Autor: iff

Publikováno

Slavnost sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa;

ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: `Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není.
Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: `Tak četné bude tvé potomstvo!‘

A proto `mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.[Řím 4,13.16-18.22]

1)
Svatý Josef i Abrahám normálně pracovali, nejspíš i dřeli. Nebyli lidmi, kteří by celý život strávili učeneckou dráhou, teologií, kněžskou službou nebo dokonce odchodem do ústraní.

Přesto se stali nepřehlédnutelnými velikány nejen lidsky, ale právě i spirituálně.

Správné duchovno se totiž dobře skloubí s prací a všedním životem.

Mnozí sice z lásky k Bohu odcházejí do ústraní mnišského či poustevnického života; ale tato láska nespočívá tolik v odchodu z běžného života jako v ochotě být tam, kde si mne Bůh přeje.
Např. Antonín Veliký se sice stal poustevníkem, ale nakonec byl spíše mnichem, protože neodmítal pomoci dalším mužům, kteří se blízko něho shromáždili. A když bylo potřeba, neváhal a vydal se do Alexandrie pomoci tamním křesťanům.

Abrahám a Josef především věřili a tak každý z nich spojoval nadpřirozené a přirozené ve svém životě.

Což není úplně jednoduché.

V tom jsou nám vzorem.

2)

Ježíš dovedl lidství ke svému ideálu. Byl nám stoprocentním vzorem, jak máme své lidství uchopit.

Také trávil velkou část svého života prací, pravděpodobně úplně obyčejnou řemeslnickou – ač nemáme spolehlivé doklady o většině Jeho pozemského života.

Ale mimo to nás poučil o mnohých věcech, upřesnil a uvedl některé věci ze Starého Zákona, které již byly zaneseny „šumem“ a dal nám před oči ty nejdůležitější zásady a informace.

Jednou z nich je to, že Bůh je všemohoucí. Opakuje se to dvakrát i v Credu, které sice Ježíš nepsal osobně, ale bylo sestaveno pod vedením Ducha svatého.

Že je Otec všemohoucí dokázal Ježíš i svým zmrtvýchvstáním.

Kapitola Římanům, ze které je dnešní čtení, končí tímto veršem o Kristu:
„Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“[Řím 4,25]

Publikováno

Sobota po 4. neděli postní

Hospodin mě o tom poučil, a já jsem to poznal;
tehdy jsem viděl jejich zlé skutky. Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady: „Zničme strom i s jeho mízou, vytněme ho ze země živých, ať není památky po jeho jméně!“ Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.[Jer 11,18-20]

V dřívějších dobách, v starověku, nebylo povědomí o posmrtném životě příliš rozšířené. Většina lidí nejspíš neznala „koncept“ posmrtného pokračování života či o něm měla představy neodpovídající skutečnosti .

Lidé žili kmenově a tíhli k tomu, aby jejich „nesmrtelnost“ a trvání jejich životního díla zajistilo početné potomstvo. Které si bude svého významného předka připomínat a často se po něm i jmenovat.

S upozaděním kmenového způsobu života a tomu odpovídajících vztahů se dostává skutečnost trvání života i po fyzické smrti více do popředí.

Dnes by nepřátelé proroka neusilovali jen o to, aby se na něj zapomělo a zmizela veškerá vzpomínka na něj.

To jsem jen tak odbočil k historickému pohledu, týkajícímu se doby, kdy izraelští proroci předávali Boží slovo svému okolí.

Úryvek se čte samozřejmě kvůli tomu, že to je předobraz trpícího Krista a jeho mírnosti. Naší záchrany.

Publikováno

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal.

Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu.

Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen.

Jaká je tedy moje odměna?

To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.

Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí.
U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl (v dobrech) evangelia.【1 Kor 9,16-19.22-23]

Apoštol zde krásně vyjevuje svůj postoj a přístup jak ke své svobodě, tak k úkolu, který přijal. Proto je jistě přínosné nechat na sebe působit devátou kapitolu ve své úplnosti:

„9,1 Nemám já (stejnou) svobodu? Nejsem apoštolem? Copak se mi nedostalo vidění našeho Pána Ježíše? Nevděčíte vy mé práci za to, že jste křesťané?

9,2 Nejsem-li pro jiné apoštolem, pro vás jím jistě jsem. Vy jste jako pečeť na mém apoštolství, které mi svěřil Pán.

9,3 Mou obranou proti těm, kdo mě soudí, je toto:

9,4 Copak nemám právo, (abych žádal) jídlo a pití?

9,5 Nemám právo vodit s sebou věřící ženu, jako to dělají také ostatní apoštolové a bratři Páně i Petr?

9,6 Copak jen my, Barnabáš a já, nemáme právo, abychom byli uvolněni od tělesné práce?

9,7 Kdopak kdy koná vojenskou službu na vlastní útraty? Kdopak sází vinici, a nejí z jejích plodů? Kdo pase stádo, a nepožívá mléko od stáda?

9,8 Když to tak říkám, opírám se snad jen o lidské důvody, anebo to stanoví i Zákon?

9,9 Je přece napsáno v Mojžíšově Zákoně: ‚Býkovi, když mlátí, nedáš náhubek‘. Má tu Bůh na mysli (jenom) býky?

9,10 Nepraví to hlavně kvůli nám? Ano, kvůli nám to bylo napsáno. Kdo orá, má přece být při práci plný naděje, a kdo mlátí, má to dělat s nadějí, že z toho dostane svůj díl.

9,11 Jestliže my jsme pro vás rozsévali dobra duchovní, je to snad příliš, kdybychom sklízeli u vás dobra časná?

9,12 Jestliže toto právo u vás přísluší jiným, proč by nemělo příslušet tím spíše nám? Ale my jsme toho práva nepoužili, nýbrž bereme na sebe všechno, jen abychom nekladli žádnou překážku radostné zvěsti o Kristu.

9,13 Nevíte, že ti, kdo pracují ve svatyni, ze svatyně jsou vydržováni, a kdo slouží oltáři, mají podíl (z oběti) na oltáři?

9,14 Tak i Pán nařídil, aby ti, kdo hlásají evangelium, z evangelia měli svou obživu.

9,15 Ale já jsem z toho nepoužil ničeho. A tohle píšu ne snad proto, aby se tak se mnou jednalo. Neboť raději bych umřel, než aby mi někdo vzal to, nač jsem hrdý!

9,16 Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal.

9,17 Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen.

9,18 Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.

9,19 Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí.

9,20 U židů jsem se choval jako žid, abych získal židy. U těch, kdo jsou pod zákonem, jako bych i já byl pod zákonem ‒ ačkoli sám už pod zákonem nejsem ‒ abych získal ty, kdo jsou pod zákonem.

9,21 U těch, kdo žijí bez zákona, jako bych i já byl na zákonu nezávislý ‒ ačkoli na Božím zákonu nezávislý nejsem, neboť mě váže zákon Kristův ‒ abych získal ty, kdo žijí bez zákona.

9,22 U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

9,23 A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl (v dobrech) evangelia.

9,24 Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni (závodníci) běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli!

9,25 Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející!

9,26 Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu.

9,27 Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.“

Publikováno

Pondělí po 19. neděli v mezidobí

Mojžíš řekl lidu:
„Nuže, Izraeli, co žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh?

Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, abys ho miloval a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys zachovával Hospodinovy příkazy a jeho zákazy, které ti já dnes přikazuji k tvému dobru.

Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebe a nebesa nebes, země i vše, co je na ní. Přece však Hospodin přilnul jen k tvým předkům z lásky k nim a po nich vyvolil jejich potomstvo, totiž vás, ze všech národů, jak je tomu dnes. Obřežte si předkožku svého srdce a už nezatvrzujte svou šíji. Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, silný a hrozný, který nikomu nestraní a nebere úplatky, zjednává právo sirotku a vdově, miluje přistěhovalce a dává mu chléb a šat. Milujte cizince, neboť jste byli přistěhovalci v egyptské zemi.

Hospodina, svého Boha, se boj, jemu služ, jeho se přidržuj a v jeho jménu přísahej! On je tvá chlouba, on je tvůj Bůh, jenž pro tebe vykonal tyto veliké a hrozné skutky, které viděly tvé oči. Tvoji předkové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti osob, a nyní Hospodin, tvůj Bůh, tě rozmnožil jako hvězdy na nebi.“
[Dt 10,12-22]

Obřežte si předkožku svého srdce…

Izraelité mají smlouvu s Hospodinem již od Abrahamových dnů. Přesněji řečeno ode dne, kdy Hospodin navštívil Abrama, uzavřel s ním smlouvu, ohlásil mu narození Izáka, požadoval po Abramovi obřízku a stanovil pro budoucnost den obřízky na osmý den po narození jakéhokoli chlapce nejen v potomstvu, ale i u otroků … a přejmenoval Abrama i Sárai tak, že oběma ve jménu přibyla slabika ‚hah‘, která se vyskytuje i v Božím jméně (které je pak zjeveno Mojžíšovi).

Tedy Abram a Sárai jsou posvěceni, vyděleni ze světa a dostává se jim zcela zvlášního vztahu s Hospodinem.

Obřízka má hygienické a plodnostní souvislosti, ale u Abrahama a jeho potomstva dostává především náboženský význam. Obřízka u potomků Abrahama není spojena s dospíváním chlapce či s přechodovými rituály chlapec->muž, ale naopak je spojena s momentem, kdy dítě dostává jméno, identitu. Tím je muž od osmého dne života uveden do vztahu k Hospodinu. I jeho budoucí plodivá síla má tedy být podřízena Hospodinu.

V úryvku z Deuteronomia vidíme Mojžíše a Izrael v době, kdy již Hospodin vyplnil svůj slib o tom, že Abrahamovo potomstvo obdaří plodivou silou. „rozmnožil tě jako hvězdy na nebi“

Publikováno

Pátek po 31. neděli v mezidobí (a též památka sv. Karla Boromejského, biskupa)

Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu.

Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích,
že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže.

Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět,

mají zájem jenom o věci pozemské.

My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista.
On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.

Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!
–
[Flp 3,17-4,1]

Podobně jako saduceové v evangeliu následující neděle jsou ti, které tady sv. Pavel zmiňuje, příliš zaměřeni na:

– věci pozemského života
– svůj prospěch
– své vlastní dobro (příp. dobro svého klanu), což je egoizmus (případně klanový „egoizmus“)

Neuvěřili plně božímu poslu, jímž je zde sv. Pavel.

Neuvěřili plně Božímu slovu, evangeliu.

Neuvěřili plně rozdávající a rozdávající se Boží lásce.

Možná se ji ani nerozhodli vyzkoušet. Vyzkoušet si, jaká krásná, veliká a mocná Boží láska je.

Dělejte to tedy jinak, prosím, prosím 😉

Publikováno

Čtvrtek po 3. neděli adventní

Raduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala – praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města. Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin.
Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu.
Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel. Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje. [Iz 54,1-10]

Bůh ústy proroka promlouvá k Jeruzalému (v originále ženský rod).

Publikováno

Středa po 3. neděli adventní

„Já jsem Hospodin, a nikdo jiný. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí, já, Hospodin, to všechno působím.
Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka, spusťte déšť práva; ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost! Já, Hospodin, jsem to stvořil.“
Neboť tak praví Hospodin, stvořitel nebes, ten, který je Bůh, který utvořil zemi a ji učinil, který ji založil. Nestvořil ji, aby byla prázdná, stvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin, a nikdo jiný! Zda to nejsem já, Hospodin? Mimo mne není jiný Bůh! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne! Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo: Každé koleno se mi bude klanět, přísahat bude každý jazyk.“
Řeknou: „Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ S hanbou přijdou k němu všichni, kdo mu odpírají. Vítězství a slávy dojde v Hospodinu celý rod Izraele. [Iz 45,6b-8.18.21b-25]

Mimo Hospodina neexistuje žádný bůh.
Mimo Hospodina není spása.
Mimo Hospodina není spravedlnost.

Publikováno

Čtvrtek po Popeleční středě

Budu volat k Hospodinu a on uslyší můj hlas, zachrání mě před těmi, kteří na mě dorážejí. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová. [srov. Žl 55,17-20.23]

Všemohoucí Bože,
osvěcuj nás svým vnuknutím
a provázej naše jednání svou pomocí,
ať konáme všechno, od začátku až do konce,
ve spojení s tebou.

Neboť Tys živ a kraluješ na věky věků. Amen

Publikováno

Popeleční středa


Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství,
pro své velké slitování zahlaď mou nepravost.
Úplně ze mě smyj mou vinu
a očisť mě od mého hříchu.

Neboť já svou nepravost uznávám,
můj hřích je stále přede mnou.
Jen proti tobě jsem se prohřešil,
spáchal jsem, co je před tebou zlé.

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany
a posilni mou velkodušnost.
Otevři mé rty, Pane,
aby má ústa zvěstovala tvou chválu.[Žl 51,3-4.5-6a.12-13.14+17]

Pán, svrchovaný vládce, ať sám je naším světlem v celém životě
i nyní v této postní době, ať svým Duchem osvěcuje naše temnoty
a Jeho laskavé, ale pravdivé světlo ať nám ukazuje náš hřích,
abychom nežili ve lži, ale došli pravdy.

Publikováno

Úterý po 9. neděli v mezidobí

Milovaní! Očekávejte a urychlujte příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru.
Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.
Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu!

Milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných (lidí).
Ať spíše rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Jemu buď sláva nyní i až do dne věčnosti! Amen.[2 Petr 3,12-15a.17-18]

Za první částí úryvku, za veršem „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! “ pokračuje text ještě necelými dvěma verši, o které je však dnešní první liturgické čtení zkráceno:
„Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) to překrucují – (dělají to) tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“

Celý tento úryvek je zakončením kapitoly o slíbeném druhém příchodu Krista (a ovšem i zakončením celého listu).

Na začátku této kapitoly se říká:
„To především vězte, že v posledních dnech přijdou se (svým) posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: ‚Kdepak je ten jeho slíbený příchod? Otcové už zemřeli, a přesto od té doby všechno zůstává (tak, jak bylo) od začátku stvoření'“

A dále se vysvětluje, že Pán neotálí, ale je shovívavý, „protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.“

Pojďme tedy růst ve svatosti a prospívat v milostech, abychom využili čas od Pána k tomu, k čemu nám jej dal. Neposlouchejme bludy špatných lidí, ale horlivou prací na našem duchovním růstu a na obrácení hříšníků urychlujme druhý příchod Páně.

Publikováno

Pondělí Svatodušní, Památka Panny Marie, Matky církve

U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská.
Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“
A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal.
Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.[Jan 19,25-34]

Poslední slova na kříži lze částečně chápat i jako závěť.

Ježíš tam dává učedníkovi, kterého miloval, za matku svou matku, Pannu Marii.
Tím učedníkem je jistě Jan, apoštol a evangelista.

Nás, kteří dlíme pod Ježíšovým křížem duchovně a snažíme se být Jeho učedníky, jistě také velmi miluje.

A tedy také nám určitě rád dává svou matku za matku.

Velice těžko si lze představit, že by tomu tak nebylo.

Současně své matce doporučil za syna učedníka Jana. Tak zcela jistě doporučuje její mateřské péči a mateřské aurotitě i nás.

Tedy i my se můžeme a máme podrobit tomu, co nám Maria jako matka říká.
(Např. „Udělejte všechno, co vám řekne“[J2,5])
A k tomu na ni, jako na matku, máme mít ohled a vnímat její přání. A nečekat, až nás k nějaké práci na nás samotných a na naší spáse nebo k nějaké práci pro Boha nebo pro druhé vybídne.

Spolu s tím se ale můžeme a dokonce máme svěřovat do její mateřské péče, s vědomím, že je blízko Bohu a tedy její mateřská péče a přímluva za nás jsou mocné.

Publikováno

Pondělí po 2. neděli velikonoční

Když byli (Petr a Jan) propuštěni, přišli k svým a pověděli jim, co všecko jim řekli velekněží a starší.

Když to uslyšeli, společně zvolali k Bohu:
„Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich.

Ty jsi řekl pod vlivem Ducha svatého ústy svého služebníka, našeho praotce Davida: ‚Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému.‘ Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal (za Mesiáše). Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí. A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují!

Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy.“

A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.
[Sk4,23-31]

„Věřit“ znamená věřit, že mi Bůh chce dát dobré a velké věci.

I zde na Zemi.

A znamená to vědět, že si je nemusím brát sám a uchylovat se kvůli nim k sobectví, chamtivosti, lži, podvodu nebo jinému zlu.

Ale že mohu v klidu a radosti vyčkat, protože Bůh mne vždy obdaruje. A taky to znamená přijmout ten dar, když přichází, a neutíkat před ním ze strachu a s výmluvoou na falešnou skromnost.

Víra je totiž připravená i na to, že dostane, oč prosí!

Publikováno

Velký pátek Památka umučení Páně

Dvacet šest století starý text, na svitku starém cca 2150 let

Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku.

On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli.

Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc?

Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.

A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného.

On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.

Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou.

Hospodin na něho uvalil vinu nás všech.

Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.

Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem.

Kdo se stará o jeho právo?

Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti.

Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod.

Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán.

Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny.

Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.

[Iz 52,13-53,12]

Tento text vznikl cca v 6. století „před Kristem“, tedy v 6. století před našim letopočtem. Tedy cca 600 let před tím, než za nás Kristus položil svůj život.

Máme výborně doloženu verzi tohoto textu z doby cca 100 až 150 let před narozením Krista. Samozřejmě je psaná hebrejsky. (Tento český překlad je z webu liturgie.cz a pravděpodobně tak vychází z překladatelské práce Václava Bognerova a jeho spolupracovníků – zájemci o problematiku českého liturgického překladu mohou další info najít např. zde)

A naprosto nás dnešního dne unáší, jak přesně kniha Izaiáš popisuje Kristovu oběť za nás!

Zní to téměř jako „hymna vykoupení“. Můžeme jen „stát s otevřenou pusou“ a s velkou úctou naslouchat tomuto starodávnému textu.

A klanět se s velkou vdčností Ježíši.

Publikováno

Středa Svatého týdne

Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka.

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.

Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen.

Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle – Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?[Iz 50,4-9a]

Dobrá zpráva, utěšující zpráva: jsi můj. Záleží mi na tobě.

To zvěstuje prorok, svými ústy; i svou odvahou a svým životem.

Zvěstuje to Ježíš, mnohem jasněji, svým slovem, uzdravováním lidí od problémů duše i těla a svým utrpením. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“[J 12,32]

Útěcha je už v tom, když nás pravda osvobozuje.[J 8,32]
Pravda o tom, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. [Řím 3,23]
Pravda o tom, že je s tím potřeba něco dělat.
Lituj tedy své špatnosti a modli se k Pánu [Sk 8,22]

Publikováno

Středa po 5. neděli postní

Král Nabuchodonosor řekl:
„Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“

Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi:
„Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“

Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář.

Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece.

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům:
„Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“

Odpověděli a řekli králi:
„Ano, králi!“

(Král) pravil:
„Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“

Tu zvolal Nabuchodonosor: „

Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“

[Dan 3,14-20.91-92.95]

Netrapte ty, kteří se snaží být dobří a kteří věří ve svého boha.
Nevíte, zda zvládnete litovat a obrátit se, až k tomu dostanete příležitost a ani nevíte, jak velká a zářivá příležitost to bude – možná právě nyní, to co prožíváte, je vaše největší příležitost?

Na Nabuchodonosora se neohlížejte, že zakusil něco tak zázračného – čekaly ho obtížné úkoly. Pokud budete ochotni přijmout velké úkoly a zodpovědnost za statisíce lidí, také zažijete zajímavější věci.

Ale svěřte se do rukou Boha, protože sami a bez Jeho Ducha nic nezmůžete.

Publikováno

Pondělí po 5. neděli postní

V Babylóně bydlel muž jménem Joakim. Vzal si ženu jménem Zuzanu, dceru Helkiášovu, velmi krásnou a bohabojnou. Její rodiče byli spravedliví a svoji dceru vychovali podle Mojžíšova zákona. Joakim byl velmi bohatý a měl zahradu, která sousedila s jeho domem. U něho se scházívali Judovci, neboť byl ze všech nejváženější.
Toho roku byli ustanoveni dva starší z lidu jako soudci a o nich řekl Pán, že z Babylónu povstala nepravost od starších soudců, kteří spravovali lid podle zdání. Oni často prodlévali v Joakimově domě a přicházeli k nim všichni, kteří si žádali soudní jednání. Když pak o polednách lid odcházel, Zuzana vcházela do zahrady svého muže a procházela se. Ti dva starší ji každodenně pozorovali, jak přichází na procházku, a vzpláli k ní vášní; živili své zvrácené úmysly a odvrátili své oči, aby neviděli nebe a nebyli pamětlivi spravedlivých soudů. Jednou, když číhali na vhodný den, vešla jako obyčejně jen se dvěma služebnicemi a chtěla se v zahradě vykoupat, neboť bylo horko. Nikdo tam nebyl kromě těch dvou skrytých starších, kteří ji pozorovali. Řekla služebnicím: „Přineste mi olej a mast a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat.“
Když služebnice odešly, objevili se oba starší, přiběhli k ní a řekli: „Hle, dveře zahrady jsou zavřeny, nikdo nás nevidí a my po tobě toužíme, proto nám přivol a splň naši touhu. Jinak tě udáme, že byl s tebou mladý muž, a proto jsi poslala své služebnice pryč.“ Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám. Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem.“
Zuzana vzkřikla velikým hlasem, vzkřikli i oba starší proti ní a jeden běžel a otevřel dveře zahrady. Když služebníci slyšeli křik v zahradě, vrazili tam postranními vrátky, aby viděli, co se přihodilo. Jak se starší dali do své žaloby, služebníci se velmi zastyděli, neboť o Zuzaně se nikdy nic takového nemluvilo. Nazítří, když se sešel lid k jejímu muži Joakimu, přišli i ti dva starší, plni zločinných úmyslů, aby ji přivedli na smrt, a řekli před lidem: „Pošlete pro Zuzanu, Helkiášovu dceru, která je Joakimovou ženou.“
Poslali tedy pro ni a přišla ona i její rodiče, děti a všichni její příbuzní. Její příbuzní a všichni, kdo ji viděli, plakali. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem vzhlédla k nebi, neboť její srdce doufalo v Pána. Starší řekli: „Když jsme se sami procházeli v zahradě, ona vešla se dvěma služebnicemi, zavřela dveře zahrady a odeslala dívky pryč. Tu k ní přišel mladý muž, který tam byl schován, a obcoval s ní. My jsme byli v rohu zahrady, a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim. Viděli jsme, jak spolu obcují, jeho jsme však nemohli zadržet, neboť byl silnější než my, otevřel dveře a vyrazil ven, ji však jsme chytili a tázali se, kdo byl ten mladý muž, ale nechtěla nám ho jmenovat. O tom svědčíme.“ I uvěřilo jim shromáždění jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji na smrt. Zuzana však zvolala velikým hlasem: „Věčný Bože, který znáš skryté věci, který víš vše, dříve než se stane, ty víš, že proti mně svědčili křivě. Hle, umírám, třebaže jsem neučinila nic z toho, co ti zde zločinně vymysleli proti mně.“ Pán její hlas vyslyšel.
Když byla vedena na smrt, Pán vzbudil svatého ducha mladičkého jinocha, který se jmenoval Daniel. (Ten) zvolal velikým hlasem: „Nevinný jsem já krví této ženy!“ Všechen lid se k němu obrátil a řekli: „Co to mluvíš?“ On pak stál uprostřed nich a pravil: „Tak jste pošetilí, izraelští synové? Bez vyšetření a bez jistého poznání odsuzujete izraelskou dceru? Vraťte se k soudu, neboť ti zde svědčili proti ní křivě.“ Všechen lid se tedy rychle vrátil a starší mu řekli: „Nuže, sedni si mezi nás a mluv k nám, neboť Bůh ti dal přednost stáří.“
Daniel jim řekl: „Oddělte je daleko od sebe a já je vyslechnu.“ Když pak byli od sebe odděleni, zavolal si jednoho z nich a řekl mu: „Ty zestárlý ve zlu, nyní jsou zde tvé hříchy, které jsi páchal dříve, když jsi nespravedlivě soudil: nevinné jsi odsuzoval, viníky propouštěl, ačkoli Bůh praví: Nezabiješ nevinného a spravedlivého! Nyní tedy, jestliže jsi ji viděl, řekni, pod kterým stromem jsi je viděl obcovat?“ On odpověděl: „Pod lentiškem.“ Daniel pravil: „Vpravdě jsi zalhal sám proti sobě; neboť hle, Boží anděl dostal od Boha rozkaz a rozpůlí tě.“ Dal jej odvést a poručil přivést druhého a řekl mu: „Sémě kananejské, nikoli judské, krása tě svedla a vášeň převrátila tvé srdce. Tak jste mohli jednat s izraelskými dcerami a ony ze strachu se vám oddávaly, ale dcera judská nestrpěla vaši nepravost. Nyní mi tedy řekni: Pod kterým stromem jsi je zastihl v obcování?“ On odpověděl: „Pod dubem.“ Pravil mu Daniel: „Vpravdě jsi selhal i ty sám proti sobě, neboť Boží anděl čeká a má meč, aby tě rozsekl, aby vás zahubil.“ Všechno shromáždění vzkřiklo velikým hlasem a velebili Boha, který vysvobozuje ty, kdo v něho doufají. Povstali proti oběma starším, které Daniel z vlastních úst usvědčil jako křivé svědky, a učinili jim to zlé, které oni chtěli způsobit svému bližnímu. Jednali podle Mojžíšova zákona a zabili je; toho dne byla ušetřena nevinná krev.[Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62]

Na začátku úryvku to vypadá, že se soudci odhodlali k jednomu hanebnému činu. Ke konci však jasně vidíme, že takový velký zločin není samostatným výstřelkem, ale že si k němu člověk cestu usilovně umetá malými hříchy a drobnějšími sviňárnami.

Proto je tak důležité pravidelně zpytovat to, jak žiju. Není vůbec přehnaný ten krátký časový interval délky jednoho dne (tj. každodenně) a s rekapitulací každý týden či měsíc, jak to radí duchovní vůdci. Tedy konkrétně např. večerní zpytování svědomí a pak vyznání hříchů každý týden v souvislosti s nedělní bohoslužbou a každý měsíc (specificky i častěji) v souvisloti se zpovědí.

Pokud člověk mává rukou nad malými hříchy, postupně a pak čím dál rychleji ztrácí rozlišování v tom, co je špatné a především v tom, jak moc je to špatné. Důkazy asi netřeba snášet – vidíme to všichni kolem dnes a denně.

Často pak člověk zjistí tvrdou pravdu o svém zlu až ve chvíli, kdy získal nějakou vážnou závislost, se kterou nemá moc šance úspěšně bojovat nebo napáchal (nejen v jeho očích) tak nedozírné škody, že jej to zlomí. V tu chvíli, ale samozřejmě nejen až tehdy, potřebuje daný člověk naši velkou a konkrétní pomoc. Protože je na okraji propasti.

Máme pomáhat modlitbou?

Modlitba je nutná, nikoli postačující 😉

Modlit se musíme vůbec už proto, abychom pak dokázali čin sladit s Boží vůlí. Jinak se nám může stát, že budeme matkám samoživitelkám pomáhat zabitím jejich dětí nebo že budeme moralizováním vhánět zločince do zoufalství a sebevraždy.

Modlitbou tedy nejen vyprošujeme těm potřebným Boží pomoc, ale také měníme svět – v první řadě necháváme Bohem proměňovat sebe a svá srdce. (Přiznejme, že občas namyšlená). A pak, když po modlitbě přijde řada na čin, tak se ukáže, jaká byla naše modlitba, a zda v ní byla skutečně víra a láska a nebo jen slova.

Publikováno

Slavnost Zvěstování Páně

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše):
„Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl:
„Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil Izaiáš:
„Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je `Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Král Achaz odmítá změnit své plány. A to dokonce přesto, že by měl správnou variantu (řešení jejich aktuální složité vojensko-politické situace) luxusně podloženou znamením od Boha.

My taky chceme kralovat nad svým životem. Jsme na bohatém Západě zeměkoule a zvykli jsme si všechno si zařizovat sami, dle sebe, bez ohledu na to, co si možná přeje Bůh. Může se však stát, že nás to zabije.

Achaz a jeho království z toho nevyšli moc dobře.

Je tedy čas se zastavit a zeptat se sami sebe, která znamení jsou ta, jež jsme nechtěli vidět?

Publikováno

Úterý po 4. neděli postní

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře.

Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.

Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“

Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena.
Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
[Ez 47,1-9.12]

Práh podle různých výkladů může mít i význam dřeva Kristova kříže. Z pod něj, z Kristova boku, vytéká voda, která oživuje všechno. Ta může být ztotožněna s  Duchem svatým.

Tato voda, i když nemá přítoky, se zavlažováním všeho živého neztrácí, jak se to může stát řece v té oblasti (tedy na Blízkém Východě). Naopak, sílí.

A když se vlévá do slaného (pravděpodobně Mrtvého) moře, nevlévá se do smrti, ale mění smrt na život.

Tak i my kéž přestaneme být lidmi smrti a vystrašenými ze smrti, a staneme se lidmi života, obnovenými v Kristu.

Doporučuji mj. Ranní Slovo Českého rozhlasu. Konkrétně k dnešnímu úryvku mluvil hezky prof. Heller: https://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo/_zprava/504301 .

Publikováno

Pátek po 3. neděli postní

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“

Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“

Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.[Mk 12,28b-34]

Milovat Boha je nejvíc. Je to náš první úkol. Je to také naše záchrana a naplnění života.  Ale je to také něco, co nezvládáme vlastními silami a co občas i odmítáme.

„Milovat Boha“ se nám občas také pěkně rozmělní a rozplizne. Proto si hledáme různé pomůcky, formy, rituály. Liturgie, naučené modlitby, organizovaná almužna ve formě charity, kostely, řeholní řády a spousta a spousta dalšího. Pomáhá to a má to pomáhat. Ale musíme si pohlídat, aby to pomáhalo, abychom tomu nesloužili místo služby Bohu.

 

 

Publikováno

Slavnost sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není.

Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.
[Řím 4,13.16-18.22]

Slavnost sv. Josefa. Výše uvedený úryvek je druhé dnešní čtení, ale zmiňme ještě v krátkosti čtení první, kde Nátan jde k Davidovi s velmi příjemným poselstvím ohledně jeho potomstva: že potrvá, že bude kralovat, že mu Bůh sám bude otcem. Přímo se tam říká “ a já upevním jeho královský trůn navěky“.

Sv. Josef byl potomkem Davidovým. Josef by měl jistě mnohem větší nárok na judský trůn, než Herodes, který nebyl Judeec (Žid) a dokonce ani Izraelita, ale byl Edomita.

Ježíš však měl přinést skutečné Boží království na tuto Zemi, nejen nějakou politickou a administrativní správu státu (tím ve skutečnosti pozemské království je).

Proto se také sv. Josef ponížil. A Kristus ještě více. A to zvláště po svém zatčení – kdy si Jej mezi sebou nedůstojně posílali judský protektor Pilát a jeden z Herodových synů, tetrarcha Herodes Antipas.

Ježíš, jak řekl, nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky. A přišel ke všem národům, nejen k Židům. Stojí a čeká i zde. Přišel a přichází i k nám.

A to i tehdy, pokud jsme se chovali stejně hříšně, jako Herodes s Pilátem dokupy – ale musíme svých hříchů litovat a odvrátit se od zlého jednání a snažit se to zlé napravit. Tedy toto musíme udělat i tehdy, pokud si myslíme, že jsme provedli mnohem mnohem menší hříchy, než ti dva uvedení pánové.

Ježíš přišel zachránit nás hříšníky. A skrze víru a křest nám umožnil stát se Božími dětmi a vyprošovat si dar Ducha svatého.