Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření.
To staré pominulo, nové nastoupilo.
A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.
Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.[2 Kor 5,17-21]
Nechte se smířit s Bohem!
To je základní poselství tohoto úryvku, vybraného pro pokročilou část postní doby. Je to ovšem také jeden z nejzákladnějších momentů křesťanství vůbec.
Smíření vyžaduje uznání chyb, hříchů, neodstatečnosti. Přiznání si nemohoucnosti vlastními silami napravit to, co jsem pokazil.
Když i nadobře nějakou „zvoranou“ věc napravím, tak to ale dělám v čase, kdy jsem mohl dělat nějaké další dobro, takže z pohledu věčnosti jsem to zcela nevyřešil. Ale samozřejmě, správné a jedině možné je se snažit to, co jsem pokazil, napravovat.
Jde jen o to, že po spáchání hříchu nemám moc učinit, aby věci byly znovu, jako by se žádný hřích nestal.
Jediný správný postoj je vyznat: jsem hříšník, nezasloužím si slitování – ale prosím o něj.
V úryvku se připomíná, že Bůh si některé vyvolil, aby konali službu usmiřování. To se v současnosti děje především skrze svátosti, skrze svatý křest, eucharistii a svátost smíření.
Když pak je mi tedy odpuštěno, nejenže se raduji ze společenství s Bohem a snažím se zařídit se tak, abych už nedělal znovu podobné ani jiné špatné věci – ale pokusím se napravit to, co jsem pokazil.