Svátek Narození Panny Marie

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.

Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.[Mt 1,18-23]

Maria milovala Boha víc než sebe. A věřila Mu, že může vyřešit jakoukoli záležitost. Proto riskovala situaci, že bude čelit obvinění a trestu smrti.

Bůh nechává Josefa, aby v modlitbě i lidsky hledal řešení neočekávané situace. I my, zvláště my muži, se musíme naučit stát v rozhodováních sami za sebe, dospěle, dojít si tomu k rozhodnutí, někdy se k němu protrpět.

A být odevzdaný Bohu.

A když už jsem si to rozhodnutí vybojoval, tak v tom bodě je důležité nezaseknout se – nezahořknout. Neříct si: „Bože, tak todle ne, tak’s mi nejdřív dal nejlepší dívku z okolí  za snoubenku jen proto, abys mi ji zase vzal, abych ji musel teď propustit, abych se s ní musel rozejít, děláš to jen proto, abys mě trápil a dával mi utrpení?“

Ale přijmout, že do věcí nevidím, že Bůh má své plány, své důvody, které jsou větší než já. Očekávat.
Zůstat Mu otevřený. Jinak neuslyším Boží slovo, které mi ukazuje řešení!
Slovo „.. neboj se k sobě vzít svou manželku Marii“ v případě Josefa.

 

Sobota 3. postního týdne

Vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, on (nás) zranil a on nás obváže!

Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít.

Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat!

Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi.

Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo, protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha (chci) víc než celopaly.
[Oz 6,1-6]

Navzdory všemu se odhodlat k lásce a milovat Hospodina  – nade vše.

Mám zranění? Nemohu s ním přeci nepřijít před Hospodina a nevylít před Ním své srdce. Jen On mne je schopen dát dohromady. Jen On mne může skutečně znovustvořit (re-creatio).

„Druhého“, „třetího“ dne není jen proroctví směřující k Ježíši – je to také vyjádření rychlosti, s jakou nám Bůh přispěchává na pomoc. Je třeba jen trochu víry a trochu trpělivosti – a hned velice brzy se dočkáme Jeho pomoci.

Jsme-li vyzváni k poznávání Hospodina, pak zřejmě Jej lze poznávat. Ne sice dokonale, naopak celkem omezeně pro veliký rozdíl mezi Jeho Božstvím a naší téměř nicotností; především však tak, jak On Sám nám to o sobě zjeví.

Chceme Tě tedy, Bože, skutečně poznávat a zvláště nyní v postní době tomu vážně vyhrazujeme každý den svůj čas. Korunuj, prosím tuto naši malinkou snahu ovocem. Amen.

 

Sobota 2. postního týdne

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: `Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.

Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: `Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘

Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.

Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: `Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř.

Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: `Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: `Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'“

[Lk 15,1-3.11-32]

Většinou si  v tomto podobenství všímáme marnotratného syna a milosrdenství jeho otce.

Úvod patnácté Lukášovi kapitoly však ukazuje jasně kontext tohoto podobenství: Ježíš podobenstvím reaguje na špatný vztah farizeů a učitelů Zákona k celníkům a hříšníkům (kteří jsou na cestě obrácení).

Tohoto špatného postoje farizeů a učitelů Zákona se týká pointa dnešního podobenství: starší syn trucuje po tom, co mladšího syna zahrnul otec svým milosrdenstvím.

Ano, přiznejme si, je to pro nás těžké, když musíme něco vybudovat nebo vybojovat trpělivostí a dlouhým úsilím – a někdo druhý to dostane jakoby zadarmo.

Nicméně Bůh po nás žádá, abychom byli milosrdní, jako On je milosrdný, a odpouštěli, jako on odpouští.

Abychom nebyli překážkou pro druhé, mají-li se znovu zrodit.
A to ani kdyby to byli Romové, Muslimové, Němci, Američani, Rusové, katolíci nebo protestanti.

Sobota po 1. neděli postní

Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ [Mt 5,43-48]

Přikázání, z kterého rádi sejdeme.

Přikázání, u kterého se rádi tváříme nechápavě.

Nové přikázání nám zde Pán dává. Ne, abychom se mu vyhýbali, ale abychom je plnili „z celého svého srdce a z celé své duše“.

 

Nelíbí se nám, když někdo Církev přirovnává ke sdružení třeba zahrádkářů. Ale to musíme nejdříve my sami začít měnit své způsoby a postoje a přestat se chovat jako nějaký klub. A umožnit Pánu, aby nás proměňoval od základu.

Pak ostatním zmíněné přirovnání ani nepřijde na mysl.

Navíc skrze nás bude moci Pán více působit i v našem okolí. Takže se velice pravděpodobně dočkáme  sladkého ovoce naší námahy, totiž toho, že se mnozí obrátí a obohatí naše společenství svými dary a jistě i svou vděčností.

Jen se toho nebát.

Sobota po Popeleční středě

Toto praví Pán: „Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.

Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako (živé) zřídlo, jehož voda nevysychá. Co od věků leží v troskách, tvůj rod znovu vystaví, obnovíš základy (zdiva) zašlých pokolení. Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny, ten, který obnovuje trosky k přebývání.

Zastavíš-li svou nohu v sobotu, nebudeš-li vyřizovat své záležitosti v den mně zasvěcený, nazveš-li sobotu svou rozkoší a Hospodinův svátek úctyhodným, oslavíš-li ho tím, že nebudeš cestovat, že nebudeš vyřizovat své záležitosti a zbytečně tlachat, tu bude tvá radost v Hospodinu. Povznesu tě na výšiny země a nasytím tě dědictvím Jakuba, tvého otce. Ano, Hospodinova ústa to řekla.“ [Iz 58,9b-14]

Žid, Izraelita, měl poměrně přísné předpisy pro dodržování soboty.

My nemáme ohledně neděle tak přísná a početná pravidla. Přísná pravidla máme ale jinde: pro Popeleční středu a Velký Pátek a potažmo celou postní dobu – pokud to chceme přijmout.

I pro nás tedy platí slova Písma o tom, že máme býti naprosto féroví k ostatním, že máme býti otevření a milosrdní.