Štítek: čtvrtek

Publikováno

Čtvrtek 3. postního týdne a sv. Jana z Boha

Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka. Když zlý duch vyšel, němý promluvil. Zástupy žasly, ale někteří z nich řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!“ [Lk 11,14-23]

Zlý duch se i nám snaží bránit být takovými, jakými toužíme být, jakými nás chtěl mít Bůh, jakými jsme byli zamýšleni a stvořeni. Chce umlčet naše srdce a naši upřímnou mluvu. Chce nás vystrašit, ochromit, sterilizovat, zastavit. Jsme pro něj nebezpeční, když žijeme správně.

Přiznejme si, že někdy se mu to podaří.

V evangeliu čteme o němém člověku, jeho život byl ochromen. Ježíš tohoto člověka osvobozuje. I my potřebujeme Ježíšovu pomoc, máme-li se stát  a  zůstat svobodnými a čistými.

Publikováno

Čtvrtek 2. postního týdne

Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.

Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.

Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná?

Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“

[Jer 17,5-10]

Když spoléháme a opíráme se pouze o druhého, jsme všichni dohromady jako domino. Když potom jeden nebo několik spadne, padnou všichni.

Klasický příklad je válečný konflikt – vtáhne skoro všechny. Ne zvlášť vzdálený příklad je nacistické Německo. Ještě blížší je konflikt na Balkáně v devadesátých letech.

Naopak, pokud je člověk pevně zakotven v Bohu, tak se nesvalí při kdejakém bláznění a zmatení. Sám stojí a může posloužit druhým, aby se o něj či spíše  skrze něj opřeli.

Když si zvykneme čerpat u Boha, máme nejistější zdroj, o který nás nic a nikdo neobere. A nemůže to na nás být nevidět.

Napadá mne zrovna  hezký příklad chorvatského kněze Stjepana Tomislava Kolakoviče, rodným jménem Poglajena, který byl velkým světlem v době pronásledování Církve.

„Dělám dobro navzdory všemu zlu kolem  mne. Dělám dobro právě proto, že je tolik zla kolem mne“ by neměly být pouze postoje těch, které máme postavené na piedestal. Měli bychom si je osvojit všichni.

Ať je Vám tedy blaze, protože „blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.“ [dnešní odpověď k žalmu]