Bratři! Stojí v Písmu:
‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘
Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka.
Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘
Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus.
Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
[ Gal 4,22-24.26-27.31 – 5,1]
Jedna z krásných pasáží, odkazujících na to, že jestliže Izák nebyl obyčejným dítětem, ale byl Abrahámovi dán skrze zaslíbení a zásah Boží, tak stejně my křesťané (tedy „Kristovci“) jsme Abrahámovými dětmi skrze zaslíbení a skrze zásah Boží.
A že se můžeme směle počítat za potomky Abrahámovy a dědice zaslíbení více, než ti jeho pokrevní potomci z Izáka, kteří jsou sice geneticky v přímé linii, ale srdcem a vírou od Boha a Jeho přikázání daleko.
Nutí nás to také uvažovat o významu slova „svoboda“
V Pavlově době, v Římské říši, byly dvě základní skupiny lidí: otroci a svobodní.
Po zrušení otroctví a poddanství bychom „svobodnými občany“ měli být všichni. Bohužel, často jimi tak úplně nejsme, nejsme jimi svými postoji a svým jednáním – chováme se totiž často jako otroci svých hříchů, předsudků a závislostí.
Svoboda bylo tedy jisté privilegium. A bylo to něco, co umožňovalo člověku konat dobro, byl to vlastně „prostředek“ k realizaci cílů. Tak bychom to měli chápat i my – že vnější svoboda je jen prostředkem ke konání dobra (a nebo zla) – že to není nějaká konečná hodnota, sama o sobě; že to není v žádném případě cíl ani nutná podmínka k růstu, ale že svoboda je pouze prostředkem k dosahování cílů. V rukách dobrého člověka k dosahování dobrých cílů.
Člověk svobodný měl vyšší sociální status, než otrok.
My jsme byli dokonce přijati za syny Boží (a samozřejmě i za dcery Boží). A za dědice Boží. To je ještě výš, než synové a dcery pozemského vládce, krále, monarchy. Je třeba, abychom se dle toho tedy i chovali a jednali – jako vznešené děti Boží.
Jsme povolání, abychom byli „velcí“ srdcem, velkorysí. Abychom nebyli „malými“ v svém uvažování, „malými českými člověky“ ;-). Abychom nedělali chybu jako Ezau, který své prvorozenství prodal za kousek „žvance“.
Vidíme, že Starý Zákon je pro nás pokladnicí poučení a Pán Bůh zřejmě dobře věděl, proč nestavěl křesťanství „na zelené louce“, ale na dlouholeté zkušenosti vyvoleného národa s Ním, svým Bohem.