Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.
Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně.
Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
[Lk 1,39-45]
Jak jsem si zasloužila?
Jak jsem si zaloužil?
Že k nám spěchá Maria, jsme si pravděpodobně nezasloužili.
Je to ona, která spěchá sloužit. Jakmile se dozvěděla, že je Alžběta těhotná, spěchá za ní, aby jí pomohla.
Jak bychom to zvládli my, kdyby k nám Bůh poslal anděla s nějakým velkým úkolem – i kdyby to byl pidiúkol oproti Mariině poslání být matkou Spasitele?
Kdyby se ten anděl zmínil o nějaké (potřebné) příbuzné, nepřeslechli bychom to nebo nezapomněli v návalu pocitu vlastní důležitosti a taky starostí o to, jak si s tím úkolem poradíme??
Maria k nám spěchá, protože potřebujeme pomoci. Nyní. Možná také potřebujeme poradit. Poslouchat ji. Dívat se na ni. A pochopit. A napodobovat.
Maria i Alžběta jistě žili modlitbou. I my potřebujeme žít z poctivé modlitby. Abychom věděli, co je třeba vykonat a kam je dobré jít.