Středa po 5. neděli postní

Král Nabuchodonosor řekl:
„Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“

Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi:
„Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“

Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář.

Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece.

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům:
„Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“

Odpověděli a řekli králi:
„Ano, králi!“

(Král) pravil:
„Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“

Tu zvolal Nabuchodonosor: „

Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“

[Dan 3,14-20.91-92.95]

Netrapte ty, kteří se snaží být dobří a kteří věří ve svého boha.
Nevíte, zda zvládnete litovat a obrátit se, až k tomu dostanete příležitost a ani nevíte, jak velká a zářivá příležitost to bude – možná právě nyní, to co prožíváte, je vaše největší příležitost?

Na Nabuchodonosora se neohlížejte, že zakusil něco tak zázračného – čekaly ho obtížné úkoly. Pokud budete ochotni přijmout velké úkoly a zodpovědnost za statisíce lidí, také zažijete zajímavější věci.

Ale svěřte se do rukou Boha, protože sami a bez Jeho Ducha nic nezmůžete.

Pondělí po 5. neděli postní

V Babylóně bydlel muž jménem Joakim. Vzal si ženu jménem Zuzanu, dceru Helkiášovu, velmi krásnou a bohabojnou. Její rodiče byli spravedliví a svoji dceru vychovali podle Mojžíšova zákona. Joakim byl velmi bohatý a měl zahradu, která sousedila s jeho domem. U něho se scházívali Judovci, neboť byl ze všech nejváženější.
Toho roku byli ustanoveni dva starší z lidu jako soudci a o nich řekl Pán, že z Babylónu povstala nepravost od starších soudců, kteří spravovali lid podle zdání. Oni často prodlévali v Joakimově domě a přicházeli k nim všichni, kteří si žádali soudní jednání. Když pak o polednách lid odcházel, Zuzana vcházela do zahrady svého muže a procházela se. Ti dva starší ji každodenně pozorovali, jak přichází na procházku, a vzpláli k ní vášní; živili své zvrácené úmysly a odvrátili své oči, aby neviděli nebe a nebyli pamětlivi spravedlivých soudů. Jednou, když číhali na vhodný den, vešla jako obyčejně jen se dvěma služebnicemi a chtěla se v zahradě vykoupat, neboť bylo horko. Nikdo tam nebyl kromě těch dvou skrytých starších, kteří ji pozorovali. Řekla služebnicím: „Přineste mi olej a mast a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat.“
Když služebnice odešly, objevili se oba starší, přiběhli k ní a řekli: „Hle, dveře zahrady jsou zavřeny, nikdo nás nevidí a my po tobě toužíme, proto nám přivol a splň naši touhu. Jinak tě udáme, že byl s tebou mladý muž, a proto jsi poslala své služebnice pryč.“ Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám. Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem.“
Zuzana vzkřikla velikým hlasem, vzkřikli i oba starší proti ní a jeden běžel a otevřel dveře zahrady. Když služebníci slyšeli křik v zahradě, vrazili tam postranními vrátky, aby viděli, co se přihodilo. Jak se starší dali do své žaloby, služebníci se velmi zastyděli, neboť o Zuzaně se nikdy nic takového nemluvilo. Nazítří, když se sešel lid k jejímu muži Joakimu, přišli i ti dva starší, plni zločinných úmyslů, aby ji přivedli na smrt, a řekli před lidem: „Pošlete pro Zuzanu, Helkiášovu dceru, která je Joakimovou ženou.“
Poslali tedy pro ni a přišla ona i její rodiče, děti a všichni její příbuzní. Její příbuzní a všichni, kdo ji viděli, plakali. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem vzhlédla k nebi, neboť její srdce doufalo v Pána. Starší řekli: „Když jsme se sami procházeli v zahradě, ona vešla se dvěma služebnicemi, zavřela dveře zahrady a odeslala dívky pryč. Tu k ní přišel mladý muž, který tam byl schován, a obcoval s ní. My jsme byli v rohu zahrady, a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim. Viděli jsme, jak spolu obcují, jeho jsme však nemohli zadržet, neboť byl silnější než my, otevřel dveře a vyrazil ven, ji však jsme chytili a tázali se, kdo byl ten mladý muž, ale nechtěla nám ho jmenovat. O tom svědčíme.“ I uvěřilo jim shromáždění jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji na smrt. Zuzana však zvolala velikým hlasem: „Věčný Bože, který znáš skryté věci, který víš vše, dříve než se stane, ty víš, že proti mně svědčili křivě. Hle, umírám, třebaže jsem neučinila nic z toho, co ti zde zločinně vymysleli proti mně.“ Pán její hlas vyslyšel.
Když byla vedena na smrt, Pán vzbudil svatého ducha mladičkého jinocha, který se jmenoval Daniel. (Ten) zvolal velikým hlasem: „Nevinný jsem já krví této ženy!“ Všechen lid se k němu obrátil a řekli: „Co to mluvíš?“ On pak stál uprostřed nich a pravil: „Tak jste pošetilí, izraelští synové? Bez vyšetření a bez jistého poznání odsuzujete izraelskou dceru? Vraťte se k soudu, neboť ti zde svědčili proti ní křivě.“ Všechen lid se tedy rychle vrátil a starší mu řekli: „Nuže, sedni si mezi nás a mluv k nám, neboť Bůh ti dal přednost stáří.“
Daniel jim řekl: „Oddělte je daleko od sebe a já je vyslechnu.“ Když pak byli od sebe odděleni, zavolal si jednoho z nich a řekl mu: „Ty zestárlý ve zlu, nyní jsou zde tvé hříchy, které jsi páchal dříve, když jsi nespravedlivě soudil: nevinné jsi odsuzoval, viníky propouštěl, ačkoli Bůh praví: Nezabiješ nevinného a spravedlivého! Nyní tedy, jestliže jsi ji viděl, řekni, pod kterým stromem jsi je viděl obcovat?“ On odpověděl: „Pod lentiškem.“ Daniel pravil: „Vpravdě jsi zalhal sám proti sobě; neboť hle, Boží anděl dostal od Boha rozkaz a rozpůlí tě.“ Dal jej odvést a poručil přivést druhého a řekl mu: „Sémě kananejské, nikoli judské, krása tě svedla a vášeň převrátila tvé srdce. Tak jste mohli jednat s izraelskými dcerami a ony ze strachu se vám oddávaly, ale dcera judská nestrpěla vaši nepravost. Nyní mi tedy řekni: Pod kterým stromem jsi je zastihl v obcování?“ On odpověděl: „Pod dubem.“ Pravil mu Daniel: „Vpravdě jsi selhal i ty sám proti sobě, neboť Boží anděl čeká a má meč, aby tě rozsekl, aby vás zahubil.“ Všechno shromáždění vzkřiklo velikým hlasem a velebili Boha, který vysvobozuje ty, kdo v něho doufají. Povstali proti oběma starším, které Daniel z vlastních úst usvědčil jako křivé svědky, a učinili jim to zlé, které oni chtěli způsobit svému bližnímu. Jednali podle Mojžíšova zákona a zabili je; toho dne byla ušetřena nevinná krev.[Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62]

Na začátku úryvku to vypadá, že se soudci odhodlali k jednomu hanebnému činu. Ke konci však jasně vidíme, že takový velký zločin není samostatným výstřelkem, ale že si k němu člověk cestu usilovně umetá malými hříchy a drobnějšími sviňárnami.

Proto je tak důležité pravidelně zpytovat to, jak žiju. Není vůbec přehnaný ten krátký časový interval délky jednoho dne (tj. každodenně) a s rekapitulací každý týden či měsíc, jak to radí duchovní vůdci. Tedy konkrétně např. večerní zpytování svědomí a pak vyznání hříchů každý týden v souvislosti s nedělní bohoslužbou a každý měsíc (specificky i častěji) v souvisloti se zpovědí.

Pokud člověk mává rukou nad malými hříchy, postupně a pak čím dál rychleji ztrácí rozlišování v tom, co je špatné a především v tom, jak moc je to špatné. Důkazy asi netřeba snášet – vidíme to všichni kolem dnes a denně.

Často pak člověk zjistí tvrdou pravdu o svém zlu až ve chvíli, kdy získal nějakou vážnou závislost, se kterou nemá moc šance úspěšně bojovat nebo napáchal (nejen v jeho očích) tak nedozírné škody, že jej to zlomí. V tu chvíli, ale samozřejmě nejen až tehdy, potřebuje daný člověk naši velkou a konkrétní pomoc. Protože je na okraji propasti.

Máme pomáhat modlitbou?

Modlitba je nutná, nikoli postačující 😉

Modlit se musíme vůbec už proto, abychom pak dokázali čin sladit s Boží vůlí. Jinak se nám může stát, že budeme matkám samoživitelkám pomáhat zabitím jejich dětí nebo že budeme moralizováním vhánět zločince do zoufalství a sebevraždy.

Modlitbou tedy nejen vyprošujeme těm potřebným Boží pomoc, ale také měníme svět – v první řadě necháváme Bohem proměňovat sebe a svá srdce. (Přiznejme, že občas namyšlená). A pak, když po modlitbě přijde řada na čin, tak se ukáže, jaká byla naše modlitba, a zda v ní byla skutečně víra a láska a nebo jen slova.

Úterý po 3. neděli postní

Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl:

„Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno!

Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.

Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.

Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha!

Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe.

Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil.
Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství.

Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
[Dan 3,25.34-43]

 

Když jsme uprostřed ohně, můžeme se inspirovat touto krásnou modlitbou.