Autor: iff

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. [Flp 2, 6-11]

„byl poslušný“ – není lehké být poslušným, zvláště když nás v tom současná společnost nevyučuje, ale učí nás pravému opaku. Není lehké být poslušným, ale když se to povede, určitě to osvobozuje.

„byl poslušný až k smrti“ – Ježíš byl poslušný nejen z hlediska času až do okamžiku smrti, ale i z hlediska míry: byl poslušný až do té míry, kdy to přináší smrt. Je to něco podobného, jako naše slovní spojení „až za hrob“. Podobně je to zmiňováno i u sv. Jana:

„A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ [Jan 13,1]. Zde má sv. Jan na mysli jistě nejen Ježíšovo bolestné utrpení a pozemskou smrt, ale i ustanovení Eucharistie, ve které se Ježíš rozhodl být s námi navždy zvláštním způsobem.

„byl poslušný až k smrti“ – Poslušnost je spolupráce –  je to způsob, jak můžeme spolupracovat s Bohem Otcem.

Kéž přijmeme poslušnost, podřízenost Bohu, aby nás mohl skrze Ježíše učinit svobodnými.

Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš vykonal.

Velekněží a farizeové svolali proto veleradu a radili se: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí.

Proto Ježíš už mezi židy veřejně nevystupoval, ale odešel odtamtud do kraje blízko pouště, do města zvaného Efraim, a tam pobýval s učedníky.

Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“

Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se dozví, kde on je, má to oznámit, aby se ho mohli zmocnit. [Jan 11,45-56]

Situace v Judei, především v samém Jeruzalémě se přiostřuje. Je vydán zatykač na Ježíše a dokonce se po lidech vyžaduje práskačství. Zatykače na spravedlivé lidi a vyžadování práskačství známe jak z doby nacismu, tak komunismu. Práskačství se nakonec v příštích dnech ujme blízký Ježíšův spolupracovník Jidáš.

První věc, která nás asi zarazí, je postoj vůdců (náboženských):

„Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! “

Znamení neznamenalo jen divy nebo zázraky, něco neobyčejného. Ve znameních jde především o předání důležité informace, o předání poselství, o komunikaci od Boha k lidem. Znamení jsou standadním způsobem vystupování proroků, když mají pro ostatní lidi  nějakou důležitou zprávu. Ta zázračná, mimo-obyčejná složka znamení je tam „jen“ coby pečeť, že dotyčný člověk a jeho poselství jsou opravdu od Boha.

„Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! “

Vůdcové židovského národa, místo aby ta znamení „četli“ a zamysleli se, co se jim říká (a to už těch znamení je v danou chvíli opravdu „mnoho„), tak vymýšlí hloupé věci, jak si zachovat svůj pracně vybudovaný systém výhod a výsad (které mimo jiné musely být alespoň částečně kolaborantské, protože bylo samozřejmě nutné často jednat a vyjednávat s římskou mocí…)

„Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! “

Nás to jasně ubezpečuje, že Ježíš, kterému jsme uvěřili je opravdu Boží Syn, poslaný k naší záchraně.

Ježíši, věříme v Tebe, žes přišel a znovu přicházíš, abys nás vysvobodil z našich špatných a zhoubných způsobů chování a postojů a změnil naše srdce, abychom již nyní mohli vstoupit do života, který jsi nám přinesl a žili s Tebou navěky.

Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: `Já jsem řekl: Jste bohové.‘ Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: `Jsem Syn Boží‘? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ A mnoho jich tam v něho uvěřilo [Jan 10,31-42]

Máme možností, jak uvěřit: můžeme uveřit Ježíši pro to, co nám říká; můžeme mu uvěřit pro skutky, které dělá; můžeme v Něho uvěřit proto, že se na něm vyplňují slova Jana Křtitele a dalších proroků…

Ale hlavně, abychom uvěřili: abychom věřili nejen o Něm (že existoval a existuje), ale abychom skutečně VĚŘILI V NĚHO – tj. spolehli se v malých i velkých věcech svého života na Něj, důvěřovali Mu, že nám ve všem pomůže – že to může a že to chce.

Abrám padl na svou tvář a Bůh s ním takto mluvil:

„Hle, já jsem to – (to je) má smlouva s tebou: Staneš se otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abrám, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě činím otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou.

Uzavřu svou smlouvu s tebou a s tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Dám tobě i tvému potomstvu po tobě zemi, v níž přebýváš jako host, celou zemi kananejskou, ve věčné vlastnictví a budu jim Bohem.“

Bůh ještě řekl Abrahámovi: „Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.“[Gn 17,3-9]

Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“

Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci – a ty tvrdíš: `Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!’Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“

Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: `Je to náš Bůh!‘ Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“

Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát let – a viděl jsi Abraháma!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu. [Jan 8,51-59]

Dva krásné a vzájemně související texty.

Takto se Bůh představuje Mojžíšovi u hory Chorebu: „Jahve“, což zjednodušeně překládáme jako „Jsem, který jsem“, ale výstižnější by asi byl překlad „Jsem, který sám jsem příčinou svého bytí“ nebo podobné vysvětlení.

Toto „Jsem …“ vztahuje v dnešním evangeliu Ježíš na sebe. Tím jasně říká, že je Bohem.

Bůh s Abrahámem uzavírá smlouvu a nabádá ho, aby ji zachovával on i jeho potomstvo.

Ježíš nám přináší novou smlouvu. Přináší nám smíření s Otcem, činí nás Božími dětmi a dědici. A zdůrazňuje nám dnes, abychom zachovávali vše, co nám kladl na srdce.

Král Nabuchodonosor řekl: „Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“

Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi: „Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“ Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář. Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece.

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům: „Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“ Odpověděli a řekli králi: „Ano, králi!“ (Král) pravil: „Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“

Tu zvolal Nabuchodonosor: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“
[Dan 3,14-20.91-92.95]

Co se stane, když nebudeme ctít bohy pohanů? Nemyslím teď postavy jako Perun či Belinus, ale spíše všechny ty Peníze, Televizi, Luxus, Svobodu dělat si co chci, Zábavu a Nevázanost (nejen v sexuální oblasti, ale i v jídle, pití, kouření, lehkých  a těžkých drogách) a další, kteří jsou skutečně ctěni a jsou jim přinášeny neustálé oběti.

Co se stane, když nebudeme s ostatními chválit tyto bůžky a ustanovovat je pány nad našimi životy? Je pravděpodobné, že spíš než ohnivá pec nás čeká trochu nebo více odstrkování. V některých kruzích možná trochu více – ale pak je otázka, jestli už toto samo není dobrem:  nebýt mezi lidmi s tak deformovanými postoji.

Především však to je Boží vedení: Když zůtaneme věrni, může nás vést k velkým věcem, které nám připravil. Pokud budeme uhýbat, uhyneme na cestě.

[doplněno]

Klasickým „klaněním se cizím bohům“ byl za minulého režimu vstup do KSČ. Za komunismu i nacismu bylo totiž dělení na stranu dobra a stranu temna docela zřetelné.

V normálnějších poměrech, ve kterých žijeme dnes, nejsou ta měřítka tak očividná a na první pohled zřejmá. O to víc platí, že je třeba sebe a svůj život pečlivě a pravidelně zkoumat a zpytovat, v modlitbě a před tváří Hospodina.

Ježíš řekl farizeům: „Já odcházím. Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.“ Židé říkali: „Chce si snad vzít život, že prohlašuje: `Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete‘?“

A on jim řekl: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.“

Zeptali se ho: „Kdo (tedy) jsi?“

Ježíš jim odpověděl: „Stále vám to říkám. Měl bych o vás hodně co mluvit a co soudit; ale ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu to, co jsem slyšel od něho.“ Nepochopili, že k nim mluvil o Otci.

Ježíš jim řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ Když tak mluvil, mnozí v něho uvěřili.

[Jan 8,21-30]

V biblické řeči smrt značí odloučení. Umřít ve svých hříších je odloučením od Boha navždy. To je něco, co bychom si nepřáli ani pro sebe ani pro své blízké. Možná ani pro nikoho jiného.

Židé tomuto slovnímu spojení rozuměli.

Ptají se sice Krista, kým je, ale nezdá se, že by skutečně hledali odpověď na tuto otázku. Spíše hledali svůj biznis a způsob, jak  věci zorganizovat podle svého.

To se samozřejmě nebude líbit žádnému panovníkovi, když si jeho služebníci rozparcelují a zprivatizují jeho království. Tím méně  Bohu, kterému jde o spásu  všech, a ti, kteří dostali hřivny v tom ostatním brání.

Kristus i dnes koná, co se líbí Otci.

Je na nás, abychom na Něj byli ochotně naroubeni a  vrostli i do tohoto konání toho, co se Otci líbí. Otče, pročisťuj nás jako plodnou révu.

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto se člověk stává dědicem na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny , potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám. Vždyť on je naším společným otcem – jak to stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není. Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘. [Řím 4, 13. 16 -18. 2]

To nám nejde do hlavy: věrnost až za hranu. Může to po nás Bůh chtít?

Co myslíte?

Normálně by na pondělí 5. týdne postního připadalo čtení o Zuzaně. Také ona doufala v Pána a raději volila odsouzení k smrti od lidí, než aby Pána zradila.

Jsou to pro nás nároky hodně těžkého kalibru v dnešním hédonickém, pohodlném a luxus převlečený za civilizovanost vzývajícím světě.

Abrahám nebyl chudý. Zuzana také ne.Nesouvisí to tedy s vnějšími okolnostmi, ale s naším vnitřním nasměrováním.

Které hodnoty si dáme jak vysoko v našem žebříčku praktického rozhodování.

A pokud víme o nějaké své neřesti, která nás v praxi vede jinudy, než bychom rozumem a vírou pokládali za správné, tak je na čase jí vyhlásit urputný boj. Neříkám přímo „na život a na smrt“ – ale možná i to bude potřeba!

Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu.

Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti.

Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

[Žid 5, 7-9]

Toto je dnešní druhé čtení. V prvním čtení píše prorok Jeremiáš m.j.: „Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, …“

Tato nová smlouva znamená Církev a křesťasntví. Křesťan je člověk, který si uvědomil, že je hříšný, vyznal to a uvěřil, že Ježíš jej svou výkupnou smrtí vysvobodil z hříchu a z věčného zavržení. Z moci ďábla. Křesťan je člověk, který přijal Ježíše Krista za svého Pána a který Ho poslouchá.

Jak my? Jsme pokřtění a chodíme do kostela? Jen to a nebo jsme skutečně přijali Ježíše za Pána svého života, ve svátostech se s Ním setkáváme a v modlitbě (ideálně v modlitbě s Písmem)  mu nasloucháme?

Když někteří ze zástupu slyšeli Ježíšova slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí zase: „To je Mesiáš!“ Ale jiní namítali: „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel?“

Proto kvůli němu došlo v zástupu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zatknout, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci (velerady) se vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich zeptali: „Proč jste ho nepřivedli?“

Služebníci odpověděli: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil.“ Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se nechali svést? Uvěřil v něho někdo z předních mužů nebo z farizeů? Leda jen tahle luza, která nezná Zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl: „Odsoudí náš Zákon někoho, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá?“ Odpověděli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane.“

A každý se vrátil domů.
[Jan 7,40-53]

Zástup v úryvku by se nám jistě líbil, neboť prováděl demokratickou diskuzi a svobodnou výměnu názorů.

Náboženští a filozofičtí myslitelé, neboli farizeové,  se povyšují a proklínají druhé.

Zaměstnanci neboli služebníci velerady se vymlouvají. To ano – ale zachovali si jinak normální míru ormálnosti, když se nepooušeli o něco pro ně v tu chvíli nemožné a nesmyslné (splnit zadaný úkol a zajmout Ježíše).

Nikodém rozumí, že Ježíš je od Boha. A snaží se obhájit svůj postoj.

Máme tady nádhernou plejádu, jak jako ldi reagujeme na skutečnosti, se kterými nejsme „familierní“, které nás překvapují a především, které jsou pravdivé a jsou proto útesem, do kterého narážejí naše předsudky a naše představy o světě, které jsme si s pomocí společnosti v hlavě vybudovali.

Doplněno:

Ještě k našim představám a našim předsudkům:

Máme všichni  mylné poznání skutečnosti čili světa. Netvrďte mi, že ne, protože to nemáte jak dokázat. I tehdy, kdy se shodneme na faktech, tak si je různí lidé interpretují rozdílně. Natož pak, když fakta nejsou zcela jasná a zřetelná. Nebo když nejsou jednoduše  přístupná všem.

Prostě, v dětství se učíme věci zjednodušeně a učíme se jeden (tedy jednostranný) pohled na svět. Spoustu skutečností poté zpracováváme velice rychle a povrchně, nechodíme v přemýšlení vždy na hlubinu, do hloubky. Bereme to podle zdání. Podle toho, jak“nám to připadá“. Jak je známo, lidská psychika si pak ráda přiohýbá a filtruje nová fakta tak, aby jí seděla do naší aktuální představy o světě.

A začíná to často dobře, když se tvoří třeba nová spiritualita – dominikánská, františkánská, kalvinistická nebo třeba mužská spiritualita. Jakýkoli filozofický, politický, náboženský nebo společenský pohled n svět.
Pak si ale vytvoříme názvosloví, systém pouček a spoustu dalších dobrých věcí. A najednou jsme v bodě, kdy je pro nás naše spiritualita důležitější, než Bůh, a náš systém důležitější, než skutečnost.

Přeji Vám a sobě, abychom v této postní době učinili významný krok z ulity – jak z té své vlastní, tak z ulity své skupinky názorově nejbližších bližních.

Bezbožní, kteří smýšlejí zvráceně, praví toto: „Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Chlubí se, že zná Boha, nazývá se dítětem Páně.

Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něho je k nesnesení. Vždyť jeho život se nepodobá jiným, jeho chování je přemrštěné!

Za zpotvořené nás považuje, styku s námi se vyhýbá jak nečistotě, blahoslaví konec spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha.

Podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků.

Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.“

Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší.
[Mdr 2,1a.12-22]

Ke komu patříme? Ke Kristu nebo k vlažným? K těm, kterým ostatní vyčítají přemrštěnost? Nebo k těm, kteří sami zbožným vyčítají přemrštěnost?

Jsme ryzí? Nebo jsme rozumní? Stavíme vnašich životech víc na osvícenském humanismu? Nebo na vztahu k Hospodinu?

Maranatha!

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“

Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“

Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Proč mají říkat Egypťané: Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v horách, aby je vyhubil z povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza. Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky.“

A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
[Ex 32,7-14]

Asi je třeba, abychom úpěnlivě volali k Hospodinu za náš český lid. A vyvětlili přitom, „proč“, z jakého důvodu má Hospodin laskavě shlédnout.

Abychom prosili, i pokud třeba nerozumíme, co je „konejšit Hospodina“.

Ježíš řekl židům: „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný.“

To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu naroveň.

Ježíš jim na to řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn. Vždyť Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná. A ukáže mu ještě větší skutky než tyto, takže budete žasnout. Neboť jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. Otec totiž nikoho nesoudí, ale všechen soud odevzdal Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.

Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina – ano, už je tady – kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít.

Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě, a obdařil ho mocí konat soud, protože je Syn člověka.

Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení. Já sám ze sebe nemohu dělat nic.

Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“
[Jan 5,17-30]

Bratři a sestry, přešli jsme už ze smrti do života?

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.

Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“ Pak mě přivedl zpět na břeh řeky.

Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“ [Ez 47,1-9.12]

Kristova nauka postupně proměnila a proměňuje celý svět. Všude, kam přichází Duch Svatý, přináší uzdravení našich způsobů jednání a chování.

V poslední době se pravda stává novým tabu. Pokud si dědiství, které nám Kristus přinesl, opravdu vážíme (ano?), budeme se muset více zasloužit o to, aby to životodárná voda nezmizela z našich životů a z života světa.

Dává ji sice Bůh – ale my jsme svou lhostejností měli podíl na tom, že „nedotekla“ až k našim bližním, kteří  zatím Boha nepoznali.

Proto musíme „přeorat“ své žebříčky hodnot, abychom se stali zemí, přes kterou voda může protékat dál a ve které může přinášet plody.

Bože, proměň nás svým Svatým Duchem, abychom byli Tví a nesli plody, amen.

Toto praví Hospodin: „Hle, utvořím nová nebesa a novou zemi, nebude se vzpomínat na to, co minulo, (nikomu) to nevstoupí na mysl. Plesat a jásat budou navěky nad tím, co stvořím: neboť – hle – v jásot přetvořím Jeruzalém a lid jeho v radost! Plesat budu nad Jeruzalémem, radovat se budu ze svého lidu. Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku. Nebude v něm dítě, (které by žilo) jen několik dní, ani stařec, který nenaplní svá léta; teprve (ve stáří) sta let jinoch zemře, za prokletého bude považován, kdo se nedožije sta let. Vystavějí si domy a budou (v nich) bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich plody.“
[Iz 65,17-21]

Chvála Hospodinu, že mnoho věcí už je jinak, než tehdy. Že lidstvo tak bohatě obdarovává.

Teď jen, abychom tím bohatstvím nemrhali.

A možná, abychom čekali ještě větší věci. Nemyslíte? 😉

Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
[Jan 3, 14-21]

Součástí uvěření v Ježíše je vyznání, že jsem zhřešil a že zasluhuji smrt. A dále volání k Bohu, aby mne zachránil; přijetí Ježíšovy výkupné smrti za mne, za můj hřích, a odevzdání svého života Ježíši jako svému Pánu.
Kdo takto uvěří, přešel ze smrti do života; dostal milost – není tedy souzen.

Duch Svatý osvecuje naše nitro a pomáhá nám vidět naše hříchy.

Kdo však světlo Ducha Svatého odmítá, kdo se brání a vyhýbá usvědčení ze hříchu (za použití dalších hříchů, hlavně lží), tak hřeší proti Duchu Svatému a vyjímá se z možnosti spásy.

Duch Svatý přináší transparentnost a otevřenost. Přináší klidné svědomí. Opakem transparentnosti jsou esoterika, magie i uspořádání moci, kde se věci řeší pokoutně.

Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost.

Vezměte s sebou slova (modlitby), a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: `Bohové naši!‘ dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování.

Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie a jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho, shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod. Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.“
[Oz 14,2-10]

Pane,

dej nám kráčet po Tvých cestách, abychom nezůstali stát na místě nebo nepadli. Amen