Měsíc: Březen 2018

Publikováno

4. neděle postní

Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
[Jan 3, 14-21]

Součástí uvěření v Ježíše je vyznání, že jsem zhřešil a že zasluhuji smrt. A dále volání k Bohu, aby mne zachránil; přijetí Ježíšovy výkupné smrti za mne, za můj hřích, a odevzdání svého života Ježíši jako svému Pánu.
Kdo takto uvěří, přešel ze smrti do života; dostal milost – není tedy souzen.

Duch Svatý osvecuje naše nitro a pomáhá nám vidět naše hříchy.

Kdo však světlo Ducha Svatého odmítá, kdo se brání a vyhýbá usvědčení ze hříchu (za použití dalších hříchů, hlavně lží), tak hřeší proti Duchu Svatému a vyjímá se z možnosti spásy.

Duch Svatý přináší transparentnost a otevřenost. Přináší klidné svědomí. Opakem transparentnosti jsou esoterika, magie i uspořádání moci, kde se věci řeší pokoutně.

Publikováno

Sobota 3. postního týdne

Vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, on (nás) zranil a on nás obváže!

Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít.

Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat!

Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi.

Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo, protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha (chci) víc než celopaly.
[Oz 6,1-6]

Navzdory všemu se odhodlat k lásce a milovat Hospodina  – nade vše.

Mám zranění? Nemohu s ním přeci nepřijít před Hospodina a nevylít před Ním své srdce. Jen On mne je schopen dát dohromady. Jen On mne může skutečně znovustvořit (re-creatio).

„Druhého“, „třetího“ dne není jen proroctví směřující k Ježíši – je to také vyjádření rychlosti, s jakou nám Bůh přispěchává na pomoc. Je třeba jen trochu víry a trochu trpělivosti – a hned velice brzy se dočkáme Jeho pomoci.

Jsme-li vyzváni k poznávání Hospodina, pak zřejmě Jej lze poznávat. Ne sice dokonale, naopak celkem omezeně pro veliký rozdíl mezi Jeho Božstvím a naší téměř nicotností; především však tak, jak On Sám nám to o sobě zjeví.

Chceme Tě tedy, Bože, skutečně poznávat a zvláště nyní v postní době tomu vážně vyhrazujeme každý den svůj čas. Korunuj, prosím tuto naši malinkou snahu ovocem. Amen.

 

Publikováno

Pátek 3. postního týdne a sv. Františky Římské

Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost.

Vezměte s sebou slova (modlitby), a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: `Bohové naši!‘ dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování.

Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod. Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.“
[Oz 14,2-10]

Pane,

dej nám kráčet po Tvých cestách, abychom nezůstali stát na místě nebo nepadli. Amen

Publikováno

Čtvrtek 3. postního týdne a sv. Jana z Boha

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý promluvil. Zástupy žasly, ale někteří z nich řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!“ [Lk 11,14-23]

Zlý duch se i nám snaží bránit být takovými, jakými toužíme být, jakými nás chtěl mít Bůh, jakými jsme byli zamýšleni a stvořeni. Chce umlčet naše srdce a naši upřímnou mluvu. Chce nás vystrašit, ochromit, sterilizovat, zastavit. Jsme pro něj nebezpeční, když žijeme správně.

Přiznejme si, že někdy se mu to podaří.

V evangeliu čteme o němém člověku, jeho život byl ochromen. Ježíš tohoto člověka osvobozuje. I my potřebujeme Ježíšovu pomoc, máme-li se stát  a  zůstat svobodnými a čistými.

Publikováno

Středa 3. postního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.

Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“ [Mt 5,17-19]

Jsme vyzýváni, abychom dodržovali Boží předpisy („Zákon“) cele a přesně.

Často se nám do něčeho, co máme udělat, nechce nebo přímo hledáme důvody, proč to nejde

Najděme si tedy motivaci, třeba to, že budu „v nebeském království veliký“.  Touha být velkým, být jako světci, není nic špatného, naopak.

Když vím proč, když věřím (a víra mi pomáhá vidět, co je teď důležité a kam pokračovat), tak snáze přijmu těžkosti.

 

Publikováno

Úterý 3. postního týdne

Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl: „Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno! Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.

Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.

Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe. Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil. Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
[Dan 3,25.34-43]

Nač to lpění na vnějškových náboženských přikázáních, řekneme si asi při pohledu na Danielovi přátele, kteří riskují své životy; nač ten fanatismus?

Proč bychom měli vyznávat svou víru před lidmi, kteří tomu stejně nerozumějí nebo kvůli pár poklonkům před nějakou blbou sochou uvést tragedii na sebe a své blízké?

Pán po nás však žádá, abychom k Jeho požadavkům přistupovali s dětskou vírou, abychom je přijímali s dětskou přímostí a také tak samozejmě je akceptovali v jejich celku, nic z nich neodebírajíce, nepřidávajíce, neměníce. Abychom věřili a konali, jako věřil a podle víry konal Abrahám.

Bůh Otec nás má pevně v obou rukách, každého. Tady a nyní.
O tom mluví i čtvrtá kapitola knihy Daniel, kde je Nebúkadnesarovi odejmuto království a opět mu je po sedmi letech darováno: Bůh to vše má ve své moci, on sám to koná a nikdo mu to nemůže překazit.

„Následujeme Tě zcela, náledujeme Tě celým srdcem“ jsou slova Chananiáše, Mišaela a Azariáše.

Zcela není totéž, jako napůl.

Pokud před zlem couvnu, dávám příklad a to špatný. Pokud před zlem couvnu já i druhý, už zlo na náš úkor získává prostor, postupně stále větší, až má rychle širokou dálnici pro špatné věci. A ty bude mnohem dražší napravovat, než jim zabránit. Zažívali jsme to celé minulé století…
(toto je jeden logický argument pro „zcela“ následovat  a pro „celým srdcem“ následovat i v mezních podmínkách – potřebujeme-li tedy k tomu logický argument)

 

„Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“ Amen.

 

 

 

Publikováno

Pondělí 3. postního týdne

Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný.

Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“ Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvila dívka z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“

Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“

Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“

Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu. Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“ Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“ Obrátil se s hněvem a odcházel.

Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“ Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“

[2 Král 5,1-15a]

Nevyzpytatelné jsou cesty Boží a někdy raději po nich nejdeme, protože nějak nedokážeme překousnout tu nevyzpytatelnost, jinakost či zdánlivou nelogičnost.

Elizeus (nebo možná Bůh skrze Elizea) dokázal v tomto úryvku vytočit dva významné muže: Izraelského krále a Námana. Podobně jako oni, i my jsme plni předsudků a snadno se vytočíme, když se nám realita příčí.

Nicméně, většinou dříve či později dospějeme k tomu, že je lepší poslechnout, akceptovat, podvolit se…

A to ještě není žádný duchovní život, když poslechneme proto, abchom se měli dobře, nebo když se zbavujeme předsudků, protože musíme. To prostě narážíme a zbavujeme se předsudků. Zbavovat se předsudků je tak jako tak nutnost.

Duchovní život je až pak to, že žijeme neviditelnými věcmi, ke kterým nás volá Bůh.

Publikováno

3. neděle postní

Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.

Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost.

Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. [1 Kor 1, 22-25 ]

To se ví, že chceme býti pro ostatní rozumnými lidmi. Chceme být vážení, rádi bysme před světem i něco znamenali – a nemusejí to být zrovna zlaté medaile.

Jsme naštvaní, když naše názory druzí neberou, když se s námi nepočítá, když jsme odstrkováni z dění ve společnosti.

Ale Ježíš Kristus byl ukřižován. A my víme, že to bylo pro nás a naše spasení. A je dobře, že se Ho držíme – ať už se to zdá našemu okolí vhod či nevhod. Je dobře, že se držíme poznané pravdy. Občas možná někoho z nás druzí poníží, pomluví, výjimečně i zastřelí. Ale to nám Ježíš netajil a na rovinu nám řekl, že se to bude dít. Kéž obstojíme ve věrnosti Jeho spasitelnému kříži, abychom se Mu potom mohli podívat do očí.

Kéž máme dostatek odvahy a ostatních darů Ducha Svatého, abychom obstáli v utrpeních a zkouškách, které přicházejí. Nejen, abychom sami rostli. Ale také abychom mohli svým životem  – a budeme-li tak vyznamenáni, tak i svou smrtí – přinášet svědectví našemu Pánu před nevěřícími a malověrnými

Publikováno

Sobota 2. postního týdne

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: `Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.

Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: `Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘

Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.

Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: `Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř.

Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: `Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: `Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'“

[Lk 15,1-3.11-32]

Většinou si  v tomto podobenství všímáme marnotratného syna a milosrdenství jeho otce.

Úvod patnácté Lukášovi kapitoly však ukazuje jasně kontext tohoto podobenství: Ježíš podobenstvím reaguje na špatný vztah farizeů a učitelů Zákona k celníkům a hříšníkům (kteří jsou na cestě obrácení).

Tohoto špatného postoje farizeů a učitelů Zákona se týká pointa dnešního podobenství: starší syn trucuje po tom, co mladšího syna zahrnul otec svým milosrdenstvím.

Ano, přiznejme si, je to pro nás těžké, když musíme něco vybudovat nebo vybojovat trpělivostí a dlouhým úsilím – a někdo druhý to dostane jakoby zadarmo.

Nicméně Bůh po nás žádá, abychom byli milosrdní, jako On je milosrdný, a odpouštěli, jako on odpouští.

Abychom nebyli překážkou pro druhé, mají-li se znovu zrodit.
A to ani kdyby to byli Romové, Muslimové, Němci, Američani, Rusové, katolíci nebo protestanti.

Publikováno

Pátek 2. postního týdne

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: `Na mého syna budou mít ohled.‘ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!‘ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“

Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“

Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: `Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné‘? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“

Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu, protože (lidé) ho považovali za proroka.

[ Mt 21,33-43.45-46]

Co je Boží království? Boží krílovství jsou ti, kteří přijali Ježíše Krista za svého pána a poslouchají ho. Jsou mu podřízeni jakožto králi.

Neseme ovoce Božího králoství?

Nebo se k němu hlásíme jenom naoko?

Publikováno

Čtvrtek 2. postního týdne

Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.

Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.

Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná?

Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“

[Jer 17,5-10]

Když spoléháme a opíráme se pouze o druhého, jsme všichni dohromady jako domino. Když potom jeden nebo několik spadne, padnou všichni.

Klasický příklad je válečný konflikt – vtáhne skoro všechny. Ne zvlášť vzdálený příklad je nacistické Německo. Ještě blížší je konflikt na Balkáně v devadesátých letech.

Naopak, pokud je člověk pevně zakotven v Bohu, tak se nesvalí při kdejakém bláznění a zmatení. Sám stojí a může posloužit druhým, aby se o něj či spíše  skrze něj opřeli.

Když si zvykneme čerpat u Boha, máme nejistější zdroj, o který nás nic a nikdo neobere. A nemůže to na nás být nevidět.

Napadá mne zrovna  hezký příklad chorvatského kněze Stjepana Tomislava Kolakoviče, rodným jménem Poglajena, který byl velkým světlem v době pronásledování Církve.

„Dělám dobro navzdory všemu zlu kolem  mne. Dělám dobro právě proto, že je tolik zla kolem mne“ by neměly být pouze postoje těch, které máme postavené na piedestal. Měli bychom si je osvojit všichni.

Ať je Vám tedy blaze, protože „blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.“ [dnešní odpověď k žalmu]