel muž jménem Joakim. Vzal si ženu jménem Zuzanu, dceru Helkiášovu, velmi krásnou a bohabojnou. Její rodiče byli spravedliví a svoji dceru vychovali podle Mojžíšova zákona. Joakim byl velmi bohatý a měl zahradu, která sousedila s jeho domem. U něho se scházívali Judovci, neboť byl ze všech nejváženější.
Toho roku byli ustanoveni dva starší z lidu jako soudci a o nich řekl Pán, že z Babylónu povstala nepravost od starších soudců, kteří spravovali lid podle zdání. Oni často prodlévali v Joakimově domě a přicházeli k nim všichni, kteří si žádali soudní jednání. Když pak o polednách lid odcházel, Zuzana vcházela do zahrady svého muže a procházela se. Ti dva starší ji každodenně pozorovali, jak přichází na procházku, a vzpláli k ní vášní; živili své zvrácené úmysly a odvrátili své oči, aby neviděli nebe a nebyli pamětlivi spravedlivých soudů. Jednou, když číhali na vhodný den, vešla jako obyčejně jen se dvěma služebnicemi a chtěla se v zahradě vykoupat, neboť bylo horko. Nikdo tam nebyl kromě těch dvou skrytých starších, kteří ji pozorovali. Řekla služebnicím: „Přineste mi olej a mast a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat.“
Když služebnice odešly, objevili se oba starší, přiběhli k ní a řekli: „Hle, dveře zahrady jsou zavřeny, nikdo nás nevidí a my po tobě toužíme, proto nám přivol a splň naši touhu. Jinak tě udáme, že byl s tebou mladý muž, a proto jsi poslala své služebnice pryč.“ Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám. Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem.“
Zuzana vzkřikla velikým hlasem, vzkřikli i oba starší proti ní a jeden běžel a otevřel dveře zahrady. Když služebníci slyšeli křik v zahradě, vrazili tam postranními vrátky, aby viděli, co se přihodilo. Jak se starší dali do své žaloby, služebníci se velmi zastyděli, neboť o Zuzaně se nikdy nic takového nemluvilo. Nazítří, když se sešel lid k jejímu muži Joakimu, přišli i ti dva starší, plni zločinných úmyslů, aby ji přivedli na smrt, a řekli před lidem: „Pošlete pro Zuzanu, Helkiášovu dceru, která je Joakimovou ženou.“
Poslali tedy pro ni a přišla ona i její rodiče, děti a všichni její příbuzní. Její příbuzní a všichni, kdo ji viděli, plakali. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem vzhlédla k nebi, neboť její srdce doufalo v Pána. Starší řekli: „Když jsme se sami procházeli v zahradě, ona vešla se dvěma služebnicemi, zavřela dveře zahrady a odeslala dívky pryč. Tu k ní přišel mladý muž, který tam byl schován, a obcoval s ní. My jsme byli v rohu zahrady, a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim. Viděli jsme, jak spolu obcují, jeho jsme však nemohli zadržet, neboť byl silnější než my, otevřel dveře a vyrazil ven, ji však jsme chytili a tázali se, kdo byl ten mladý muž, ale nechtěla nám ho jmenovat. O tom svědčíme.“ I uvěřilo jim shromáždění jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji na smrt. Zuzana však zvolala velikým hlasem: „Věčný Bože, který znáš skryté věci, který víš vše, dříve než se stane, ty víš, že proti mně svědčili křivě. Hle, umírám, třebaže jsem neučinila nic z toho, co ti zde zločinně vymysleli proti mně.“ Pán její hlas vyslyšel.
Když byla vedena na smrt, Pán vzbudil svatého ducha mladičkého jinocha, který se jmenoval Daniel. (Ten) zvolal velikým hlasem: „Nevinný jsem já krví této ženy!“ Všechen lid se k němu obrátil a řekli: „Co to mluvíš?“ On pak stál uprostřed nich a pravil: „Tak jste pošetilí, izraelští synové? Bez vyšetření a bez jistého poznání odsuzujete izraelskou dceru? Vraťte se k soudu, neboť ti zde svědčili proti ní křivě.“ Všechen lid se tedy rychle vrátil a starší mu řekli: „Nuže, sedni si mezi nás a mluv k nám, neboť Bůh ti dal přednost stáří.“
Daniel jim řekl: „Oddělte je daleko od sebe a já je vyslechnu.“ Když pak byli od sebe odděleni, zavolal si jednoho z nich a řekl mu: „Ty zestárlý ve zlu, nyní jsou zde tvé hříchy, které jsi páchal dříve, když jsi nespravedlivě soudil: nevinné jsi odsuzoval, viníky propouštěl, ačkoli Bůh praví: Nezabiješ nevinného a spravedlivého! Nyní tedy, jestliže jsi ji viděl, řekni, pod kterým stromem jsi je viděl obcovat?“ On odpověděl: „Pod lentiškem.“ Daniel pravil: „Vpravdě jsi zalhal sám proti sobě; neboť hle, Boží anděl dostal od Boha rozkaz a rozpůlí tě.“ Dal jej odvést a poručil přivést druhého a řekl mu: „Sémě kananejské, nikoli judské, krása tě svedla a vášeň převrátila tvé srdce. Tak jste mohli jednat s izraelskými dcerami a ony ze strachu se vám oddávaly, ale dcera judská nestrpěla vaši nepravost. Nyní mi tedy řekni: Pod kterým stromem jsi je zastihl v obcování?“ On odpověděl: „Pod dubem.“ Pravil mu Daniel: „Vpravdě jsi selhal i ty sám proti sobě, neboť Boží anděl čeká a má meč, aby tě rozsekl, aby vás zahubil.“ Všechno shromáždění vzkřiklo velikým hlasem a velebili Boha, který vysvobozuje ty, kdo v něho doufají. Povstali proti oběma starším, které Daniel z vlastních úst usvědčil jako křivé svědky, a učinili jim to zlé, které oni chtěli způsobit svému bližnímu. Jednali podle Mojžíšova zákona a zabili je; toho dne byla ušetřena nevinná krev.[Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62]

Na začátku úryvku to vypadá, že se soudci odhodlali k jednomu hanebnému činu. Ke konci však jasně vidíme, že takový velký zločin není samostatným výstřelkem, ale že si k němu člověk cestu usilovně umetá malými hříchy a drobnějšími sviňárnami.

Proto je tak důležité pravidelně zpytovat to, jak žiju. Není vůbec přehnaný ten krátký časový interval délky jednoho dne (tj. každodenně) a s rekapitulací každý týden či měsíc, jak to radí duchovní vůdci. Tedy konkrétně např. večerní zpytování svědomí a pak vyznání hříchů každý týden v souvislosti s nedělní bohoslužbou a každý měsíc (specificky i častěji) v souvisloti se zpovědí.

Pokud člověk mává rukou nad malými hříchy, postupně a pak čím dál rychleji ztrácí rozlišování v tom, co je špatné a především v tom, jak moc je to špatné. Důkazy asi netřeba snášet – vidíme to všichni kolem dnes a denně.

Často pak člověk zjistí tvrdou pravdu o svém zlu až ve chvíli, kdy získal nějakou vážnou závislost, se kterou nemá moc šance úspěšně bojovat nebo napáchal (nejen v jeho očích) tak nedozírné škody, že jej to zlomí. V tu chvíli, ale samozřejmě nejen až tehdy, potřebuje daný člověk naši velkou a konkrétní pomoc. Protože je na okraji propasti.

Máme pomáhat modlitbou?

Modlitba je nutná, nikoli postačující 😉

Modlit se musíme vůbec už proto, abychom pak dokázali čin sladit s Boží vůlí. Jinak se nám může stát, že budeme matkám samoživitelkám pomáhat zabitím jejich dětí nebo že budeme moralizováním vhánět zločince do zoufalství a sebevraždy.

Modlitbou tedy nejen vyprošujeme těm potřebným Boží pomoc, ale také měníme svět – v první řadě necháváme Bohem proměňovat sebe a svá srdce. (Přiznejme, že občas namyšlená). A pak, když po modlitbě přijde řada na čin, tak se ukáže, jaká byla naše modlitba, a zda v ní byla skutečně víra a láska a nebo jen slova.

Slavnost Zvěstování Páně

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše):
„Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl:
„Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil Izaiáš:
„Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je `Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Král Achaz odmítá změnit své plány. A to dokonce přesto, že by měl správnou variantu (řešení jejich aktuální složité vojensko-politické situace) luxusně podloženou znamením od Boha.

My taky chceme kralovat nad svým životem. Jsme na bohatém Západě zeměkoule a zvykli jsme si všechno si zařizovat sami, dle sebe, bez ohledu na to, co si možná přeje Bůh. Může se však stát, že nás to zabije.

Achaz a jeho království z toho nevyšli moc dobře.

Je tedy čas se zastavit a zeptat se sami sebe, která znamení jsou ta, jež jsme nechtěli vidět?

Úterý po 4. neděli postní

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře.

Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.

Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“

Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena.
Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
[Ez 47,1-9.12]

Práh podle různých výkladů může mít i význam dřeva Kristova kříže. Z pod něj, z Kristova boku, vytéká voda, která oživuje všechno. Ta může být ztotožněna s  Duchem svatým.

Tato voda, i když nemá přítoky, se zavlažováním všeho živého neztrácí, jak se to může stát řece v té oblasti (tedy na Blízkém Východě). Naopak, sílí.

A když se vlévá do slaného (pravděpodobně Mrtvého) moře, nevlévá se do smrti, ale mění smrt na život.

Tak i my kéž přestaneme být lidmi smrti a vystrašenými ze smrti, a staneme se lidmi života, obnovenými v Kristu.

Doporučuji mj. Ranní Slovo Českého rozhlasu. Konkrétně k dnešnímu úryvku mluvil hezky prof. Heller: https://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo/_zprava/504301 .

Pátek po 3. neděli postní

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“

Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“

Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.[Mk 12,28b-34]

Milovat Boha je nejvíc. Je to náš první úkol. Je to také naše záchrana a naplnění života.  Ale je to také něco, co nezvládáme vlastními silami a co občas i odmítáme.

„Milovat Boha“ se nám občas také pěkně rozmělní a rozplizne. Proto si hledáme různé pomůcky, formy, rituály. Liturgie, naučené modlitby, organizovaná almužna ve formě charity, kostely, řeholní řády a spousta a spousta dalšího. Pomáhá to a má to pomáhat. Ale musíme si pohlídat, aby to pomáhalo, abychom tomu nesloužili místo služby Bohu.

 

 

Slavnost sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není.

Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.
[Řím 4,13.16-18.22]

Slavnost sv. Josefa. Výše uvedený úryvek je druhé dnešní čtení, ale zmiňme ještě v krátkosti čtení první, kde Nátan jde k Davidovi s velmi příjemným poselstvím ohledně jeho potomstva: že potrvá, že bude kralovat, že mu Bůh sám bude otcem. Přímo se tam říká “ a já upevním jeho královský trůn navěky“.

Sv. Josef byl potomkem Davidovým. Josef by měl jistě mnohem větší nárok na judský trůn, než Herodes, který nebyl Judeec (Žid) a dokonce ani Izraelita, ale byl Edomita.

Ježíš však měl přinést skutečné Boží království na tuto Zemi, nejen nějakou politickou a administrativní správu státu (tím ve skutečnosti pozemské království je).

Proto se také sv. Josef ponížil. A Kristus ještě více. A to zvláště po svém zatčení – kdy si Jej mezi sebou nedůstojně posílali judský protektor Pilát a jeden z Herodových synů, tetrarcha Herodes Antipas.

Ježíš, jak řekl, nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky. A přišel ke všem národům, nejen k Židům. Stojí a čeká i zde. Přišel a přichází i k nám.

A to i tehdy, pokud jsme se chovali stejně hříšně, jako Herodes s Pilátem dokupy – ale musíme svých hříchů litovat a odvrátit se od zlého jednání a snažit se to zlé napravit. Tedy toto musíme udělat i tehdy, pokud si myslíme, že jsme provedli mnohem mnohem menší hříchy, než ti dva uvedení pánové.

Ježíš přišel zachránit nás hříšníky. A skrze víru a křest nám umožnil stát se Božími dětmi a vyprošovat si dar Ducha svatého.

 

 

Středa po 3. neděli postní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Amen, pravím vám:
Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.

Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší.

Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“

[Mt 5,17-19]

 

Každý chce být originální. Je ale lepší odpovídat skutečnému originálu, ctít jej, věrně z něho vycházet, než kopírovat jen půlku a a stát se tak nějakou nečitelnou mizernou kopií.

Starý Zákon, na nějž se tu Ježíš odvolává, nám poskytuje vodítka.

Nový Zákon a dějiny Církve pak společně ukazují, jak Ježíš a Jeho učedníci, i Ty a já, tato vodítka naplňujeme a uvádíme v život. Jeho silou a pomocí Jeho Ducha.

 

 

Úterý po 3. neděli postní

Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl:

„Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno!

Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.

Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.

Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha!

Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe.

Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil.
Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství.

Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
[Dan 3,25.34-43]

 

Když jsme uprostřed ohně, můžeme se inspirovat touto krásnou modlitbou.

Pondělí po 3. neděli postní

Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný.

Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“
Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvila dívka z izraelské země.“
Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“
Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“

Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“

Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu.

Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“

Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“

Obrátil se s hněvem a odcházel.
Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“

Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl:
„Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“
[2 Král 5,1-15a]

Snadno se najdeme v postoji Námana, když se domýšlivě povyšuje nad to, co mu Elizeus vzkázal.

Také se takto odmítavě stavíme k slovům a radám liberálních katolíků, pokud jsme ti tradiční.

Naopak, pokud jsme liberální katolíci, stavíme se takto k slovům a radám  tradičních kněží a katolíků.

Společně se tak stavíme k názorům a myšlenkám ostatních křesťanů či nositelů dalších náboženství. A k „bezvěrcům“.

Pokud jsme bez víry, stavíme se naopak často odmítavě k  náboženstvím. Pokud víru máme, ale ne křesťanskou, je nám křesťanská mystika a křesťanské cnosti proti mysli. Pokud jsme protestantští křesťané, podezříváme katolickou Církev nebo se posmíváme svátostem.

Atd atd atd.

Každý se tam najdeme, že ano?

Kéž nám tedy Bůh, který je bohem nejen několika milionů lidí jedné denominace, ale všech lidí a i celého nedohlédnutelného Vesmíru, dopřeje, abychom prohlédli a abychom pochopili Jeho lásku k nám.

Abychom přijali Jeho naučení a vedení, ať už jej pošle skrze kohokoli.

Abychom byli ochotni přijmout to, co nás (nazíráno z našeho úhlu pohledu) velice ponižuje. Když se totiž cítíme skoro jako bozi – podobně jako se cítil Náman, jeden z nejmocnějších lidí mocné země. Přesto byl úplným nic v porovnání se vznešeností, jíž byla Svatost Boží, dotýkající se proroka.

A abychom, podobně jako Náman otočili. Abychom řekli, že jsme se mýlili. Abychom litovali své pýchy. A abychom udělali krok pokání.

Protože jinak k nám Bůh posílal své proroky zbytečně. I svého milovaného Syna.

Pondělí po 2. neděli v mezidobí

Samuel řekl Saulovi: „Musím ti oznámit, co mi řekl Hospodin této noci.“
Odpověděl: „Mluv.“

Samuel tedy promluvil:
„Ačkoli jsi malý ve svých očích, nejsi hlavou izraelských kmenů?
Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem.
Hospodin tě poslal na výpravu se slovy: Jdi, vydej k posvátnému zničení hříšné Amalečany a bojuj proti nim až do jejich vyhlazení.

Proč jsi tedy neuposlechl Hospodinova hlasu?
Vrhl ses na kořist a učinil jsi, co je v Hospodinových očích zlé.“

Saul řekl Samuelovi:
„Ale ano, poslechl jsem přece Hospodinův hlas a šel jsem na výpravu, na kterou mě Hospodin poslal: přivedl jsem Agaga, krále Amalečanů, Amalečany jsem však vydal k posvátnému zničení. Lid pak vzal z kořisti brav a skot jako prvotiny posvátné řeže, aby je obětoval Hospodinu, tvému Bohu v Galgale.“

Samuel odpověděl:
„Copak má Hospodin stejnou zálibu v celopalech a obětech jako v poslušnosti k jeho hlasu?
Poslušnost je lepší než oběti a ochota k ní je víc než tuk beranů.
Opravdu, vzpurnost je jako hřích hadačství a vzdor je jako zločin modloslužby.

Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, on tě zavrhl, abys nebyl králem.“
[1 Sam 15,16-23]

Ač by se nám zdálo, že starozákonní text je odtažitý a řeší ne moc pochopitelné lokální spory kdesi ve starověké Palestině, závěr je nanejvýš aktální pro každého z nás a bylo by možné si z něj vzít dokonce i pro naši každodenní modlitbu nebo každodenní zpytování.

Poslušnost se zde vyzdvihuje nad náboženské úkony. To bychom si měli připomínat a posuzovat tímto hlediskem i svá jednání.

Pokud budeme chtít lépe pochopit, proč to tak je a nebo jak to celé je, musíme sestoupit trochu na hlubinu a též se podívat na další úryvky. Nejde totiž jen o žebříček úkonů a cností (poslušnost vs. náboženský úkon vs. další cnosti a dobra). Spíše jde o to, aby náboženství sloužilo ŽIVOTU – ve smyslu: duchovnímu životu, Božímu životu v nás, věčnému životu a též kompletnímu životu („celostní“ už je trochu zprofanované: na mysli je celý život, což by se dalo vyjádřit jako „věčný život včetně pozemského“)

Mt 5, 23-24: Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

1 Tim 2,8: Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Mt 6, 5-15:
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Poslušnost vyrůstá z modlitby. Ale musí to být skutečná modlitba – tedy musí splňovat klasickou podmínku, že „modlitba je modlitbou, jen když mění život“.

Pokud se při modlitbě pouze předvádíme – ať už před neznámými lidmi nebo před těmi nejbližšími nebo před Bohem nebo před sebou – pak to není skutečná modlitba.

Ani bezduché „plnění“ náboženské povinnosti či vytyčeného „modlitebního úkolu“ není plně modlitbou. Někdy sice plně soustředěné modlitby nejsme schopni, jsouce nádoby křehké – ale bezduchá modlitba se nám nesmí stát pravidlem. Pokud zjistíme, že to, co konáme, není plně modlitbou, je potřeba to ihned řešit.

[25.1.2020]

Pátek po 2. neděli adventní

Tak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít.
Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek.
Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“ [Iz 48,17-19]

Hospodin dává plodnost. Nejen co do počtu dětí, ale především co do smyslu a užitečnosti každého našeho jednoho lidského života.

My totiž neustále v průběhu času odpadáme od „visení“ na Boží vůli a na slově Božích úst.

Advent je jednou z nejlepších příležitostí, jak se vrátit k správnému vztahu k Bohu a Spasiteli. A jak dovolit Bohu, aby se tento vztah prohluboval a budoval.

Vrátit se k tomu, že opět bude pro mne Bůh na prvním místě. Ostatní dobra na dalších místech. A zlo, lež, podvod, pomluva, nactiutrhání, zneužívání, lhostejnost a ostatní zla nedostanou u mne místa žádná.

Úterý po 5. neděli postní

Hebreové táhli od hory Hor cestou směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele.

Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živ [ Nm 21,4b-9]

Je správné, že voláme k Bohu, když se dostaneme do problému. To je velice žádoucí.

Když voláme, aby Bůh odstranil naše problémy, které jsou jako ti hadi, může se i stát, že je Bůh neodstraní, ale nabídne nám místo toho jako pomoc nějakou sílu, schopnost.

Na místě pak není Bohu vyčítat, že nesplnil naše představy, jak se ono má řešit.

Správná cesta je s vírou hledět ke kříži a pak jít a poprat se s těmi problémy.



4. neděle postní 2019

Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření.

To staré pominulo, nové nastoupilo.

A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.

Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.[2 Kor 5,17-21]

Nechte se smířit s Bohem!

To je základní poselství tohoto úryvku, vybraného pro pokročilou část postní doby. Je to ovšem také jeden z nejzákladnějších momentů křesťanství vůbec.

Smíření vyžaduje uznání chyb, hříchů, neodstatečnosti. Přiznání si nemohoucnosti vlastními silami napravit to, co jsem pokazil.

Když i nadobře nějakou „zvoranou“ věc napravím, tak to ale dělám v čase, kdy jsem mohl dělat nějaké další dobro, takže z pohledu věčnosti jsem to zcela nevyřešil. Ale samozřejmě, správné a jedině možné je se snažit to, co jsem pokazil, napravovat.

Jde jen o to, že po spáchání hříchu nemám moc učinit, aby věci byly znovu, jako by se žádný hřích nestal.

Jediný správný postoj je vyznat: jsem hříšník, nezasloužím si slitování – ale prosím o něj.

V úryvku se připomíná, že Bůh si některé vyvolil, aby konali službu usmiřování. To se v současnosti děje především skrze svátosti, skrze svatý křest, eucharistii a svátost smíření.

Když pak je mi tedy odpuštěno, nejenže se raduji ze společenství s Bohem a snažím se zařídit se tak, abych už nedělal znovu podobné ani jiné špatné věci – ale pokusím se napravit to, co jsem pokazil.

Svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.

Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.

A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.

Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“

Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.

Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
[Lk 2,41-52]

Zde začíná být jasné, že Ježíš nepotřebuje být pomazán zvnějšku, jako jeho předek, král David, kterého přišel vybrat a určit prorok Samuel.

Ježíš sám ví, že je Mesiášem a dává to i jemně najevo. Nicméně, akceptuje společenské uspořádání a své místo; podřizuje se tedy rodině, ve které vyrůstá. Úctu k rodině jako instituci prokazuje i později, během aktivního veřejného života. Ukazuje tak, že manželství a rodina není nějaké náhodné seskupení osob, které se během historie přihodilo, ale že je to Jeho Otcem stvořený a chtěný základní model života člověka na Zemi.

Pátý den v oktávu Narození Páně

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání.

Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.

Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí.

Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.
[1 Jan 2,3-11]

Pokud se mi nedaří žít dle Ježíšových přikázání, tak asi někde mám chybu.

Přijal jsem Ježíše do svého života?

Uznal jsem, že jsem zhřešil? Že si zasloužím smrt?

Vyznal jsem své hříchy? Prosil jsem Boha o milost?

Zřekl jsem se hříchu?

Přijal jsem odpuštění?

Odevzdal jsem svůj život?

Prosil jsem o Ducha Svatého?

Modlím se denně?

To je pár stručných bodů pro první zamyšlení (ne nutně úplný seznam).

Pokud jsem byl pokřtěn a odevzdal svůj život Pánu Ježíši a přesto se „to nikam“ nehýbe, pak možná potřebuji začít nalezením modlitebního společenství a rozumného duchovního vůdce (zpovědníka).