Úterý po 9. neděli v mezidobí

Milovaní! Očekávejte a urychlujte příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru.
Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.
Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu!

Milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných (lidí).
Ať spíše rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Jemu buď sláva nyní i až do dne věčnosti! Amen.[2 Petr 3,12-15a.17-18]

Za první částí úryvku, za veršem „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! “ pokračuje text ještě necelými dvěma verši, o které je však dnešní první liturgické čtení zkráceno:
„Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) to překrucují – (dělají to) tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“

Celý tento úryvek je zakončením kapitoly o slíbeném druhém příchodu Krista (a ovšem i zakončením celého listu).

Na začátku této kapitoly se říká:
„To především vězte, že v posledních dnech přijdou se (svým) posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: ‚Kdepak je ten jeho slíbený příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává (tak, jak bylo) od začátku stvoření'“

A dále se vysvětluje, že Pán neotálí, ale je shovívavý, „protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.“

Pojďme tedy růst ve svatosti a prospívat v milostech, abychom využili čas od Pána k tomu, k čemu nám jej dal. Neposlouchejme bludy špatných lidí, ale horlivou prací na našem duchovním růstu a na obrácení hříšníků urychlujme druhý příchod Páně.

Pondělí Svatodušní, Památka Panny Marie, Matky církve

U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská.
Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“
A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal.
Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.[Jan 19,25-34]

Poslední slova na kříži lze částečně chápat i jako závěť.

Ježíš tam dává učedníkovi, kterého miloval, za matku svou matku, Pannu Marii.
Tím učedníkem je jistě Jan, apoštol a evangelista.

Nás, kteří dlíme pod Ježíšovým křížem duchovně a snažíme se být Jeho učedníky, jistě také velmi miluje.

A tedy také nám určitě rád dává svou matku za matku.

Velice těžko si lze představit, že by tomu tak nebylo.

Současně své matce doporučil za syna učedníka Jana. Tak zcela jistě doporučuje její mateřské péči a mateřské aurotitě i nás.

Tedy i my se můžeme a máme podrobit tomu, co nám Maria jako matka říká.
(Např. „Udělejte všechno, co vám řekne“[J2,5])
A k tomu na ni, jako na matku, máme mít ohled a vnímat její přání. A nečekat, až nás k nějaké práci na nás samotných a na naší spáse nebo k nějaké práci pro Boha nebo pro druhé vybídne.

Spolu s tím se ale můžeme a dokonce máme svěřovat do její mateřské péče, s vědomím, že je blízko Bohu a tedy její mateřská péče a přímluva za nás jsou mocné.