Svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.

Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.

A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.

Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“

Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.

Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
[Lk 2,41-52]

Zde začíná být jasné, že Ježíš nepotřebuje být pomazán zvnějšku, jako jeho předek, král David, kterého přišel vybrat a určit prorok Samuel.

Ježíš sám ví, že je Mesiášem a dává to i jemně najevo. Nicméně, akceptuje společenské uspořádání a své místo; podřizuje se tedy rodině, ve které vyrůstá. Úctu k rodině jako instituci prokazuje i později, během aktivního veřejného života. Ukazuje tak, že manželství a rodina není nějaké náhodné seskupení osob, které se během historie přihodilo, ale že je to Jeho Otcem stvořený a chtěný základní model života člověka na Zemi.

Pátý den v oktávu Narození Páně

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání.

Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.

Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí.

Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.
[1 Jan 2,3-11]

Pokud se mi nedaří žít dle Ježíšových přikázání, tak asi někde mám chybu.

Přijal jsem Ježíše do svého života?

Uznal jsem, že jsem zhřešil? Že si zasloužím smrt?

Vyznal jsem své hříchy? Prosil jsem Boha o milost?

Zřekl jsem se hříchu?

Přijal jsem odpuštění?

Odevzdal jsem svůj život?

Prosil jsem o Ducha Svatého?

Modlím se denně?

To je pár stručných bodů pro první zamyšlení (ne nutně úplný seznam).

Pokud jsem byl pokřtěn a odevzdal svůj život Pánu Ježíši a přesto se „to nikam“ nehýbe, pak možná potřebuji začít nalezením modlitebního společenství a rozumného duchovního vůdce (zpovědníka).

Svátek Mláďátek, mučedníků

Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není.

Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu.

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.

Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého.

On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.
[1 Jan 1,5-2,2 ]

Je možné zažít temnotu při hledání Boha. Také běsnění živlů, jak se to „přihodilo“ nejen Mojžíšovi. Nebo „zdrcující hrůzu“, to se také již někomu podařilo.

Bůh sám však není krupobití ani hromy ani temnota. Bůh je světlo. Při setkání s Mojžíšem není Bůh v bouři, ale v jemném vánku…

Bůh udělal vše, to možné i to, co nám může připadat téměř nemožné, aby nás zachránil z hříchu a smrti a aby nám umožnil být s Ním smíření. Bylo by mj. vysoce nevhodné, kdybychom tuto jeho starost, péči a opravdu velikánský dar odmítli nebo nechali ležet ladem.

Klaní me se Ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti …

 

Svátek sv. Štěpána, prvomučedníka

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.

Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! “ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli.

Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“

Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

A po těchto slovech skonal.

[Sk 6,8-10;7,54-60]

 

Vzácná modlitba k naučení: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha“.

A ještě vzácnější: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

Štěpán, ač nebyl apoštol, ale pomocník („diákon“ neboli jáhen), dělal  veliké divy a znamení. Byl plný milosti. Byl plný síly.

Byl plný Ducha svatého.

I my máme nyní začít a pokročit v duchovním růstu, protože nevíme, kdy budeme povoláni k dalším úkolům.

Je třeba prohloubit naši modlitbu, abychom měli Kristova ducha a naučili se od Krista správným postojům.

Štěpán se od Krista dobře naučil odpouštět. Proto se, stejně jako Ježíš Kristus, může modlit „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Sjednocoval se s Pánem natolik, že již nežil sám, ale „žil v něm Kristus“ – řečeno slovy v úryvku zmíněného Šavla z Tarsu. Tedy Šavel tato slova napsal až později, když se po obrácení stal Pavlem a s velkým nasazením hlásal Ježíše Krista v celém tehdejším „světě“, neboli v Římské říši.

 

Slavnost NAROZENÍ PÁNĚ

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem.

Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
[Tit 2,11-14]

Apoštol Pavel zde zmiňuje několik věcí, které jsou třeba:

Zřeknutí se hříchu, života bez Boha, přílišného připoutání ke světu.

Očekávání druhého příchodu Krista. Jímž pro mnohé z nás bude setkání s Ním v hodině naší smrti.

Poskytnutí sebe sama Bohu a umožnění Mu, aby mne mohl očišťovat. Bůh to nechce dělat proti naší vůli.

Poté bychom měli nést dobré skutky, coby plody našeho obrácení a vykoupení.

Prvním plodem je střízlivý a zbožný život.

Pátek 3. týdne adventního

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.

Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně.

Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
[Lk 1,39-45]

Jak jsem si zasloužila?

Jak jsem si zaloužil?

Že k nám spěchá Maria, jsme si pravděpodobně nezasloužili.

Je to ona, která spěchá sloužit. Jakmile se dozvěděla, že je Alžběta těhotná, spěchá za ní, aby jí pomohla.

Jak bychom to zvládli my, kdyby k nám Bůh poslal anděla s nějakým velkým úkolem – i kdyby to  byl pidiúkol oproti Mariině poslání být matkou Spasitele?

Kdyby se ten anděl zmínil o nějaké (potřebné) příbuzné, nepřeslechli bychom to nebo nezapomněli v návalu pocitu vlastní důležitosti a taky starostí o to, jak si s tím úkolem poradíme??

Maria k nám spěchá, protože potřebujeme pomoci. Nyní. Možná také potřebujeme poradit. Poslouchat ji. Dívat se na ni. A pochopit. A napodobovat.

Maria i Alžběta jistě žili modlitbou. I my potřebujeme žít z poctivé  modlitby. Abychom věděli, co je třeba vykonat a kam je dobré jít.

Čtvrtek 3. týdne adventního

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil (Izaiáš): „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Judský král Achaz nechce znamení od Hospodina ani nechce od Hospodina řešení aktuální nepříjemné situace . Ba naopak, zvykl si dělat pohanské rituály a i státní záležitosti řešit po svém.

Ve chvíli, kdy k němu prorok mluví, ohrožují totiž Judeu dva králové: aramejský král Rason a král Izraelského (severního) království Pekach.

Achaz se rozhodne požádat o pomoc proti nim krále velké Asyrské říše a nabídnout mu za pomoc to, že se stane jeho vazalem.

Poselství od Hospodina, které prorok vyřizuje, je zhruba toto: Vůbec se neboj, Achazi, těchto dvou králů, kteří teď na tebe útočí, a nepodřizuj se Asýrii.

Izaiáš vždy požaduje, abychom věřili v Hospodina a počítali s Ním ve všem, co konáme.

Achaz ho neposlechne a Judské království (které nepatří jemu, ale Hospodinu) předá Asyrskému králi.

Ohledně znamení, že má být počato dítě: jméno dítěte, jak je u Izaiáše časté, má záměrný význam. Znamení se týká v danou chvíli pravděpodobně jednoho z potomků Achazových.

Nicméně styl Izaiášova proroctví lze považovat za mesiášskou předpověď.

Nový Zákon a křesťanská tradice tento příslib jednotně vztahují na Krista a Jeho narození.

On nám přinesl skutečnou svobodu. Nebylo by dobré, abychom ji zadarmo odevzdávali těm, co si to nezaslouží. Ale naopak ji svěřili do rukou Hospodina a naplnili ji.

 

 

 

1. neděle adventní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.

A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.

Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.

Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi.

Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
[Lk 21,25-28.34-36]

Opět začíná advent. Někdo se toho příštího adventu  již nedožije a setká se s Pánem tváří v tvář  již poměrně brzy.

Ostatní z nás budeme dále vyhlížet ten v úryvku zmiňovaný závěrečný advent nebo možná alespoň advent, který budeme slavit za rok.

Pán Ježíš nás v úryvku upozorňuje na problematické věci, ke kterým nás to může táhnout nebo ke kterým můžeme sklouzávat. My, lidé, dokážeme být nestřídmí nejen v jídle a opíjet se nejen nápoji s obsahem alkoholu. V dnešní době je závratně široká nabídka všech útěků od reality a věcí a prožitků, které nás lákají, abychom se jim oddávali a nechali se jimi udělat závislými na nich. A problémů kolem nás a těch starostí, kterými je možno se zaobírat! Ať už z lidského hlediska poměrně opodstatněných (zdraví, studium), tak i naprosto fiktivních (jak dopadne seriál).

Ježíš zde mluví k věrným. Nejmenuje hříchy, ale věci, které samy o sobě nejsou zakázány (běžný pokrm; víno nebo jiný podobný nápoj; péče o pozemský život). A právě u nich nás upozorňuje na to nebezpečí, že naše srdce bude zaujato stvořenými věcmi. Nebezpečí, že budeme orientováni na pozemský život.

Pokud jsem uvěřil v Ježíše Krista, uvěřil jsem, že můj domov je v nebi. Že se o mne dobrý Otec a Bůh vždy stará. A proto je vztah k Němu pro mne na prvním místě.

Což se navenek projeví jako modlitba. A bdělost.

Přeji vám všem i sobě nejen na začátku letošního adventu, abychom před Ježíšem Kristem obstáli v současnosti a i v hodině našeho finálního, radostného setkání s Ním. Amen

 

 

Pondělí 28. týdne v mezidobí

Bratři! Stojí v Písmu:

‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘

Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka.

Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘

Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus.

Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.

[ Gal 4,22-24.26-27.31 – 5,1]

 

Jedna z krásných pasáží, odkazujících na to, že jestliže Izák nebyl obyčejným dítětem, ale byl Abrahámovi dán skrze zaslíbení a zásah Boží, tak stejně my křesťané (tedy „Kristovci“) jsme Abrahámovými dětmi skrze zaslíbení a skrze zásah Boží.

A že se můžeme směle počítat za potomky Abrahámovy a dědice zaslíbení více, než ti  jeho pokrevní potomci z Izáka, kteří jsou sice geneticky v přímé linii, ale srdcem a vírou od Boha a Jeho přikázání  daleko.

Nutí nás to také uvažovat o významu slova „svoboda“

V Pavlově době, v Římské říši, byly dvě základní skupiny lidí: otroci a svobodní.

Po zrušení otroctví a poddanství bychom „svobodnými občany“ měli být všichni. Bohužel, často jimi tak úplně nejsme, nejsme jimi svými postoji a svým jednáním – chováme se totiž často jako otroci svých hříchů, předsudků a závislostí.

Svoboda bylo tedy jisté privilegium. A bylo to něco, co umožňovalo člověku konat dobro, byl to vlastně „prostředek“ k realizaci cílů. Tak bychom to měli chápat i my – že vnější svoboda je jen prostředkem ke konání dobra (a nebo zla) – že to není nějaká konečná hodnota, sama o sobě; že to není v žádném případě cíl ani nutná podmínka k růstu, ale že svoboda je pouze prostředkem k dosahování cílů. V rukách dobrého člověka k dosahování dobrých cílů.

Člověk svobodný měl vyšší sociální status, než otrok.

My jsme byli dokonce přijati za syny Boží (a samozřejmě i za dcery Boží). A za dědice Boží. To  je ještě výš, než synové a dcery pozemského vládce, krále, monarchy. Je třeba, abychom se dle toho tedy  i chovali a jednali – jako vznešené děti Boží.

Jsme povolání, abychom byli „velcí“ srdcem, velkorysí. Abychom nebyli „malými“ v svém uvažování, „malými českými člověky“ ;-). Abychom nedělali chybu jako Ezau, který své prvorozenství prodal za kousek „žvance“.

Vidíme, že Starý Zákon je pro nás pokladnicí poučení a Pán Bůh zřejmě dobře věděl, proč nestavěl  křesťanství „na zelené louce“, ale na dlouholeté zkušenosti vyvoleného národa s Ním, svým Bohem.

 

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Bratři! Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří. Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.
[Gal 3,22-29]

Starý Zákon je završen Janem Křtitelem. On je korunou proroků Starého Zákona. On připravuje naši lidskou rovinu, aby potom Pán Ježíš mohl přijít a oslovit nadpřirozenou část našeho bytí.

Starý Zákon dle sv. Pavla připravuje a vychovává člověka k přijetí Krista. U sv. Jana Křtitele je tato funkce zcela zřetelná: Zachovávejte pravidla, snažte se být spravedliví a dobří, vyhýbejte se zlu.

Jenže to lidskými silami tak úplně nelze. A proto potřebujeme odpuštění toho, co jsme udělali zle a se špatným úmyslem. A potřebujeme milost a sílu, abychom se dokázali zlepšovat, měnit. Potřebujeme také měnit své smýšlení a svůj žebříček hodnot – přijmout za hodnotu to, co ji má v Božích očích. Pochopit, že jsme voláni k dokonalé lásce. A že jen Dokonalá Láska ji v nás může budovat.

Potřebujeme tedy plnost Ducha Svatého.

Ježíš nás vykoupil. Když vyznáme, že jsme hříšníci a zasloužili jsme smrt a když vírou přijmeme Ježíšovo vykoupení, když Jej přijmeme za svého Pána a staneme se těmi, kdo jsou Jeho, tak On Sám nám dá Ducha Svatého i to ostatní.

Pátek 27. týden v mezidobí

Bratři! Dobře rozumějte: ti, kdo jednají na základě víry, to jsou (pravé) Abrahámovy děti.

Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahámovi ohlásilo radostnou zvěst: ‚Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy.‘

Proto ti, kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil. Ti však, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou.

Stojí přece (v Písmu): ‚Proklet je každý, kdo vytrvale neplní všechno, co je psáno v knize Zákona‘.  Je tedy zřejmé, že ze Zákona nebývá od Boha nikdo ospravedlněn, protože ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však nemá na zřeteli víru, ale (tam platí): ‚Kdo (ty předpisy) bude plnit, najde v nich život.‘

Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘

Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený (dar): Ducha (svatého).
[Gal 3,7-14]

Sv. Pavel neříká, že nám stačí věření bez skutků. Mluví o „jednat na základě víry“.

Jsme povoláni k tomu, abychom jednali. Ale výhradně na základě víry v Ježíše Krista. Tato víra má být naše východisko.

Vůči čemu se sv. Pavel vymezuje, jsou rádoby spravedlivé a dobré skutky. Takové ty „oběti“: já Ti dám, Pane Bože, každý týden jeden půst, jednu návštěvu synagogy/kostela a tisícovku do kasičky – a Ty mne nechej dělat, co mám rád a nezasahuj mi do toho a jen mi k tomu dej zdraví a dostatek peněz…

Kristus mne vykoupil!

Už se nemusím chovat pošetile!

Stávám se novým stvořením, členem Boží rodiny.  Skrze víru dostávám spolu se spásou i ten veliký dar: Ducha svatého.

Nejsem tu už a ani nemohu být jen pro sebe. Jsem součástí Boží rodiny. Mystického Těla Kristova. Přijímám milost a dar – ale i chci dávat. Sám sebe. Láska se rozděluje.

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Po po čtrnácti letech jsem šel znovu do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí (jsem to vyložil) těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.

Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu (od Boha) milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám (doporučili), abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.

Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?“
[Gal 2,1-2.7-14]

Pavel šel do Jeruzaléma, protože se mu o tom dostalo zjevení.

Možná se tam těšil. Možná se tam ani tak netěšil. Mohlo mu to třeba připadat jako ztráta času. Ale Pavel byl  jistě mužem modlitby, jistě se řádně modlil a otvíral své srdce Bohu.

A když se mu dostalo zjevení, přijal je. Uposlechl. Šel do Jeruzaléma. Bůh má totiž pro něj další cestu, další úkoly.

Bůh dál naplňuje Svůj plán lásky: s Pavlem, s Církví, s námi každým.

Tak se mj. Pavel stane Petrovi jemu rovným, partnerem, bratrem, který mu později i přes úctu k jeho primátu dokáže na rovinu říct, že něco dělá špatně.

I my, každý z nás, jsme povoláni, abychom se skrze pokoru, skrze živé modlitební setkávání s Pánem a skrze práci na sobě stávali velkými. Abychom se nevyhýbali „podřadným“ úkolům, ale nezalekli se ani těch „velkých“ a jinak obávaných.

Protože nejen, že nám v tom Bůh pomáhá a bude pomáhat, jako pomáhal Pavlovi i Petrovi při hlásání evangelia. On to dělá ve mě a v tobě, stejně jako skrze sv. Pavla, který dosvědčuje „to ne já, ale Boží milost, která je se mnou“.

 

 

 

 

Čtvrtek 24. týdne v mezidobí a památka Korejských mučedníků

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy;

že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem;

že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.

Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. [1 Kor 15,1-11]

V patnácté kapitole listu Korinťanům se sv. Pavel věnuje vzkříšení mrtvých, v něž  někteří v Korintu odmítali věřit. Trpělivě vysvětluje, jak to se vzkříšením je, aby nikomu z věřících nevznikaly pochybnosti.

Pavel opakuje základy víry, aby ukázal, že jejich součástí je i Kristovo vzkříšení. To pak dokládá výčtem očitých svědků, z nichž někteří žijí, takže se jich Korinťané mohou případně i optat, když to budou potřebovat.

Kromě zvěsti o tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a i my budeme vzkříšeni se v úryvku objevuje důležitá zmínka o tom, že Enangelium nás vede ke spáse – ale jen tehdy, držíme-li se jej přesně tak, jak bylo hlásáno. Neexistuje zde žádná pluralita pravdy.

 

 

 

 

Středa 24. týdne v mezidobí

Ježíš řekl zástupům:

„Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní?

Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘

Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: ‚Je blázen.‘

Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘

A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“ [Lk 7,31-35]

Když se nechce, je to horší, než když se nemůže.

Kolikrát jen nechceme – a přeci bychom mohli!

Jsme jako ti farizeové.
Náboženství jsme si ochočili, vlastníme ho – místo abychom se nechali vlastnit Kristem! Místo abychom se na Něj už konečně spolehli. Uvěřili v Něho. Svěřili Mu své životy.  Odevzdali.

„My chceme jen žít normální život“ říkají farizeové, neochotní se nechat vyrušit.

Nikdo, kdo má přístup ke zdrojům, se nechce nechat rušit:
„Tééď? Když mám (konečně) pohodlný život?“
Farizeové měli pohodlný život. Měli snadný přístup ke zdrojům (nebudeme zde nyní řešit, jak moc spravedlivě či jak moc protiprávně se k tomu dostávali). Moc, peníze, slávu, kontakty, seberealizaci, kvalitní vzdělání, lepší lékařskou péči, než ostatní, zdravé a kvalitní a výživné potraviny, žhavé novinky, pohodlnější cestování, ozdravné pobyty u Mrtvého moře …. dosaďme si každý sám 😉

Snadno se opakují slova Zlého, že na to „mám nárok“, že jsem se musel snažit narozdíl od jiných, že to nebylo zadarmo, že to potřebuji jak já, tak má psychika, aby byla zdravá a odolná proti špatné náladě, že je potřeba se seberealizovat a že chudáci jsou chudákama, protože to prostě zbabrali (oni nebo jejich rodičové), prostě zhřešili (oni nebo jejich rodičové).

Když se nechce přijmout pravda, natož Pravda, tak toho máme na povídání a vysvětlování tři hromady výmluv. A k tomu navíc brilantně a vtipně hodnotíme všechny Boží služebníky, například jejich stravovací a hygienické návyky nebo třeba kdo z nich je nemožný suchar a kdo je nemožný pijan.

Jenže takhle nevypadá pokání.

A bez něho se tam nedostaneme.

Nezbývá, než si pustit Pána a Boha „k tělu“, a to co nejdříve!, a přestat křečovitě svírat ve svých  rukou ony domělé jistoty.

Dát v svém životě šanci skutečné a věčné Moudrosti.

Té, která se pojevila v Janu Křtiteli a především skrze našeho Pána Ježíše.

Každý, kdo činí pokání a dává se na správnou cestu, stvrzuje pravdivost této Moudrosti.

„Moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi“, jak praví jiný překlad 35. verše.

 

 

 

 

Svátek Narození Panny Marie

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.

Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.[Mt 1,18-23]

Maria milovala Boha víc než sebe. A věřila Mu, že může vyřešit jakoukoli záležitost. Proto riskovala situaci, že bude čelit obvinění a trestu smrti.

Bůh nechává Josefa, aby v modlitbě i lidsky hledal řešení neočekávané situace. I my, zvláště my muži, se musíme naučit stát v rozhodováních sami za sebe, dospěle, dojít si tomu k rozhodnutí, někdy se k němu protrpět.

A být odevzdaný Bohu.

A když už jsem si to rozhodnutí vybojoval, tak v tom bodě je důležité nezaseknout se – nezahořknout. Neříct si: „Bože, tak todle ne, tak’s mi nejdřív dal nejlepší dívku z okolí  za snoubenku jen proto, abys mi ji zase vzal, abych ji musel teď propustit, abych se s ní musel rozejít, děláš to jen proto, abys mě trápil a dával mi utrpení?“

Ale přijmout, že do věcí nevidím, že Bůh má své plány, své důvody, které jsou větší než já. Očekávat.
Zůstat Mu otevřený. Jinak neuslyším Boží slovo, které mi ukazuje řešení!
Slovo „.. neboj se k sobě vzít svou manželku Marii“ v případě Josefa.

 

Sobota 12. týdne v mezidobí, památka sv. prvomučedníků římských

Zničil Hospodin bez milosti všechny Jakubovy příbytky, zbořil ve svém hněvu pevnosti judské dcery; srazil k zemi, zneuctil krále i jeho knížata. V nářku sedí na zemi starci siónské dcery; posypali své hlavy popelem, žínice mají okolo beder; k zemi svěsily hlavu jeruzalémské panny. Od slz mi chřadnou oči, v mých útrobách to vře, má játra se vylévají na zem pro pohromu dcery mého lidu; hyne dítě i kojenec na prostranstvích města. K svým matkám volají: „Kde je chléb a víno?“ – když smrtí raněni hynou na prostranstvích města, když vydechují svou duši do klína svých matek. K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Klamali tě výroky lži a podvodu. Volej svým srdcem k Hospodinu, panno, siónská dcero! Ať jako potok tekou tvé slzy ve dne i v noci! Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka! Nuže, naříkej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, (které hynou hladem na rozích všech ulic).[Pláč 2,2.10-14.18-19]

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Současný společenský kánon správného a vhodného jednání již dávno nevytvářejí křesťané. Spousta zásad a pravidel je hlásána odlišně od křesťanských zásad a ideálů nebo dokonce zcela opačně. Je to špatně, ale neexistuje nějaký jednoduchý způsob, jak to dát dopořádku, nějaké mávnutí kouzelným proutkem. Lékem a řešením je pokání: Přijmout spoluzodpovědnost za zlo. Kát se a odprošovat nebe i za své blízké a za své soukmenovce – za kohokoli, s kým jsem jakkoli spojen…

Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka!

Nestačí dvakrát za rok se tvářit smutně a přežít trochu toho postění se. Pokání a úpěnlivá modlitba je aktuálně náš program minimálně do doby, než se společnost dá do pořádku a vrátí se ke Kristu.

Pozdvihni k Němu své ruce za život svých dětí.

 

Pondělí, 12. týden v mezidobí

Asyrský král Salmanasar vpadl do země, přitáhl k Samaří a obléhal ho tři roky. Devátého roku (vlády krále) Hošey dobyl asyrský král Samaří a odvlékl Izraele do vyhnanství do Asýrie; usadil ho v Chale a u řeky Chaboru v Gozanu a v městech médských. Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země, z moci faraóna, krále egyptského. Ctili cizí bohy, jednali podle obyčejů pohanů, které Hospodin vyhnal před syny Izraele, i podle jiných obyčejů, které zavedli izraelští králové. Hospodin varoval Izraele a Judu skrze všechny své proroky a věštce: „Odvraťte se – pravil – od svého špatného chování a zachovávejte mé příkazy, má nařízení podle celého zákona, který jsem dal vašim otcům a který jsem vám sdělil skrze své služebníky proroky.“ Nechtěli však slyšet, byli vzdorovití jako jejich otcové, kteří nevěřili v Hospodina, svého Boha. Pohrdali jeho nařízeními a jeho smlouvou, kterou sjednal s jejich otci, i jeho výstrahami, kterými je varoval. Hospodin se na Izraele velmi rozhněval, vyhnal ho od své tváře, a zůstal jen kmen Juda sám. [ 2 Král 17,5-8.13-15a.18]

Dnešní úryvek stručně zmiňuje konec Izraele jakožto země, osídlené dvanácti izraelskými kmeny. Dvanáct izraelských kmenů bylo v té době rozděleno na dvě království: severní neboli Izraelské království (kolem města Samaří) a jižní neboli Judské království s městem Jeruzalémem.

Po vpádu Salmanasara, který dobývá severní království,  zůstává  z původního izraelského území pouze jižní království neboli  Judea, což ale není ve skutečnosti pouze kmen Juda, ale i kmen Benjamín, část kmene Simeon a část příslušníků kmene Levi.

Pozn.: Potomci Leviho, tedy „Levité“, neměli své vlastní kmenové území, protože byli kněžími. Měli k dispozici však některá města (v Judei i v severním království)

Po vpádu Salmanasara utíká ze severního království do Judei také množství uprchlíků, tedy migrantů, původem z ostatních Izraelských kmenů, jako Rúben, Dan, Neftal a dalších.

Judea vydrží jako stát  ještě asi 120 let, pak bude dobyta Babyloňany. „Dobrým“ zvykem vítězné či vládnoucí mocnosti bývalo přesídlit část obyvatel  jinam. Zvlášť z oblastí, kde byly nebo hrozily nepokoje. To tedy bude čekat i Judeu a  to opakovaně: nejen od Babyloňanů, ale po spoustě dalších peripetií nakonec „finálně“ po roce 135 n.l. rukama Římanů, kteří obyvatele Judei, čili „Židy“, definitivně a na mnoho století přesídlí jinam, pryč ze Zaslíbené zěmě.

Zpět se budou Židé  vracet velice pomalinku. O několika tisících se mluví např. až ve spojitosti se začátkem 16. století.

K pozůstatkům severních izraelských kmenů se hlásí různé skupiny na světě – některé více prokazatelně, některé méně.

Dramatičtější dění z pohledu Židů pak přinese především 20. století – zhruba od 1917, kdy oblast budou spravovat Britové coby své mandátní území a pokusí se tam trochu diskutabilně prosadit své představy.

My bychom si především měli ujasnit, zda nepohrdáme Hospodinem (nebo zda naopak pohrdáme mamonem a jinými hodnotami, které nejsou bohem). Protože újmu skrze zvrácené postoje a jednání  na sebe může přivolat nejen Vyvolený národ, ale jakékoli společenství i jakýkoli jednotlivec.

Aktualizace

Původně byl blog zamýšlen především jako zamyšlení na postní dobu. Možná však budou přidány i další dny.

Středa 6. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ [Jan 16,12-15]

Není zbytí, musíme se otevřít Duchu Svatému. Nejen, aby nás, mne, Tebe, každého usvědčil z hříchu; a pomohl nám, každému, mně, Tobě, uvěřit v Ježíše a přijmout Jeho výkupnou smrt na kříži za nás (přijmout ji jako jediný způsob naší záchrany!).

Ale nezbývá nám, než přijmout Ducha Svatého, vzývat Jej – a otevřít se Mu – aby nás mohl uvést do celé pravdy. Do všeho, co je lidskými slovy nesdělitelné či nám to (zatím) žádný kněz, katecheta ani bratr či sestra (či jejich knihy) nesdělili.

Památka Panny Marie, Prostřednice všech milostí

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.“ [Jan 16,5-11]

Seslání Přímluvce a Utěšitele, Ducha Svatého, je plodem Ježíšovi oběti.

Duch Svatý nejen utěšuje, ale nejdříve usvědčuje ze hříchu. Usvědčí ty, kteří žijí v hříchu, kteří nepřiznávají Kristu a Bohu spravedlnost a kteří slouží Satanovi. Usvědčuje je o Letnicích a usvědčuje je stále po celém světě, kde se hlásá Evangelium.

Duch Svatý přesvědčivě ukazuje, že Ježíš má právo o sobě říkat, že je Bohem – vstal totiž z mrtvých. Duch Svatý ukazuje smysl Ježíšovi oběti – že to nebyla obyčejná potupná smrt, ale výkupná oběť. Že tímto činem vzal Ježíš moc Satanovi a vysvobodil lidské pokolení.  Toto poznáváme  na apoštolech o Letnicích i na všech svatých ženách a mužích do nynějška.

Ti, kteří toto usvědčení Ducha Svatého akceptují a hříchu litují, se  stávají křesťany, „svatými“, těmi, kdo patří ke Kristu a skrze Něj Bohu. A přijímají Ducha Svatého i Jeho dary. O Letnicích to bylo „na tři tisíce lidí“ a od té doby miliony.

Takovým se Duch Svatý stává Utěšitelem.

 

Pondělí 6. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. To jsem k vám mluvil, abyste neodpadli. Vyloučí vás ze synagogy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne. Ale toto jsem vám pověděl, abyste si – až jednou ta chvíle přijde – vzpomněli na to, že já jsem vám to řekl.“ [Jan 15,26 – 16,4a]

Jsme povoláni poznávat Boha. Skrze Písmo a skrze rozhovor s Ním. A skrze naši poslušnost vůči Němu a skrze vnímavost pro Jeho projevy v našem životě.

Když už jsme se s Ním setkali, můžeme a máme o tom vydávat svědectví. Jinými slovy: musíme, protože nemůžeme jinak

Bůh už nám připravil situace, kdy máme svědčit životem nebo máme svědčit slovem. Stačí být malinko otevření a pak takové situace nemůžeme nevidět.

 

Pátek 5.týdne velikonočního

Ježíš řekl svým učedníkům: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ [Jan 15,12-17]

Ježíš nás nepovolal proto, abychom se mohli povyšovat nad ostatní nebo abychom měli pohodlnější život, než ostatní.

Ježíš nás povolal, abychom spolupracovali na Božím díle. Abychom byli užiteční. Abychom přinesli skutečný užitek, který má smysl a trvání. Který odpovídá plánu lásky našeho Otce.

Užitek, který nevychází z našich představ o tom, co je dobré, ale z Božích představ.

V rámci dnešního úryvku vypadá tato informace, jako podružná odbočka od hlavního tématu. Ale jistě je to důležité a je potřeba se tím zabývat.

 

 

 

 

Svátek sv. Filipa a Jakuba

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní.

Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.[1 Kor 15,1-8]

Pasáž je nejstarší kerygmatickou formulací křesťanské zvěsti (30. léta 1. století). Slovem kerygma rozumíme především hlásání naprostých základů víry, jádra víry: Ježíš umřel, byl pohřben a vstal z mrtvých + smysl toho všeho pro nás.

Občas nám to uniká, ale tyto pravdy jsou opravdu základem naší víry.

 

 

 

Sv. Atanáše a středa 5. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více.

Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří.

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“[ Jan 15,1-8]

Naše skutky, „ovoce dobrých skutků“ nemají vznikat a nevznikají tak, že se rozhodneme „dělat dobré skutky pro Boha a abychom si zasloužili spásu“. Dobré skutky vznikají právě opačně: pokoříme se před Bohem, uznáme svou hříšnost a zlobu, přijmeme spásu a pak se necháme naplnit Duchem, který nás sám vede, co a jak máme konat. A dává nám k tomu svou  sílu.

 

Sobota 4. velikonočního týdne

Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: `Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.'“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého. [Sk 13,44-52]

Též se nám občas podaří být nepříjemní k těm, kteří mají zrovna větší výsledky. K takovým, jako např. aktivní konvertiti, kteří si nedělají hlavu s tolika detaily teologie a liturgie. Jako křesťané z jiných církví a denominací. Jako mladí, plní nadšení a bláhového idealismu.

Zde vidíme krásně, že to není správný postoj.

Nicméně, i když nás vede i rozum, nejen  pocity (jako zmiňovaná žárlivost), především se nesmíme nechat unést a snížit se k jakémukoli nečestnému a odsouzeníhodnému jednání.

Naopak bychom se měli (alespoň pomalu) blížit k postojům a konání Pavlovu a Barnabášovu.