1. neděle adventní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.

A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.

Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.

Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi.

Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
[Lk 21,25-28.34-36]

Opět začíná advent. Někdo se toho příštího adventu  již nedožije a setká se s Pánem tváří v tvář  již poměrně brzy.

Ostatní z nás budeme dále vyhlížet ten v úryvku zmiňovaný závěrečný advent nebo možná alespoň advent, který budeme slavit za rok.

Pán Ježíš nás v úryvku upozorňuje na problematické věci, ke kterým nás to může táhnout nebo ke kterým můžeme sklouzávat. My, lidé, dokážeme být nestřídmí nejen v jídle a opíjet se nejen nápoji s obsahem alkoholu. V dnešní době je závratně široká nabídka všech útěků od reality a věcí a prožitků, které nás lákají, abychom se jim oddávali a nechali se jimi udělat závislými na nich. A problémů kolem nás a těch starostí, kterými je možno se zaobírat! Ať už z lidského hlediska poměrně opodstatněných (zdraví, studium), tak i naprosto fiktivních (jak dopadne seriál).

Ježíš zde mluví k věrným. Nejmenuje hříchy, ale věci, které samy o sobě nejsou zakázány (běžný pokrm; víno nebo jiný podobný nápoj; péče o pozemský život). A právě u nich nás upozorňuje na to nebezpečí, že naše srdce bude zaujato stvořenými věcmi. Nebezpečí, že budeme orientováni na pozemský život.

Pokud jsem uvěřil v Ježíše Krista, uvěřil jsem, že můj domov je v nebi. Že se o mne dobrý Otec a Bůh vždy stará. A proto je vztah k Němu pro mne na prvním místě.

Což se navenek projeví jako modlitba. A bdělost.

Přeji vám všem i sobě nejen na začátku letošního adventu, abychom před Ježíšem Kristem obstáli v současnosti a i v hodině našeho finálního, radostného setkání s Ním. Amen

 

 

Pondělí 28. týdne v mezidobí

Bratři! Stojí v Písmu:

‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘

Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka.

Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘

Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus.

Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.

[ Gal 4,22-24.26-27.31 – 5,1]

 

Jedna z krásných pasáží, odkazujících na to, že jestliže Izák nebyl obyčejným dítětem, ale byl Abrahámovi dán skrze zaslíbení a zásah Boží, tak stejně my křesťané (tedy „Kristovci“) jsme Abrahámovými dětmi skrze zaslíbení a skrze zásah Boží.

A že se můžeme směle počítat za potomky Abrahámovy a dědice zaslíbení více, než ti  jeho pokrevní potomci z Izáka, kteří jsou sice geneticky v přímé linii, ale srdcem a vírou od Boha a Jeho přikázání  daleko.

Nutí nás to také uvažovat o významu slova „svoboda“

V Pavlově době, v Římské říši, byly dvě základní skupiny lidí: otroci a svobodní.

Po zrušení otroctví a poddanství bychom „svobodnými občany“ měli být všichni. Bohužel, často jimi tak úplně nejsme, nejsme jimi svými postoji a svým jednáním – chováme se totiž často jako otroci svých hříchů, předsudků a závislostí.

Svoboda bylo tedy jisté privilegium. A bylo to něco, co umožňovalo člověku konat dobro, byl to vlastně „prostředek“ k realizaci cílů. Tak bychom to měli chápat i my – že vnější svoboda je jen prostředkem ke konání dobra (a nebo zla) – že to není nějaká konečná hodnota, sama o sobě; že to není v žádném případě cíl ani nutná podmínka k růstu, ale že svoboda je pouze prostředkem k dosahování cílů. V rukách dobrého člověka k dosahování dobrých cílů.

Člověk svobodný měl vyšší sociální status, než otrok.

My jsme byli dokonce přijati za syny Boží (a samozřejmě i za dcery Boží). A za dědice Boží. To  je ještě výš, než synové a dcery pozemského vládce, krále, monarchy. Je třeba, abychom se dle toho tedy  i chovali a jednali – jako vznešené děti Boží.

Jsme povolání, abychom byli „velcí“ srdcem, velkorysí. Abychom nebyli „malými“ v svém uvažování, „malými českými člověky“ ;-). Abychom nedělali chybu jako Ezau, který své prvorozenství prodal za kousek „žvance“.

Vidíme, že Starý Zákon je pro nás pokladnicí poučení a Pán Bůh zřejmě dobře věděl, proč nestavěl  křesťanství „na zelené louce“, ale na dlouholeté zkušenosti vyvoleného národa s Ním, svým Bohem.

 

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Bratři! Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří. Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.
[Gal 3,22-29]

Starý Zákon je završen Janem Křtitelem. On je korunou proroků Starého Zákona. On připravuje naši lidskou rovinu, aby potom Pán Ježíš mohl přijít a oslovit nadpřirozenou část našeho bytí.

Starý Zákon dle sv. Pavla připravuje a vychovává člověka k přijetí Krista. U sv. Jana Křtitele je tato funkce zcela zřetelná: Zachovávejte pravidla, snažte se být spravedliví a dobří, vyhýbejte se zlu.

Jenže to lidskými silami tak úplně nelze. A proto potřebujeme odpuštění toho, co jsme udělali zle a se špatným úmyslem. A potřebujeme milost a sílu, abychom se dokázali zlepšovat, měnit. Potřebujeme také měnit své smýšlení a svůj žebříček hodnot – přijmout za hodnotu to, co ji má v Božích očích. Pochopit, že jsme voláni k dokonalé lásce. A že jen Dokonalá Láska ji v nás může budovat.

Potřebujeme tedy plnost Ducha Svatého.

Ježíš nás vykoupil. Když vyznáme, že jsme hříšníci a zasloužili jsme smrt a když vírou přijmeme Ježíšovo vykoupení, když Jej přijmeme za svého Pána a staneme se těmi, kdo jsou Jeho, tak On Sám nám dá Ducha Svatého i to ostatní.

Pátek 27. týden v mezidobí

Bratři! Dobře rozumějte: ti, kdo jednají na základě víry, to jsou (pravé) Abrahámovy děti.

Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahámovi ohlásilo radostnou zvěst: ‚Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy.‘

Proto ti, kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil. Ti však, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou.

Stojí přece (v Písmu): ‚Proklet je každý, kdo vytrvale neplní všechno, co je psáno v knize Zákona‘.  Je tedy zřejmé, že ze Zákona nebývá od Boha nikdo ospravedlněn, protože ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však nemá na zřeteli víru, ale (tam platí): ‚Kdo (ty předpisy) bude plnit, najde v nich život.‘

Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘

Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený (dar): Ducha (svatého).
[Gal 3,7-14]

Sv. Pavel neříká, že nám stačí věření bez skutků. Mluví o „jednat na základě víry“.

Jsme povoláni k tomu, abychom jednali. Ale výhradně na základě víry v Ježíše Krista. Tato víra má být naše východisko.

Vůči čemu se sv. Pavel vymezuje, jsou rádoby spravedlivé a dobré skutky. Takové ty „oběti“: já Ti dám, Pane Bože, každý týden jeden půst, jednu návštěvu synagogy/kostela a tisícovku do kasičky – a Ty mne nechej dělat, co mám rád a nezasahuj mi do toho a jen mi k tomu dej zdraví a dostatek peněz…

Kristus mne vykoupil!

Už se nemusím chovat pošetile!

Stávám se novým stvořením, členem Boží rodiny.  Skrze víru dostávám spolu se spásou i ten veliký dar: Ducha svatého.

Nejsem tu už a ani nemohu být jen pro sebe. Jsem součástí Boží rodiny. Mystického Těla Kristova. Přijímám milost a dar – ale i chci dávat. Sám sebe. Láska se rozděluje.

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Po po čtrnácti letech jsem šel znovu do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí (jsem to vyložil) těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.

Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu (od Boha) milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám (doporučili), abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.

Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?“
[Gal 2,1-2.7-14]

Pavel šel do Jeruzaléma, protože se mu o tom dostalo zjevení.

Možná se tam těšil. Možná se tam ani tak netěšil. Mohlo mu to třeba připadat jako ztráta času. Ale Pavel byl  jistě mužem modlitby, jistě se řádně modlil a otvíral své srdce Bohu.

A když se mu dostalo zjevení, přijal je. Uposlechl. Šel do Jeruzaléma. Bůh má totiž pro něj další cestu, další úkoly.

Bůh dál naplňuje Svůj plán lásky: s Pavlem, s Církví, s námi každým.

Tak se mj. Pavel stane Petrovi jemu rovným, partnerem, bratrem, který mu později i přes úctu k jeho primátu dokáže na rovinu říct, že něco dělá špatně.

I my, každý z nás, jsme povoláni, abychom se skrze pokoru, skrze živé modlitební setkávání s Pánem a skrze práci na sobě stávali velkými. Abychom se nevyhýbali „podřadným“ úkolům, ale nezalekli se ani těch „velkých“ a jinak obávaných.

Protože nejen, že nám v tom Bůh pomáhá a bude pomáhat, jako pomáhal Pavlovi i Petrovi při hlásání evangelia. On to dělá ve mě a v tobě, stejně jako skrze sv. Pavla, který dosvědčuje „to ne já, ale Boží milost, která je se mnou“.

 

 

 

 

Čtvrtek 24. týdne v mezidobí a památka Korejských mučedníků

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy;

že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem;

že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.

Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. [1 Kor 15,1-11]

V patnácté kapitole listu Korinťanům se sv. Pavel věnuje vzkříšení mrtvých, v něž  někteří v Korintu odmítali věřit. Trpělivě vysvětluje, jak to se vzkříšením je, aby nikomu z věřících nevznikaly pochybnosti.

Pavel opakuje základy víry, aby ukázal, že jejich součástí je i Kristovo vzkříšení. To pak dokládá výčtem očitých svědků, z nichž někteří žijí, takže se jich Korinťané mohou případně i optat, když to budou potřebovat.

Kromě zvěsti o tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a i my budeme vzkříšeni se v úryvku objevuje důležitá zmínka o tom, že Enangelium nás vede ke spáse – ale jen tehdy, držíme-li se jej přesně tak, jak bylo hlásáno. Neexistuje zde žádná pluralita pravdy.

 

 

 

 

Středa 24. týdne v mezidobí

Ježíš řekl zástupům:

„Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní?

Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘

Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: ‚Je blázen.‘

Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘

A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“ [Lk 7,31-35]

Když se nechce, je to horší, než když se nemůže.

Kolikrát jen nechceme – a přeci bychom mohli!

Jsme jako ti farizeové.
Náboženství jsme si ochočili, vlastníme ho – místo abychom se nechali vlastnit Kristem! Místo abychom se na Něj už konečně spolehli. Uvěřili v Něho. Svěřili Mu své životy.  Odevzdali.

„My chceme jen žít normální život“ říkají farizeové, neochotní se nechat vyrušit.

Nikdo, kdo má přístup ke zdrojům, se nechce nechat rušit:
„Tééď? Když mám (konečně) pohodlný život?“
Farizeové měli pohodlný život. Měli snadný přístup ke zdrojům (nebudeme zde nyní řešit, jak moc spravedlivě či jak moc protiprávně se k tomu dostávali). Moc, peníze, slávu, kontakty, seberealizaci, kvalitní vzdělání, lepší lékařskou péči, než ostatní, zdravé a kvalitní a výživné potraviny, žhavé novinky, pohodlnější cestování, ozdravné pobyty u Mrtvého moře …. dosaďme si každý sám 😉

Snadno se opakují slova Zlého, že na to „mám nárok“, že jsem se musel snažit narozdíl od jiných, že to nebylo zadarmo, že to potřebuji jak já, tak má psychika, aby byla zdravá a odolná proti špatné náladě, že je potřeba se seberealizovat a že chudáci jsou chudákama, protože to prostě zbabrali (oni nebo jejich rodičové), prostě zhřešili (oni nebo jejich rodičové).

Když se nechce přijmout pravda, natož Pravda, tak toho máme na povídání a vysvětlování tři hromady výmluv. A k tomu navíc brilantně a vtipně hodnotíme všechny Boží služebníky, například jejich stravovací a hygienické návyky nebo třeba kdo z nich je nemožný suchar a kdo je nemožný pijan.

Jenže takhle nevypadá pokání.

A bez něho se tam nedostaneme.

Nezbývá, než si pustit Pána a Boha „k tělu“, a to co nejdříve!, a přestat křečovitě svírat ve svých  rukou ony domělé jistoty.

Dát v svém životě šanci skutečné a věčné Moudrosti.

Té, která se pojevila v Janu Křtiteli a především skrze našeho Pána Ježíše.

Každý, kdo činí pokání a dává se na správnou cestu, stvrzuje pravdivost této Moudrosti.

„Moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi“, jak praví jiný překlad 35. verše.

 

 

 

 

Svátek Narození Panny Marie

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.

Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.[Mt 1,18-23]

Maria milovala Boha víc než sebe. A věřila Mu, že může vyřešit jakoukoli záležitost. Proto riskovala situaci, že bude čelit obvinění a trestu smrti.

Bůh nechává Josefa, aby v modlitbě i lidsky hledal řešení neočekávané situace. I my, zvláště my muži, se musíme naučit stát v rozhodováních sami za sebe, dospěle, dojít si tomu k rozhodnutí, někdy se k němu protrpět.

A být odevzdaný Bohu.

A když už jsem si to rozhodnutí vybojoval, tak v tom bodě je důležité nezaseknout se – nezahořknout. Neříct si: „Bože, tak todle ne, tak’s mi nejdřív dal nejlepší dívku z okolí  za snoubenku jen proto, abys mi ji zase vzal, abych ji musel teď propustit, abych se s ní musel rozejít, děláš to jen proto, abys mě trápil a dával mi utrpení?“

Ale přijmout, že do věcí nevidím, že Bůh má své plány, své důvody, které jsou větší než já. Očekávat.
Zůstat Mu otevřený. Jinak neuslyším Boží slovo, které mi ukazuje řešení!
Slovo „.. neboj se k sobě vzít svou manželku Marii“ v případě Josefa.

 

Sobota 12. týdne v mezidobí, památka sv. prvomučedníků římských

Zničil Hospodin bez milosti všechny Jakubovy příbytky, zbořil ve svém hněvu pevnosti judské dcery; srazil k zemi, zneuctil krále i jeho knížata. V nářku sedí na zemi starci siónské dcery; posypali své hlavy popelem, žínice mají okolo beder; k zemi svěsily hlavu jeruzalémské panny. Od slz mi chřadnou oči, v mých útrobách to vře, má játra se vylévají na zem pro pohromu dcery mého lidu; hyne dítě i kojenec na prostranstvích města. K svým matkám volají: „Kde je chléb a víno?“ – když smrtí raněni hynou na prostranstvích města, když vydechují svou duši do klína svých matek. K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Klamali tě výroky lži a podvodu. Volej svým srdcem k Hospodinu, panno, siónská dcero! Ať jako potok tekou tvé slzy ve dne i v noci! Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka! Nuže, naříkej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, (které hynou hladem na rozích všech ulic).[Pláč 2,2.10-14.18-19]

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Současný společenský kánon správného a vhodného jednání již dávno nevytvářejí křesťané. Spousta zásad a pravidel je hlásána odlišně od křesťanských zásad a ideálů nebo dokonce zcela opačně. Je to špatně, ale neexistuje nějaký jednoduchý způsob, jak to dát dopořádku, nějaké mávnutí kouzelným proutkem. Lékem a řešením je pokání: Přijmout spoluzodpovědnost za zlo. Kát se a odprošovat nebe i za své blízké a za své soukmenovce – za kohokoli, s kým jsem jakkoli spojen…

Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka!

Nestačí dvakrát za rok se tvářit smutně a přežít trochu toho postění se. Pokání a úpěnlivá modlitba je aktuálně náš program minimálně do doby, než se společnost dá do pořádku a vrátí se ke Kristu.

Pozdvihni k Němu své ruce za život svých dětí.

 

Pondělí, 12. týden v mezidobí

Asyrský král Salmanasar vpadl do země, přitáhl k Samaří a obléhal ho tři roky. Devátého roku (vlády krále) Hošey dobyl asyrský král Samaří a odvlékl Izraele do vyhnanství do Asýrie; usadil ho v Chale a u řeky Chaboru v Gozanu a v městech médských. Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země, z moci faraóna, krále egyptského. Ctili cizí bohy, jednali podle obyčejů pohanů, které Hospodin vyhnal před syny Izraele, i podle jiných obyčejů, které zavedli izraelští králové. Hospodin varoval Izraele a Judu skrze všechny své proroky a věštce: „Odvraťte se – pravil – od svého špatného chování a zachovávejte mé příkazy, má nařízení podle celého zákona, který jsem dal vašim otcům a který jsem vám sdělil skrze své služebníky proroky.“ Nechtěli však slyšet, byli vzdorovití jako jejich otcové, kteří nevěřili v Hospodina, svého Boha. Pohrdali jeho nařízeními a jeho smlouvou, kterou sjednal s jejich otci, i jeho výstrahami, kterými je varoval. Hospodin se na Izraele velmi rozhněval, vyhnal ho od své tváře, a zůstal jen kmen Juda sám. [ 2 Král 17,5-8.13-15a.18]

Dnešní úryvek stručně zmiňuje konec Izraele jakožto země, osídlené dvanácti izraelskými kmeny. Dvanáct izraelských kmenů bylo v té době rozděleno na dvě království: severní neboli Izraelské království (kolem města Samaří) a jižní neboli Judské království s městem Jeruzalémem.

Po vpádu Salmanasara, který dobývá severní království,  zůstává  z původního izraelského území pouze jižní království neboli  Judea, což ale není ve skutečnosti pouze kmen Juda, ale i kmen Benjamín, část kmene Simeon a část příslušníků kmene Levi.

Pozn.: Potomci Leviho, tedy „Levité“, neměli své vlastní kmenové území, protože byli kněžími. Měli k dispozici však některá města (v Judei i v severním království)

Po vpádu Salmanasara utíká ze severního království do Judei také množství uprchlíků, tedy migrantů, původem z ostatních Izraelských kmenů, jako Rúben, Dan, Neftal a dalších.

Judea vydrží jako stát  ještě asi 120 let, pak bude dobyta Babyloňany. „Dobrým“ zvykem vítězné či vládnoucí mocnosti bývalo přesídlit část obyvatel  jinam. Zvlášť z oblastí, kde byly nebo hrozily nepokoje. To tedy bude čekat i Judeu a  to opakovaně: nejen od Babyloňanů, ale po spoustě dalších peripetií nakonec „finálně“ po roce 135 n.l. rukama Římanů, kteří obyvatele Judei, čili „Židy“, definitivně a na mnoho století přesídlí jinam, pryč ze Zaslíbené zěmě.

Zpět se budou Židé  vracet velice pomalinku. O několika tisících se mluví např. až ve spojitosti se začátkem 16. století.

K pozůstatkům severních izraelských kmenů se hlásí různé skupiny na světě – některé více prokazatelně, některé méně.

Dramatičtější dění z pohledu Židů pak přinese především 20. století – zhruba od 1917, kdy oblast budou spravovat Britové coby své mandátní území a pokusí se tam trochu diskutabilně prosadit své představy.

My bychom si především měli ujasnit, zda nepohrdáme Hospodinem (nebo zda naopak pohrdáme mamonem a jinými hodnotami, které nejsou bohem). Protože újmu skrze zvrácené postoje a jednání  na sebe může přivolat nejen Vyvolený národ, ale jakékoli společenství i jakýkoli jednotlivec.

Aktualizace

Původně byl blog zamýšlen především jako zamyšlení na postní dobu. Možná však budou přidány i další dny.

Středa 6. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ [Jan 16,12-15]

Není zbytí, musíme se otevřít Duchu Svatému. Nejen, aby nás, mne, Tebe, každého usvědčil z hříchu; a pomohl nám, každému, mně, Tobě, uvěřit v Ježíše a přijmout Jeho výkupnou smrt na kříži za nás (přijmout ji jako jediný způsob naší záchrany!).

Ale nezbývá nám, než přijmout Ducha Svatého, vzývat Jej – a otevřít se Mu – aby nás mohl uvést do celé pravdy. Do všeho, co je lidskými slovy nesdělitelné či nám to (zatím) žádný kněz, katecheta ani bratr či sestra (či jejich knihy) nesdělili.

Památka Panny Marie, Prostřednice všech milostí

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.“ [Jan 16,5-11]

Seslání Přímluvce a Utěšitele, Ducha Svatého, je plodem Ježíšovi oběti.

Duch Svatý nejen utěšuje, ale nejdříve usvědčuje ze hříchu. Usvědčí ty, kteří žijí v hříchu, kteří nepřiznávají Kristu a Bohu spravedlnost a kteří slouží Satanovi. Usvědčuje je o Letnicích a usvědčuje je stále po celém světě, kde se hlásá Evangelium.

Duch Svatý přesvědčivě ukazuje, že Ježíš má právo o sobě říkat, že je Bohem – vstal totiž z mrtvých. Duch Svatý ukazuje smysl Ježíšovi oběti – že to nebyla obyčejná potupná smrt, ale výkupná oběť. Že tímto činem vzal Ježíš moc Satanovi a vysvobodil lidské pokolení.  Toto poznáváme  na apoštolech o Letnicích i na všech svatých ženách a mužích do nynějška.

Ti, kteří toto usvědčení Ducha Svatého akceptují a hříchu litují, se  stávají křesťany, „svatými“, těmi, kdo patří ke Kristu a skrze Něj Bohu. A přijímají Ducha Svatého i Jeho dary. O Letnicích to bylo „na tři tisíce lidí“ a od té doby miliony.

Takovým se Duch Svatý stává Utěšitelem.

 

Pondělí 6. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. To jsem k vám mluvil, abyste neodpadli. Vyloučí vás ze synagogy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne. Ale toto jsem vám pověděl, abyste si – až jednou ta chvíle přijde – vzpomněli na to, že já jsem vám to řekl.“ [Jan 15,26 – 16,4a]

Jsme povoláni poznávat Boha. Skrze Písmo a skrze rozhovor s Ním. A skrze naši poslušnost vůči Němu a skrze vnímavost pro Jeho projevy v našem životě.

Když už jsme se s Ním setkali, můžeme a máme o tom vydávat svědectví. Jinými slovy: musíme, protože nemůžeme jinak

Bůh už nám připravil situace, kdy máme svědčit životem nebo máme svědčit slovem. Stačí být malinko otevření a pak takové situace nemůžeme nevidět.

 

Pátek 5.týdne velikonočního

Ježíš řekl svým učedníkům: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ [Jan 15,12-17]

Ježíš nás nepovolal proto, abychom se mohli povyšovat nad ostatní nebo abychom měli pohodlnější život, než ostatní.

Ježíš nás povolal, abychom spolupracovali na Božím díle. Abychom byli užiteční. Abychom přinesli skutečný užitek, který má smysl a trvání. Který odpovídá plánu lásky našeho Otce.

Užitek, který nevychází z našich představ o tom, co je dobré, ale z Božích představ.

V rámci dnešního úryvku vypadá tato informace, jako podružná odbočka od hlavního tématu. Ale jistě je to důležité a je potřeba se tím zabývat.

 

 

 

 

Svátek sv. Filipa a Jakuba

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní.

Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.[1 Kor 15,1-8]

Pasáž je nejstarší kerygmatickou formulací křesťanské zvěsti (30. léta 1. století). Slovem kerygma rozumíme především hlásání naprostých základů víry, jádra víry: Ježíš umřel, byl pohřben a vstal z mrtvých + smysl toho všeho pro nás.

Občas nám to uniká, ale tyto pravdy jsou opravdu základem naší víry.

 

 

 

Sv. Atanáše a středa 5. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více.

Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří.

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“[ Jan 15,1-8]

Naše skutky, „ovoce dobrých skutků“ nemají vznikat a nevznikají tak, že se rozhodneme „dělat dobré skutky pro Boha a abychom si zasloužili spásu“. Dobré skutky vznikají právě opačně: pokoříme se před Bohem, uznáme svou hříšnost a zlobu, přijmeme spásu a pak se necháme naplnit Duchem, který nás sám vede, co a jak máme konat. A dává nám k tomu svou  sílu.

 

Sobota 4. velikonočního týdne

Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: `Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.'“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého. [Sk 13,44-52]

Též se nám občas podaří být nepříjemní k těm, kteří mají zrovna větší výsledky. K takovým, jako např. aktivní konvertiti, kteří si nedělají hlavu s tolika detaily teologie a liturgie. Jako křesťané z jiných církví a denominací. Jako mladí, plní nadšení a bláhového idealismu.

Zde vidíme krásně, že to není správný postoj.

Nicméně, i když nás vede i rozum, nejen  pocity (jako zmiňovaná žárlivost), především se nesmíme nechat unést a snížit se k jakémukoli nečestnému a odsouzeníhodnému jednání.

Naopak bychom se měli (alespoň pomalu) blížit k postojům a konání Pavlovu a Barnabášovu.

 

Úterý velikonočního oktávu

Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo.

Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“

Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“

Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on.

Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“

Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“

Ježíš jí řekl: „Marie!“

Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“.

Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.'“

Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ – a toto že jí řekl. [Jan 20,11-18]

Když jsme v problémech nebo trápení, vnímáme své okolí jen částečně.

I samého Boha přehlížíme. Dokud se nás osobně „nedotkne“ – třeba tím, že nás volá jménem. Pak jej slyšíme – ale to je proto, že jsme s Ním již dříve navázali přátelský vztah. Pokud jsme s Ním vztah nebudovali, tak neznáme Jeho zavolání a proto se snadno stane, že jej nezachytíme ve chvíli, když jsme ponořeni do problémů.

 

 

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.[Jan 20,1-9]

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Boží Hod Velikonoční – je den slavnostní, den veselení se. I proto jste zde nenašli žádné rozjímání.

Pondělí velikonočního oktávu

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil:

„Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé – pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘ Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, (a když řekl,) že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání.

Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte [Sk 2,14.22b-33]

Ježíšova smrt a vzkříšení jsou velmi důležité, ale nejsou tím posledním, co se děje. Následuje Nanebevstoupení Krista – Ježíš vstupuje do nebe i se svým lidským tělem, lidskou přirozeností.

A seslání Ducha Svatého padesát dní po velikonocích. Seslání Ducha Svatého znamená současně vznik Církve.

 

Bílá Sobota

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Abrahám vstal časně zrána, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a syna Izáka. Naštípal dříví pro celopal a vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval.

Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Tu pravil Abrahám svým služebníkům: „Zůstaňte zde s oslem a já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme.“ Abrahám vzal dříví na celopal, naložil je na svého syna Izáka a do rukou si vzal oheň a nůž. A tak oba dva šli spolu. Cestou se Izák obrátil na svého otce Abraháma a řekl: „Otče!“ Odpověděl: „Co je, můj synu?“ Izák nato: „Hle, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k celopalu?“ Abrahám odpověděl: „Bůh si vyhlédne ovci k celopalu, můj synu“ – a šli oba dva spolu dál. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“

Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo „Hospodin se stará“, proto se dnes říká: „Na hoře, kde se Hospodin stará“.

Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“

[Gn 22,1-18]

Je těžké dát Bohu to nejdražší, co máme. Odevzdat mu cokoli. Odevzdat mu vše. Bez toho ale nejsme schopni plně vstoupit-do-života, vstoupit do Božího království.

Je těžké dát Bohu to nejdražší, co máme. Zvláště když se skrze to mají naplnit nějaká Boží zaslíbení!

Nezáleží však jen na tom, že to uděláme, ale jak to děláme, s jakým srdcem, postojem.

Mohlo by se nám totiž snadno stát, že to sice v dané situaci nějak (ublíženecky) skousneme a vnějškově splníme – ale následně pak mineme další  Boží vedení. Nějakou „výhybku“, která nás o kus dál čeká. Tedy v tomto případě volání anděla, abychom zadrželi a Izáka nezabíjeli …

Abrahám byl opravdový a byl v každé chvíli otevřen a v očekávání toho, co Bůh činí a žádá. Proto i v té „psychicky náročné“ chvíli, kdy již šel zabít svého syna, dokázal slyšet Boží hlas, ktarý zavolal, aby syna nezabíjel – nebyl v tu chvíli uzavřen do své nálady (bolesti), do svého „těžkého údělu“.  Dokázal stále slyšet, vnímat.

Toto je důležitá věc. Boží vedení nás někdy směruje někam, aby později následovala „zatáčka“ či odbočení jako na křižovatce zdánlivě jiným směrem. Nemusí to být jenom proto, že nás Bůh zkouší. Bývá to nutné i kvůli našim omezeným možnostem vnímání – prostě naše „cesty“ někdy musí mít etapy, části (klikatit se podobně jako skutečné silnice a stezky v členitém terénu) a je třeba být schopen otevřenosti k Božímu vedení po celou dobu, co jsme „na cestě“ – tedy vždy po celý den i po celý život. Bez ohledu na to „co si o nás bude okolí myslet“ – okolí není ten, kdo nás spasí.

Stejně tak na druhou stranu existují lidé, kteří slyší ono „Vyjdi ze své země … a udělej to a to“ (např. „obětuj mi svého syna…“) . A místo toho, aby vyšli – a zažili Boží odpověď a obdarování (a to, že jsou věci jinak – a jak jsou), tak jdou a snaží se převést ten úkol na ostatní. Tj. dotyčný poznává sice správně, že Bůch chce, aby vyšel a obětoval vlastního syna (s tím synem je to zde samozřejmě pouze názorný příklad!!), – ale místo aby sám vyšel obětovat, tak začne přesvědčovat všechny ostatní, že je správně, aby každý z nich šel a obětoval svého syna.

Je zřejmé, že podobně vznikají a rozvíjejí se hereze a sekty. Ale bylo by chybou toto chování předpokládat jen u sekt. Děje se to občas všude a hrozí to nám všem – nejen, že nám to dělají druzí. I my sami možná něco podobného na druhých praktikujeme…

Abrahám vyšel a třetího dne došel s Izákem k hoře, na které jej ochotně odevzdal Bohu. A byl mu vrácen. A nejen to.

Ve svém potomstvu se dočkal ještě mnohem většího obdarování: skutečného Božího Syna, který se vtělil. Abrahám „viděl Jeho den“ a zaradoval se – jak prozrazuje sám Ježíš v rozhovoru s Židy (v evangeliu, které se četlo nedávno).

Bůh chtěl, aby Mu Abrahám věnoval svého dlouho vytouženého syna – aby ukázal, jak bohatě odměňuje naši velkorysost: daroval mu i nám pro naši záchranu svého Syna Ježíše Krista, jenž byl obětován za nás a třetího dne vstal z mrtvých.

[doplněno]

 

 

Velký Pátek

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání.  Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.

Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. [Žid 4,14-16; 5,7-9]

Dnešní den si připomínáme to největší a  nejdůležitejší, kvůli čemu zde Bůh žil s námi v lidském těle a vůbec největší událost v dějinách lidstva: výkupnou smrt Ježíovu za nás všechny.

„Já jsem přišel aby, aby měli život a měli jej v hojnosti“

Bůh je láska. Z Jeho lásky pramení veškerý život a veškerá plodnost. Bůh nekoná mrtvé skutky ani od něj nevycházejí sterilní (neschopné života) „produkty“.

Bůh je láska a chce vše zahrnout svou láskou. Chce, aby každá bytost se nejen nechala milovat a naplnit Jeho láskou; ale aby každá bytost měla podíl na Jeho díle, na jeho velkorysém rozdávání lásky.

Proto musíme růst, proto se musíme měnit, abychom toho vůbec byli schopni.

Základem  k tomu je poslušnost vůči Bohu a skutečná úcta k Němu (skutečná zbožnost) – jak mj. ve druhém čtení ukazuje list Židům.

 

Zelený Čtvrtek

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.

Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

[Jan 13,1-15]

Umývat nohy byla v té době služba otroků. Zde se to ovšem pojí s odpuštěním, jak to sám Ježíš vysvětluje. A s Eucharistií, kterou při Večeři ustanovuje.

 

Středa Svatého týdne

Jeden z Dvanácti – Jidáš Iškariotský – odešel k velekněžím a zeptal se jich: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On řekl: „Jděte do města k jistému (člověku) a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři.“ Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys (to) řekl.“

[Mt 26,14-25]

Pesach, slavnostní večeře, kterou Ježíš s učedníky slaví, odkazuje k vysvobození z Egypta. Čtyři číše vína, které při pesachové večeři Izraelité postupně pijí, symbolizují čtyři stupně Božího vysvobození z otroctví. Pesach je tedy také svátkem svobody.

Ježíš během něho říká svým učedníkům i toto: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“[Jan 15,15]

Ale především je i původní Źidovský pesach svátkem vykoupení. O to spíš velikonoce, po tom všem, co pro nás Ježíš Kristus udělal.

Otevřme tedy před Bohem a před bratry své životy, aby do nich mohlo vstoupit čisté světlo Boží lásky a čerstvý vítr Ducha Svatého.  Přestaňme skrývat své pohnutky a hříchy a jednat pokoutně, abychom nekonali jako Jidáš, ale abychom se připodobňovali stále více  Kristu. Neboť On sám to v nás koná. Amen