Čtvrtek 24. týdne v mezidobí a památka Korejských mučedníků

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy;

že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem;

že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.

Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. [1 Kor 15,1-11]

V patnácté kapitole listu Korinťanům se sv. Pavel věnuje vzkříšení mrtvých, v něž  někteří v Korintu odmítali věřit. Trpělivě vysvětluje, jak to se vzkříšením je, aby nikomu z věřících nevznikaly pochybnosti.

Pavel opakuje základy víry, aby ukázal, že jejich součástí je i Kristovo vzkříšení. To pak dokládá výčtem očitých svědků, z nichž někteří žijí, takže se jich Korinťané mohou případně i optat, když to budou potřebovat.

Kromě zvěsti o tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a i my budeme vzkříšeni se v úryvku objevuje důležitá zmínka o tom, že Enangelium nás vede ke spáse – ale jen tehdy, držíme-li se jej přesně tak, jak bylo hlásáno. Neexistuje zde žádná pluralita pravdy.

 

 

 

 

Středa 24. týdne v mezidobí

Ježíš řekl zástupům:

„Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní?

Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘

Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: ‚Je blázen.‘

Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘

A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“ [Lk 7,31-35]

Když se nechce, je to horší, než když se nemůže.

Kolikrát jen nechceme – a přeci bychom mohli!

Jsme jako ti farizeové.
Náboženství jsme si ochočili, vlastníme ho – místo abychom se nechali vlastnit Kristem! Místo abychom se na Něj už konečně spolehli. Uvěřili v Něho. Svěřili Mu své životy.  Odevzdali.

„My chceme jen žít normální život“ říkají farizeové, neochotní se nechat vyrušit.

Nikdo, kdo má přístup ke zdrojům, se nechce nechat rušit:
„Tééď? Když mám (konečně) pohodlný život?“
Farizeové měli pohodlný život. Měli snadný přístup ke zdrojům (nebudeme zde nyní řešit, jak moc spravedlivě či jak moc protiprávně se k tomu dostávali). Moc, peníze, slávu, kontakty, seberealizaci, kvalitní vzdělání, lepší lékařskou péči, než ostatní, zdravé a kvalitní a výživné potraviny, žhavé novinky, pohodlnější cestování, ozdravné pobyty u Mrtvého moře …. dosaďme si každý sám 😉

Snadno se opakují slova Zlého, že na to „mám nárok“, že jsem se musel snažit narozdíl od jiných, že to nebylo zadarmo, že to potřebuji jak já, tak má psychika, aby byla zdravá a odolná proti špatné náladě, že je potřeba se seberealizovat a že chudáci jsou chudákama, protože to prostě zbabrali (oni nebo jejich rodičové), prostě zhřešili (oni nebo jejich rodičové).

Když se nechce přijmout pravda, natož Pravda, tak toho máme na povídání a vysvětlování tři hromady výmluv. A k tomu navíc brilantně a vtipně hodnotíme všechny Boží služebníky, například jejich stravovací a hygienické návyky nebo třeba kdo z nich je nemožný suchar a kdo je nemožný pijan.

Jenže takhle nevypadá pokání.

A bez něho se tam nedostaneme.

Nezbývá, než si pustit Pána a Boha „k tělu“, a to co nejdříve!, a přestat křečovitě svírat ve svých  rukou ony domělé jistoty.

Dát v svém životě šanci skutečné a věčné Moudrosti.

Té, která se pojevila v Janu Křtiteli a především skrze našeho Pána Ježíše.

Každý, kdo činí pokání a dává se na správnou cestu, stvrzuje pravdivost této Moudrosti.

„Moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi“, jak praví jiný překlad 35. verše.

 

 

 

 

Svátek Narození Panny Marie

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.

Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.[Mt 1,18-23]

Maria milovala Boha víc než sebe. A věřila Mu, že může vyřešit jakoukoli záležitost. Proto riskovala situaci, že bude čelit obvinění a trestu smrti.

Bůh nechává Josefa, aby v modlitbě i lidsky hledal řešení neočekávané situace. I my, zvláště my muži, se musíme naučit stát v rozhodováních sami za sebe, dospěle, dojít si tomu k rozhodnutí, někdy se k němu protrpět.

A být odevzdaný Bohu.

A když už jsem si to rozhodnutí vybojoval, tak v tom bodě je důležité nezaseknout se – nezahořknout. Neříct si: „Bože, tak todle ne, tak’s mi nejdřív dal nejlepší dívku z okolí  za snoubenku jen proto, abys mi ji zase vzal, abych ji musel teď propustit, abych se s ní musel rozejít, děláš to jen proto, abys mě trápil a dával mi utrpení?“

Ale přijmout, že do věcí nevidím, že Bůh má své plány, své důvody, které jsou větší než já. Očekávat.
Zůstat Mu otevřený. Jinak neuslyším Boží slovo, které mi ukazuje řešení!
Slovo „.. neboj se k sobě vzít svou manželku Marii“ v případě Josefa.