Středa po 3. neděli postní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Amen, pravím vám:
Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.

Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší.

Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“

[Mt 5,17-19]

 

Každý chce být originální. Je ale lepší odpovídat skutečnému originálu, ctít jej, věrně z něho vycházet, než kopírovat jen půlku a a stát se tak nějakou nečitelnou mizernou kopií.

Starý Zákon, na nějž se tu Ježíš odvolává, nám poskytuje vodítka.

Nový Zákon a dějiny Církve pak společně ukazují, jak Ježíš a Jeho učedníci, i Ty a já, tato vodítka naplňujeme a uvádíme v život. Jeho silou a pomocí Jeho Ducha.

 

 

Úterý po 3. neděli postní

Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl:

„Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno!

Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.

Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.

Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha!

Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe.

Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil.
Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství.

Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
[Dan 3,25.34-43]

 

Když jsme uprostřed ohně, můžeme se inspirovat touto krásnou modlitbou.

Pondělí po 3. neděli postní

Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný.

Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“
Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvila dívka z izraelské země.“
Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“
Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“

Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“

Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu.

Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“

Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“

Obrátil se s hněvem a odcházel.
Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“

Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl:
„Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“
[2 Král 5,1-15a]

Snadno se najdeme v postoji Námana, když se domýšlivě povyšuje nad to, co mu Elizeus vzkázal.

Také se takto odmítavě stavíme k slovům a radám liberálních katolíků, pokud jsme ti tradiční.

Naopak, pokud jsme liberální katolíci, stavíme se takto k slovům a radám  tradičních kněží a katolíků.

Společně se tak stavíme k názorům a myšlenkám ostatních křesťanů či nositelů dalších náboženství. A k „bezvěrcům“.

Pokud jsme bez víry, stavíme se naopak často odmítavě k  náboženstvím. Pokud víru máme, ale ne křesťanskou, je nám křesťanská mystika a křesťanské cnosti proti mysli. Pokud jsme protestantští křesťané, podezříváme katolickou Církev nebo se posmíváme svátostem.

Atd atd atd.

Každý se tam najdeme, že ano?

Kéž nám tedy Bůh, který je bohem nejen několika milionů lidí jedné denominace, ale všech lidí a i celého nedohlédnutelného Vesmíru, dopřeje, abychom prohlédli a abychom pochopili Jeho lásku k nám.

Abychom přijali Jeho naučení a vedení, ať už jej pošle skrze kohokoli.

Abychom byli ochotni přijmout to, co nás (nazíráno z našeho úhlu pohledu) velice ponižuje. Když se totiž cítíme skoro jako bozi – podobně jako se cítil Náman, jeden z nejmocnějších lidí mocné země. Přesto byl úplným nic v porovnání se vznešeností, jíž byla Svatost Boží, dotýkající se proroka.

A abychom, podobně jako Náman otočili. Abychom řekli, že jsme se mýlili. Abychom litovali své pýchy. A abychom udělali krok pokání.

Protože jinak k nám Bůh posílal své proroky zbytečně. I svého milovaného Syna.

Pondělí po 2. neděli v mezidobí

Samuel řekl Saulovi: „Musím ti oznámit, co mi řekl Hospodin této noci.“
Odpověděl: „Mluv.“

Samuel tedy promluvil:
„Ačkoli jsi malý ve svých očích, nejsi hlavou izraelských kmenů?
Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem.
Hospodin tě poslal na výpravu se slovy: Jdi, vydej k posvátnému zničení hříšné Amalečany a bojuj proti nim až do jejich vyhlazení.

Proč jsi tedy neuposlechl Hospodinova hlasu?
Vrhl ses na kořist a učinil jsi, co je v Hospodinových očích zlé.“

Saul řekl Samuelovi:
„Ale ano, poslechl jsem přece Hospodinův hlas a šel jsem na výpravu, na kterou mě Hospodin poslal: přivedl jsem Agaga, krále Amalečanů, Amalečany jsem však vydal k posvátnému zničení. Lid pak vzal z kořisti brav a skot jako prvotiny posvátné řeže, aby je obětoval Hospodinu, tvému Bohu v Galgale.“

Samuel odpověděl:
„Copak má Hospodin stejnou zálibu v celopalech a obětech jako v poslušnosti k jeho hlasu?
Poslušnost je lepší než oběti a ochota k ní je víc než tuk beranů.
Opravdu, vzpurnost je jako hřích hadačství a vzdor je jako zločin modloslužby.

Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, on tě zavrhl, abys nebyl králem.“
[1 Sam 15,16-23]

Ač by se nám zdálo, že starozákonní text je odtažitý a řeší ne moc pochopitelné lokální spory kdesi ve starověké Palestině, závěr je nanejvýš aktální pro každého z nás a bylo by možné si z něj vzít dokonce i pro naši každodenní modlitbu nebo každodenní zpytování.

Poslušnost se zde vyzdvihuje nad náboženské úkony. To bychom si měli připomínat a posuzovat tímto hlediskem i svá jednání.

Pokud budeme chtít lépe pochopit, proč to tak je a nebo jak to celé je, musíme sestoupit trochu na hlubinu a též se podívat na další úryvky. Nejde totiž jen o žebříček úkonů a cností (poslušnost vs. náboženský úkon vs. další cnosti a dobra). Spíše jde o to, aby náboženství sloužilo ŽIVOTU – ve smyslu: duchovnímu životu, Božímu životu v nás, věčnému životu a též kompletnímu životu („celostní“ už je trochu zprofanované: na mysli je celý život, což by se dalo vyjádřit jako „věčný život včetně pozemského“)

Mt 5, 23-24: Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

1 Tim 2,8: Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Mt 6, 5-15:
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Poslušnost vyrůstá z modlitby. Ale musí to být skutečná modlitba – tedy musí splňovat klasickou podmínku, že „modlitba je modlitbou, jen když mění život“.

Pokud se při modlitbě pouze předvádíme – ať už před neznámými lidmi nebo před těmi nejbližšími nebo před Bohem nebo před sebou – pak to není skutečná modlitba.

Ani bezduché „plnění“ náboženské povinnosti či vytyčeného „modlitebního úkolu“ není plně modlitbou. Někdy sice plně soustředěné modlitby nejsme schopni, jsouce nádoby křehké – ale bezduchá modlitba se nám nesmí stát pravidlem. Pokud zjistíme, že to, co konáme, není plně modlitbou, je potřeba to ihned řešit.

[25.1.2020]

Pátek po 2. neděli adventní

Tak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít.
Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek.
Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“ [Iz 48,17-19]

Hospodin dává plodnost. Nejen co do počtu dětí, ale především co do smyslu a užitečnosti každého našeho jednoho lidského života.

My totiž neustále v průběhu času odpadáme od „visení“ na Boží vůli a na slově Božích úst.

Advent je jednou z nejlepších příležitostí, jak se vrátit k správnému vztahu k Bohu a Spasiteli. A jak dovolit Bohu, aby se tento vztah prohluboval a budoval.

Vrátit se k tomu, že opět bude pro mne Bůh na prvním místě. Ostatní dobra na dalších místech. A zlo, lež, podvod, pomluva, nactiutrhání, zneužívání, lhostejnost a ostatní zla nedostanou u mne místa žádná.

Úterý po 5. neděli postní

Hebreové táhli od hory Hor cestou směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele.

Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živ [ Nm 21,4b-9]

Je správné, že voláme k Bohu, když se dostaneme do problému. To je velice žádoucí.

Když voláme, aby Bůh odstranil naše problémy, které jsou jako ti hadi, může se i stát, že je Bůh neodstraní, ale nabídne nám místo toho jako pomoc nějakou sílu, schopnost.

Na místě pak není Bohu vyčítat, že nesplnil naše představy, jak se ono má řešit.

Správná cesta je s vírou hledět ke kříži a pak jít a poprat se s těmi problémy.



4. neděle postní 2019

Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření.

To staré pominulo, nové nastoupilo.

A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.

Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.[2 Kor 5,17-21]

Nechte se smířit s Bohem!

To je základní poselství tohoto úryvku, vybraného pro pokročilou část postní doby. Je to ovšem také jeden z nejzákladnějších momentů křesťanství vůbec.

Smíření vyžaduje uznání chyb, hříchů, neodstatečnosti. Přiznání si nemohoucnosti vlastními silami napravit to, co jsem pokazil.

Když i nadobře nějakou „zvoranou“ věc napravím, tak to ale dělám v čase, kdy jsem mohl dělat nějaké další dobro, takže z pohledu věčnosti jsem to zcela nevyřešil. Ale samozřejmě, správné a jedině možné je se snažit to, co jsem pokazil, napravovat.

Jde jen o to, že po spáchání hříchu nemám moc učinit, aby věci byly znovu, jako by se žádný hřích nestal.

Jediný správný postoj je vyznat: jsem hříšník, nezasloužím si slitování – ale prosím o něj.

V úryvku se připomíná, že Bůh si některé vyvolil, aby konali službu usmiřování. To se v současnosti děje především skrze svátosti, skrze svatý křest, eucharistii a svátost smíření.

Když pak je mi tedy odpuštěno, nejenže se raduji ze společenství s Bohem a snažím se zařídit se tak, abych už nedělal znovu podobné ani jiné špatné věci – ale pokusím se napravit to, co jsem pokazil.

Svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.

Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.

A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.

Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“

Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.

Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
[Lk 2,41-52]

Zde začíná být jasné, že Ježíš nepotřebuje být pomazán zvnějšku, jako jeho předek, král David, kterého přišel vybrat a určit prorok Samuel.

Ježíš sám ví, že je Mesiášem a dává to i jemně najevo. Nicméně, akceptuje společenské uspořádání a své místo; podřizuje se tedy rodině, ve které vyrůstá. Úctu k rodině jako instituci prokazuje i později, během aktivního veřejného života. Ukazuje tak, že manželství a rodina není nějaké náhodné seskupení osob, které se během historie přihodilo, ale že je to Jeho Otcem stvořený a chtěný základní model života člověka na Zemi.

Pátý den v oktávu Narození Páně

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání.

Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.

Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí.

Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.
[1 Jan 2,3-11]

Pokud se mi nedaří žít dle Ježíšových přikázání, tak asi někde mám chybu.

Přijal jsem Ježíše do svého života?

Uznal jsem, že jsem zhřešil? Že si zasloužím smrt?

Vyznal jsem své hříchy? Prosil jsem Boha o milost?

Zřekl jsem se hříchu?

Přijal jsem odpuštění?

Odevzdal jsem svůj život?

Prosil jsem o Ducha Svatého?

Modlím se denně?

To je pár stručných bodů pro první zamyšlení (ne nutně úplný seznam).

Pokud jsem byl pokřtěn a odevzdal svůj život Pánu Ježíši a přesto se „to nikam“ nehýbe, pak možná potřebuji začít nalezením modlitebního společenství a rozumného duchovního vůdce (zpovědníka).

Svátek Mláďátek, mučedníků

Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není.

Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu.

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.

Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého.

On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.
[1 Jan 1,5-2,2 ]

Je možné zažít temnotu při hledání Boha. Také běsnění živlů, jak se to „přihodilo“ nejen Mojžíšovi. Nebo „zdrcující hrůzu“, to se také již někomu podařilo.

Bůh sám však není krupobití ani hromy ani temnota. Bůh je světlo. Při setkání s Mojžíšem není Bůh v bouři, ale v jemném vánku…

Bůh udělal vše, to možné i to, co nám může připadat téměř nemožné, aby nás zachránil z hříchu a smrti a aby nám umožnil být s Ním smíření. Bylo by mj. vysoce nevhodné, kdybychom tuto jeho starost, péči a opravdu velikánský dar odmítli nebo nechali ležet ladem.

Klaní me se Ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti …

 

Svátek sv. Štěpána, prvomučedníka

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.

Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! “ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli.

Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“

Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

A po těchto slovech skonal.

[Sk 6,8-10;7,54-60]

 

Vzácná modlitba k naučení: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha“.

A ještě vzácnější: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

Štěpán, ač nebyl apoštol, ale pomocník („diákon“ neboli jáhen), dělal  veliké divy a znamení. Byl plný milosti. Byl plný síly.

Byl plný Ducha svatého.

I my máme nyní začít a pokročit v duchovním růstu, protože nevíme, kdy budeme povoláni k dalším úkolům.

Je třeba prohloubit naši modlitbu, abychom měli Kristova ducha a naučili se od Krista správným postojům.

Štěpán se od Krista dobře naučil odpouštět. Proto se, stejně jako Ježíš Kristus, může modlit „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Sjednocoval se s Pánem natolik, že již nežil sám, ale „žil v něm Kristus“ – řečeno slovy v úryvku zmíněného Šavla z Tarsu. Tedy Šavel tato slova napsal až později, když se po obrácení stal Pavlem a s velkým nasazením hlásal Ježíše Krista v celém tehdejším „světě“, neboli v Římské říši.

 

Slavnost NAROZENÍ PÁNĚ

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem.

Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
[Tit 2,11-14]

Apoštol Pavel zde zmiňuje několik věcí, které jsou třeba:

Zřeknutí se hříchu, života bez Boha, přílišného připoutání ke světu.

Očekávání druhého příchodu Krista. Jímž pro mnohé z nás bude setkání s Ním v hodině naší smrti.

Poskytnutí sebe sama Bohu a umožnění Mu, aby mne mohl očišťovat. Bůh to nechce dělat proti naší vůli.

Poté bychom měli nést dobré skutky, coby plody našeho obrácení a vykoupení.

Prvním plodem je střízlivý a zbožný život.

Pátek 3. týdne adventního

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.

Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně.

Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
[Lk 1,39-45]

Jak jsem si zasloužila?

Jak jsem si zaloužil?

Že k nám spěchá Maria, jsme si pravděpodobně nezasloužili.

Je to ona, která spěchá sloužit. Jakmile se dozvěděla, že je Alžběta těhotná, spěchá za ní, aby jí pomohla.

Jak bychom to zvládli my, kdyby k nám Bůh poslal anděla s nějakým velkým úkolem – i kdyby to  byl pidiúkol oproti Mariině poslání být matkou Spasitele?

Kdyby se ten anděl zmínil o nějaké (potřebné) příbuzné, nepřeslechli bychom to nebo nezapomněli v návalu pocitu vlastní důležitosti a taky starostí o to, jak si s tím úkolem poradíme??

Maria k nám spěchá, protože potřebujeme pomoci. Nyní. Možná také potřebujeme poradit. Poslouchat ji. Dívat se na ni. A pochopit. A napodobovat.

Maria i Alžběta jistě žili modlitbou. I my potřebujeme žít z poctivé  modlitby. Abychom věděli, co je třeba vykonat a kam je dobré jít.

Čtvrtek 3. týdne adventního

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil (Izaiáš): „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Judský král Achaz nechce znamení od Hospodina ani nechce od Hospodina řešení aktuální nepříjemné situace . Ba naopak, zvykl si dělat pohanské rituály a i státní záležitosti řešit po svém.

Ve chvíli, kdy k němu prorok mluví, ohrožují totiž Judeu dva králové: aramejský král Rason a král Izraelského (severního) království Pekach.

Achaz se rozhodne požádat o pomoc proti nim krále velké Asyrské říše a nabídnout mu za pomoc to, že se stane jeho vazalem.

Poselství od Hospodina, které prorok vyřizuje, je zhruba toto: Vůbec se neboj, Achazi, těchto dvou králů, kteří teď na tebe útočí, a nepodřizuj se Asýrii.

Izaiáš vždy požaduje, abychom věřili v Hospodina a počítali s Ním ve všem, co konáme.

Achaz ho neposlechne a Judské království (které nepatří jemu, ale Hospodinu) předá Asyrskému králi.

Ohledně znamení, že má být počato dítě: jméno dítěte, jak je u Izaiáše časté, má záměrný význam. Znamení se týká v danou chvíli pravděpodobně jednoho z potomků Achazových.

Nicméně styl Izaiášova proroctví lze považovat za mesiášskou předpověď.

Nový Zákon a křesťanská tradice tento příslib jednotně vztahují na Krista a Jeho narození.

On nám přinesl skutečnou svobodu. Nebylo by dobré, abychom ji zadarmo odevzdávali těm, co si to nezaslouží. Ale naopak ji svěřili do rukou Hospodina a naplnili ji.

 

 

 

1. neděle adventní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.

A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.

Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.

Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi.

Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
[Lk 21,25-28.34-36]

Opět začíná advent. Někdo se toho příštího adventu  již nedožije a setká se s Pánem tváří v tvář  již poměrně brzy.

Ostatní z nás budeme dále vyhlížet ten v úryvku zmiňovaný závěrečný advent nebo možná alespoň advent, který budeme slavit za rok.

Pán Ježíš nás v úryvku upozorňuje na problematické věci, ke kterým nás to může táhnout nebo ke kterým můžeme sklouzávat. My, lidé, dokážeme být nestřídmí nejen v jídle a opíjet se nejen nápoji s obsahem alkoholu. V dnešní době je závratně široká nabídka všech útěků od reality a věcí a prožitků, které nás lákají, abychom se jim oddávali a nechali se jimi udělat závislými na nich. A problémů kolem nás a těch starostí, kterými je možno se zaobírat! Ať už z lidského hlediska poměrně opodstatněných (zdraví, studium), tak i naprosto fiktivních (jak dopadne seriál).

Ježíš zde mluví k věrným. Nejmenuje hříchy, ale věci, které samy o sobě nejsou zakázány (běžný pokrm; víno nebo jiný podobný nápoj; péče o pozemský život). A právě u nich nás upozorňuje na to nebezpečí, že naše srdce bude zaujato stvořenými věcmi. Nebezpečí, že budeme orientováni na pozemský život.

Pokud jsem uvěřil v Ježíše Krista, uvěřil jsem, že můj domov je v nebi. Že se o mne dobrý Otec a Bůh vždy stará. A proto je vztah k Němu pro mne na prvním místě.

Což se navenek projeví jako modlitba. A bdělost.

Přeji vám všem i sobě nejen na začátku letošního adventu, abychom před Ježíšem Kristem obstáli v současnosti a i v hodině našeho finálního, radostného setkání s Ním. Amen

 

 

Pondělí 28. týdne v mezidobí

Bratři! Stojí v Písmu:

‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘

Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka.

Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘

Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus.

Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.

[ Gal 4,22-24.26-27.31 – 5,1]

 

Jedna z krásných pasáží, odkazujících na to, že jestliže Izák nebyl obyčejným dítětem, ale byl Abrahámovi dán skrze zaslíbení a zásah Boží, tak stejně my křesťané (tedy „Kristovci“) jsme Abrahámovými dětmi skrze zaslíbení a skrze zásah Boží.

A že se můžeme směle počítat za potomky Abrahámovy a dědice zaslíbení více, než ti  jeho pokrevní potomci z Izáka, kteří jsou sice geneticky v přímé linii, ale srdcem a vírou od Boha a Jeho přikázání  daleko.

Nutí nás to také uvažovat o významu slova „svoboda“

V Pavlově době, v Římské říši, byly dvě základní skupiny lidí: otroci a svobodní.

Po zrušení otroctví a poddanství bychom „svobodnými občany“ měli být všichni. Bohužel, často jimi tak úplně nejsme, nejsme jimi svými postoji a svým jednáním – chováme se totiž často jako otroci svých hříchů, předsudků a závislostí.

Svoboda bylo tedy jisté privilegium. A bylo to něco, co umožňovalo člověku konat dobro, byl to vlastně „prostředek“ k realizaci cílů. Tak bychom to měli chápat i my – že vnější svoboda je jen prostředkem ke konání dobra (a nebo zla) – že to není nějaká konečná hodnota, sama o sobě; že to není v žádném případě cíl ani nutná podmínka k růstu, ale že svoboda je pouze prostředkem k dosahování cílů. V rukách dobrého člověka k dosahování dobrých cílů.

Člověk svobodný měl vyšší sociální status, než otrok.

My jsme byli dokonce přijati za syny Boží (a samozřejmě i za dcery Boží). A za dědice Boží. To  je ještě výš, než synové a dcery pozemského vládce, krále, monarchy. Je třeba, abychom se dle toho tedy  i chovali a jednali – jako vznešené děti Boží.

Jsme povolání, abychom byli „velcí“ srdcem, velkorysí. Abychom nebyli „malými“ v svém uvažování, „malými českými člověky“ ;-). Abychom nedělali chybu jako Ezau, který své prvorozenství prodal za kousek „žvance“.

Vidíme, že Starý Zákon je pro nás pokladnicí poučení a Pán Bůh zřejmě dobře věděl, proč nestavěl  křesťanství „na zelené louce“, ale na dlouholeté zkušenosti vyvoleného národa s Ním, svým Bohem.

 

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Bratři! Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří. Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.
[Gal 3,22-29]

Starý Zákon je završen Janem Křtitelem. On je korunou proroků Starého Zákona. On připravuje naši lidskou rovinu, aby potom Pán Ježíš mohl přijít a oslovit nadpřirozenou část našeho bytí.

Starý Zákon dle sv. Pavla připravuje a vychovává člověka k přijetí Krista. U sv. Jana Křtitele je tato funkce zcela zřetelná: Zachovávejte pravidla, snažte se být spravedliví a dobří, vyhýbejte se zlu.

Jenže to lidskými silami tak úplně nelze. A proto potřebujeme odpuštění toho, co jsme udělali zle a se špatným úmyslem. A potřebujeme milost a sílu, abychom se dokázali zlepšovat, měnit. Potřebujeme také měnit své smýšlení a svůj žebříček hodnot – přijmout za hodnotu to, co ji má v Božích očích. Pochopit, že jsme voláni k dokonalé lásce. A že jen Dokonalá Láska ji v nás může budovat.

Potřebujeme tedy plnost Ducha Svatého.

Ježíš nás vykoupil. Když vyznáme, že jsme hříšníci a zasloužili jsme smrt a když vírou přijmeme Ježíšovo vykoupení, když Jej přijmeme za svého Pána a staneme se těmi, kdo jsou Jeho, tak On Sám nám dá Ducha Svatého i to ostatní.

Pátek 27. týden v mezidobí

Bratři! Dobře rozumějte: ti, kdo jednají na základě víry, to jsou (pravé) Abrahámovy děti.

Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahámovi ohlásilo radostnou zvěst: ‚Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy.‘

Proto ti, kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil. Ti však, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou.

Stojí přece (v Písmu): ‚Proklet je každý, kdo vytrvale neplní všechno, co je psáno v knize Zákona‘.  Je tedy zřejmé, že ze Zákona nebývá od Boha nikdo ospravedlněn, protože ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však nemá na zřeteli víru, ale (tam platí): ‚Kdo (ty předpisy) bude plnit, najde v nich život.‘

Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘

Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený (dar): Ducha (svatého).
[Gal 3,7-14]

Sv. Pavel neříká, že nám stačí věření bez skutků. Mluví o „jednat na základě víry“.

Jsme povoláni k tomu, abychom jednali. Ale výhradně na základě víry v Ježíše Krista. Tato víra má být naše východisko.

Vůči čemu se sv. Pavel vymezuje, jsou rádoby spravedlivé a dobré skutky. Takové ty „oběti“: já Ti dám, Pane Bože, každý týden jeden půst, jednu návštěvu synagogy/kostela a tisícovku do kasičky – a Ty mne nechej dělat, co mám rád a nezasahuj mi do toho a jen mi k tomu dej zdraví a dostatek peněz…

Kristus mne vykoupil!

Už se nemusím chovat pošetile!

Stávám se novým stvořením, členem Boží rodiny.  Skrze víru dostávám spolu se spásou i ten veliký dar: Ducha svatého.

Nejsem tu už a ani nemohu být jen pro sebe. Jsem součástí Boží rodiny. Mystického Těla Kristova. Přijímám milost a dar – ale i chci dávat. Sám sebe. Láska se rozděluje.

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Po po čtrnácti letech jsem šel znovu do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí (jsem to vyložil) těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.

Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu (od Boha) milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám (doporučili), abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.

Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?“
[Gal 2,1-2.7-14]

Pavel šel do Jeruzaléma, protože se mu o tom dostalo zjevení.

Možná se tam těšil. Možná se tam ani tak netěšil. Mohlo mu to třeba připadat jako ztráta času. Ale Pavel byl  jistě mužem modlitby, jistě se řádně modlil a otvíral své srdce Bohu.

A když se mu dostalo zjevení, přijal je. Uposlechl. Šel do Jeruzaléma. Bůh má totiž pro něj další cestu, další úkoly.

Bůh dál naplňuje Svůj plán lásky: s Pavlem, s Církví, s námi každým.

Tak se mj. Pavel stane Petrovi jemu rovným, partnerem, bratrem, který mu později i přes úctu k jeho primátu dokáže na rovinu říct, že něco dělá špatně.

I my, každý z nás, jsme povoláni, abychom se skrze pokoru, skrze živé modlitební setkávání s Pánem a skrze práci na sobě stávali velkými. Abychom se nevyhýbali „podřadným“ úkolům, ale nezalekli se ani těch „velkých“ a jinak obávaných.

Protože nejen, že nám v tom Bůh pomáhá a bude pomáhat, jako pomáhal Pavlovi i Petrovi při hlásání evangelia. On to dělá ve mě a v tobě, stejně jako skrze sv. Pavla, který dosvědčuje „to ne já, ale Boží milost, která je se mnou“.

 

 

 

 

Čtvrtek 24. týdne v mezidobí a památka Korejských mučedníků

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy;

že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem;

že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.

Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. [1 Kor 15,1-11]

V patnácté kapitole listu Korinťanům se sv. Pavel věnuje vzkříšení mrtvých, v něž  někteří v Korintu odmítali věřit. Trpělivě vysvětluje, jak to se vzkříšením je, aby nikomu z věřících nevznikaly pochybnosti.

Pavel opakuje základy víry, aby ukázal, že jejich součástí je i Kristovo vzkříšení. To pak dokládá výčtem očitých svědků, z nichž někteří žijí, takže se jich Korinťané mohou případně i optat, když to budou potřebovat.

Kromě zvěsti o tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a i my budeme vzkříšeni se v úryvku objevuje důležitá zmínka o tom, že Enangelium nás vede ke spáse – ale jen tehdy, držíme-li se jej přesně tak, jak bylo hlásáno. Neexistuje zde žádná pluralita pravdy.