Sobota 4. velikonočního týdne

Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: `Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.'“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého. [Sk 13,44-52]

Též se nám občas podaří být nepříjemní k těm, kteří mají zrovna větší výsledky. K takovým, jako např. aktivní konvertiti, kteří si nedělají hlavu s tolika detaily teologie a liturgie. Jako křesťané z jiných církví a denominací. Jako mladí, plní nadšení a bláhového idealismu.

Zde vidíme krásně, že to není správný postoj.

Nicméně, i když nás vede i rozum, nejen  pocity (jako zmiňovaná žárlivost), především se nesmíme nechat unést a snížit se k jakémukoli nečestnému a odsouzeníhodnému jednání.

Naopak bychom se měli (alespoň pomalu) blížit k postojům a konání Pavlovu a Barnabášovu.

 

Úterý velikonočního oktávu

Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo.

Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“

Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“

Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on.

Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“

Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“

Ježíš jí řekl: „Marie!“

Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“.

Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.'“

Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ – a toto že jí řekl. [Jan 20,11-18]

Když jsme v problémech nebo trápení, vnímáme své okolí jen částečně.

I samého Boha přehlížíme. Dokud se nás osobně „nedotkne“ – třeba tím, že nás volá jménem. Pak jej slyšíme – ale to je proto, že jsme s Ním již dříve navázali přátelský vztah. Pokud jsme s Ním vztah nebudovali, tak neznáme Jeho zavolání a proto se snadno stane, že jej nezachytíme ve chvíli, když jsme ponořeni do problémů.

 

 

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.[Jan 20,1-9]

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Boží Hod Velikonoční – je den slavnostní, den veselení se. I proto jste zde nenašli žádné rozjímání.

Pondělí velikonočního oktávu

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil:

„Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé – pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘ Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, (a když řekl,) že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání.

Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte [Sk 2,14.22b-33]

Ježíšova smrt a vzkříšení jsou velmi důležité, ale nejsou tím posledním, co se děje. Následuje Nanebevstoupení Krista – Ježíš vstupuje do nebe i se svým lidským tělem, lidskou přirozeností.

A seslání Ducha Svatého padesát dní po velikonocích. Seslání Ducha Svatého znamená současně vznik Církve.