Pátek 3. týdne adventního

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.

Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně.

Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
[Lk 1,39-45]

Jak jsem si zasloužila?

Jak jsem si zaloužil?

Že k nám spěchá Maria, jsme si pravděpodobně nezasloužili.

Je to ona, která spěchá sloužit. Jakmile se dozvěděla, že je Alžběta těhotná, spěchá za ní, aby jí pomohla.

Jak bychom to zvládli my, kdyby k nám Bůh poslal anděla s nějakým velkým úkolem – i kdyby to  byl pidiúkol oproti Mariině poslání být matkou Spasitele?

Kdyby se ten anděl zmínil o nějaké (potřebné) příbuzné, nepřeslechli bychom to nebo nezapomněli v návalu pocitu vlastní důležitosti a taky starostí o to, jak si s tím úkolem poradíme??

Maria k nám spěchá, protože potřebujeme pomoci. Nyní. Možná také potřebujeme poradit. Poslouchat ji. Dívat se na ni. A pochopit. A napodobovat.

Maria i Alžběta jistě žili modlitbou. I my potřebujeme žít z poctivé  modlitby. Abychom věděli, co je třeba vykonat a kam je dobré jít.

Čtvrtek 3. týdne adventního

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil (Izaiáš): „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Judský král Achaz nechce znamení od Hospodina ani nechce od Hospodina řešení aktuální nepříjemné situace . Ba naopak, zvykl si dělat pohanské rituály a i státní záležitosti řešit po svém.

Ve chvíli, kdy k němu prorok mluví, ohrožují totiž Judeu dva králové: aramejský král Rason a král Izraelského (severního) království Pekach.

Achaz se rozhodne požádat o pomoc proti nim krále velké Asyrské říše a nabídnout mu za pomoc to, že se stane jeho vazalem.

Poselství od Hospodina, které prorok vyřizuje, je zhruba toto: Vůbec se neboj, Achazi, těchto dvou králů, kteří teď na tebe útočí, a nepodřizuj se Asýrii.

Izaiáš vždy požaduje, abychom věřili v Hospodina a počítali s Ním ve všem, co konáme.

Achaz ho neposlechne a Judské království (které nepatří jemu, ale Hospodinu) předá Asyrskému králi.

Ohledně znamení, že má být počato dítě: jméno dítěte, jak je u Izaiáše časté, má záměrný význam. Znamení se týká v danou chvíli pravděpodobně jednoho z potomků Achazových.

Nicméně styl Izaiášova proroctví lze považovat za mesiášskou předpověď.

Nový Zákon a křesťanská tradice tento příslib jednotně vztahují na Krista a Jeho narození.

On nám přinesl skutečnou svobodu. Nebylo by dobré, abychom ji zadarmo odevzdávali těm, co si to nezaslouží. Ale naopak ji svěřili do rukou Hospodina a naplnili ji.

 

 

 

1. neděle adventní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.

A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.

Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.

Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi.

Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
[Lk 21,25-28.34-36]

Opět začíná advent. Někdo se toho příštího adventu  již nedožije a setká se s Pánem tváří v tvář  již poměrně brzy.

Ostatní z nás budeme dále vyhlížet ten v úryvku zmiňovaný závěrečný advent nebo možná alespoň advent, který budeme slavit za rok.

Pán Ježíš nás v úryvku upozorňuje na problematické věci, ke kterým nás to může táhnout nebo ke kterým můžeme sklouzávat. My, lidé, dokážeme být nestřídmí nejen v jídle a opíjet se nejen nápoji s obsahem alkoholu. V dnešní době je závratně široká nabídka všech útěků od reality a věcí a prožitků, které nás lákají, abychom se jim oddávali a nechali se jimi udělat závislými na nich. A problémů kolem nás a těch starostí, kterými je možno se zaobírat! Ať už z lidského hlediska poměrně opodstatněných (zdraví, studium), tak i naprosto fiktivních (jak dopadne seriál).

Ježíš zde mluví k věrným. Nejmenuje hříchy, ale věci, které samy o sobě nejsou zakázány (běžný pokrm; víno nebo jiný podobný nápoj; péče o pozemský život). A právě u nich nás upozorňuje na to nebezpečí, že naše srdce bude zaujato stvořenými věcmi. Nebezpečí, že budeme orientováni na pozemský život.

Pokud jsem uvěřil v Ježíše Krista, uvěřil jsem, že můj domov je v nebi. Že se o mne dobrý Otec a Bůh vždy stará. A proto je vztah k Němu pro mne na prvním místě.

Což se navenek projeví jako modlitba. A bdělost.

Přeji vám všem i sobě nejen na začátku letošního adventu, abychom před Ježíšem Kristem obstáli v současnosti a i v hodině našeho finálního, radostného setkání s Ním. Amen