Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.
A proto se člověk stává dědicem na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny , potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám. Vždyť on je naším společným otcem – jak to stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není. Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘. [Řím 4, 13. 16 -18. 2]
To nám nejde do hlavy: věrnost až za hranu. Může to po nás Bůh chtít?
Co myslíte?
Normálně by na pondělí 5. týdne postního připadalo čtení o Zuzaně. Také ona doufala v Pána a raději volila odsouzení k smrti od lidí, než aby Pána zradila.
Jsou to pro nás nároky hodně těžkého kalibru v dnešním hédonickém, pohodlném a luxus převlečený za civilizovanost vzývajícím světě.
Abrahám nebyl chudý. Zuzana také ne.Nesouvisí to tedy s vnějšími okolnostmi, ale s naším vnitřním nasměrováním.
Které hodnoty si dáme jak vysoko v našem žebříčku praktického rozhodování.
A pokud víme o nějaké své neřesti, která nás v praxi vede jinudy, než bychom rozumem a vírou pokládali za správné, tak je na čase jí vyhlásit urputný boj. Neříkám přímo „na život a na smrt“ – ale možná i to bude potřeba!