Štítek: království

Publikováno

Pátek po 3. neděli postní

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“

Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“

Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.[Mk 12,28b-34]

Milovat Boha je nejvíc. Je to náš první úkol. Je to také naše záchrana a naplnění života.  Ale je to také něco, co nezvládáme vlastními silami a co občas i odmítáme.

„Milovat Boha“ se nám občas také pěkně rozmělní a rozplizne. Proto si hledáme různé pomůcky, formy, rituály. Liturgie, naučené modlitby, organizovaná almužna ve formě charity, kostely, řeholní řády a spousta a spousta dalšího. Pomáhá to a má to pomáhat. Ale musíme si pohlídat, aby to pomáhalo, abychom tomu nesloužili místo služby Bohu.

 

 

Publikováno

Slavnost sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není.

Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.
[Řím 4,13.16-18.22]

Slavnost sv. Josefa. Výše uvedený úryvek je druhé dnešní čtení, ale zmiňme ještě v krátkosti čtení první, kde Nátan jde k Davidovi s velmi příjemným poselstvím ohledně jeho potomstva: že potrvá, že bude kralovat, že mu Bůh sám bude otcem. Přímo se tam říká “ a já upevním jeho královský trůn navěky“.

Sv. Josef byl potomkem Davidovým. Josef by měl jistě mnohem větší nárok na judský trůn, než Herodes, který nebyl Judeec (Žid) a dokonce ani Izraelita, ale byl Edomita.

Ježíš však měl přinést skutečné Boží království na tuto Zemi, nejen nějakou politickou a administrativní správu státu (tím ve skutečnosti pozemské království je).

Proto se také sv. Josef ponížil. A Kristus ještě více. A to zvláště po svém zatčení – kdy si Jej mezi sebou nedůstojně posílali judský protektor Pilát a jeden z Herodových synů, tetrarcha Herodes Antipas.

Ježíš, jak řekl, nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky. A přišel ke všem národům, nejen k Židům. Stojí a čeká i zde. Přišel a přichází i k nám.

A to i tehdy, pokud jsme se chovali stejně hříšně, jako Herodes s Pilátem dokupy – ale musíme svých hříchů litovat a odvrátit se od zlého jednání a snažit se to zlé napravit. Tedy toto musíme udělat i tehdy, pokud si myslíme, že jsme provedli mnohem mnohem menší hříchy, než ti dva uvedení pánové.

Ježíš přišel zachránit nás hříšníky. A skrze víru a křest nám umožnil stát se Božími dětmi a vyprošovat si dar Ducha svatého.