Sv. Atanáše a středa 5. velikonočního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více.

Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří.

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“[ Jan 15,1-8]

Naše skutky, „ovoce dobrých skutků“ nemají vznikat a nevznikají tak, že se rozhodneme „dělat dobré skutky pro Boha a abychom si zasloužili spásu“. Dobré skutky vznikají právě opačně: pokoříme se před Bohem, uznáme svou hříšnost a zlobu, přijmeme spásu a pak se necháme naplnit Duchem, který nás sám vede, co a jak máme konat. A dává nám k tomu svou  sílu.

 

Sobota 4. velikonočního týdne

Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: `Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.'“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si (na svědectví proti nim) setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého. [Sk 13,44-52]

Též se nám občas podaří být nepříjemní k těm, kteří mají zrovna větší výsledky. K takovým, jako např. aktivní konvertiti, kteří si nedělají hlavu s tolika detaily teologie a liturgie. Jako křesťané z jiných církví a denominací. Jako mladí, plní nadšení a bláhového idealismu.

Zde vidíme krásně, že to není správný postoj.

Nicméně, i když nás vede i rozum, nejen  pocity (jako zmiňovaná žárlivost), především se nesmíme nechat unést a snížit se k jakémukoli nečestnému a odsouzeníhodnému jednání.

Naopak bychom se měli (alespoň pomalu) blížit k postojům a konání Pavlovu a Barnabášovu.

 

Úterý velikonočního oktávu

Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo.

Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“

Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“

Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on.

Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“

Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“

Ježíš jí řekl: „Marie!“

Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“.

Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.'“

Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ – a toto že jí řekl. [Jan 20,11-18]

Když jsme v problémech nebo trápení, vnímáme své okolí jen částečně.

I samého Boha přehlížíme. Dokud se nás osobně „nedotkne“ – třeba tím, že nás volá jménem. Pak jej slyšíme – ale to je proto, že jsme s Ním již dříve navázali přátelský vztah. Pokud jsme s Ním vztah nebudovali, tak neznáme Jeho zavolání a proto se snadno stane, že jej nezachytíme ve chvíli, když jsme ponořeni do problémů.

 

 

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.[Jan 20,1-9]

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Boží Hod Velikonoční – je den slavnostní, den veselení se. I proto jste zde nenašli žádné rozjímání.

Pondělí velikonočního oktávu

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil:

„Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé – pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘ Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, (a když řekl,) že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání.

Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte [Sk 2,14.22b-33]

Ježíšova smrt a vzkříšení jsou velmi důležité, ale nejsou tím posledním, co se děje. Následuje Nanebevstoupení Krista – Ježíš vstupuje do nebe i se svým lidským tělem, lidskou přirozeností.

A seslání Ducha Svatého padesát dní po velikonocích. Seslání Ducha Svatého znamená současně vznik Církve.

 

Bílá Sobota

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Abrahám vstal časně zrána, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a syna Izáka. Naštípal dříví pro celopal a vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval.

Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Tu pravil Abrahám svým služebníkům: „Zůstaňte zde s oslem a já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme.“ Abrahám vzal dříví na celopal, naložil je na svého syna Izáka a do rukou si vzal oheň a nůž. A tak oba dva šli spolu. Cestou se Izák obrátil na svého otce Abraháma a řekl: „Otče!“ Odpověděl: „Co je, můj synu?“ Izák nato: „Hle, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k celopalu?“ Abrahám odpověděl: „Bůh si vyhlédne ovci k celopalu, můj synu“ – a šli oba dva spolu dál. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“

Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo „Hospodin se stará“, proto se dnes říká: „Na hoře, kde se Hospodin stará“.

Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“

[Gn 22,1-18]

Je těžké dát Bohu to nejdražší, co máme. Odevzdat mu cokoli. Odevzdat mu vše. Bez toho ale nejsme schopni plně vstoupit-do-života, vstoupit do Božího království.

Je těžké dát Bohu to nejdražší, co máme. Zvláště když se skrze to mají naplnit nějaká Boží zaslíbení!

Nezáleží však jen na tom, že to uděláme, ale jak to děláme, s jakým srdcem, postojem.

Mohlo by se nám totiž snadno stát, že to sice v dané situaci nějak (ublíženecky) skousneme a vnějškově splníme – ale následně pak mineme další  Boží vedení. Nějakou „výhybku“, která nás o kus dál čeká. Tedy v tomto případě volání anděla, abychom zadrželi a Izáka nezabíjeli …

Abrahám byl opravdový a byl v každé chvíli otevřen a v očekávání toho, co Bůh činí a žádá. Proto i v té „psychicky náročné“ chvíli, kdy již šel zabít svého syna, dokázal slyšet Boží hlas, ktarý zavolal, aby syna nezabíjel – nebyl v tu chvíli uzavřen do své nálady (bolesti), do svého „těžkého údělu“.  Dokázal stále slyšet, vnímat.

Toto je důležitá věc. Boží vedení nás někdy směruje někam, aby později následovala „zatáčka“ či odbočení jako na křižovatce zdánlivě jiným směrem. Nemusí to být jenom proto, že nás Bůh zkouší. Bývá to nutné i kvůli našim omezeným možnostem vnímání – prostě naše „cesty“ někdy musí mít etapy, části (klikatit se podobně jako skutečné silnice a stezky v členitém terénu) a je třeba být schopen otevřenosti k Božímu vedení po celou dobu, co jsme „na cestě“ – tedy vždy po celý den i po celý život. Bez ohledu na to „co si o nás bude okolí myslet“ – okolí není ten, kdo nás spasí.

Stejně tak na druhou stranu existují lidé, kteří slyší ono „Vyjdi ze své země … a udělej to a to“ (např. „obětuj mi svého syna…“) . A místo toho, aby vyšli – a zažili Boží odpověď a obdarování (a to, že jsou věci jinak – a jak jsou), tak jdou a snaží se převést ten úkol na ostatní. Tj. dotyčný poznává sice správně, že Bůch chce, aby vyšel a obětoval vlastního syna (s tím synem je to zde samozřejmě pouze názorný příklad!!), – ale místo aby sám vyšel obětovat, tak začne přesvědčovat všechny ostatní, že je správně, aby každý z nich šel a obětoval svého syna.

Je zřejmé, že podobně vznikají a rozvíjejí se hereze a sekty. Ale bylo by chybou toto chování předpokládat jen u sekt. Děje se to občas všude a hrozí to nám všem – nejen, že nám to dělají druzí. I my sami možná něco podobného na druhých praktikujeme…

Abrahám vyšel a třetího dne došel s Izákem k hoře, na které jej ochotně odevzdal Bohu. A byl mu vrácen. A nejen to.

Ve svém potomstvu se dočkal ještě mnohem většího obdarování: skutečného Božího Syna, který se vtělil. Abrahám „viděl Jeho den“ a zaradoval se – jak prozrazuje sám Ježíš v rozhovoru s Židy (v evangeliu, které se četlo nedávno).

Bůh chtěl, aby Mu Abrahám věnoval svého dlouho vytouženého syna – aby ukázal, jak bohatě odměňuje naši velkorysost: daroval mu i nám pro naši záchranu svého Syna Ježíše Krista, jenž byl obětován za nás a třetího dne vstal z mrtvých.

[doplněno]

 

 

Velký Pátek

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání.  Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.

Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. [Žid 4,14-16; 5,7-9]

Dnešní den si připomínáme to největší a  nejdůležitejší, kvůli čemu zde Bůh žil s námi v lidském těle a vůbec největší událost v dějinách lidstva: výkupnou smrt Ježíovu za nás všechny.

„Já jsem přišel aby, aby měli život a měli jej v hojnosti“

Bůh je láska. Z Jeho lásky pramení veškerý život a veškerá plodnost. Bůh nekoná mrtvé skutky ani od něj nevycházejí sterilní (neschopné života) „produkty“.

Bůh je láska a chce vše zahrnout svou láskou. Chce, aby každá bytost se nejen nechala milovat a naplnit Jeho láskou; ale aby každá bytost měla podíl na Jeho díle, na jeho velkorysém rozdávání lásky.

Proto musíme růst, proto se musíme měnit, abychom toho vůbec byli schopni.

Základem  k tomu je poslušnost vůči Bohu a skutečná úcta k Němu (skutečná zbožnost) – jak mj. ve druhém čtení ukazuje list Židům.

 

Zelený Čtvrtek

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.

Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

[Jan 13,1-15]

Umývat nohy byla v té době služba otroků. Zde se to ovšem pojí s odpuštěním, jak to sám Ježíš vysvětluje. A s Eucharistií, kterou při Večeři ustanovuje.

 

Středa Svatého týdne

Jeden z Dvanácti – Jidáš Iškariotský – odešel k velekněžím a zeptal se jich: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On řekl: „Jděte do města k jistému (člověku) a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři.“ Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys (to) řekl.“

[Mt 26,14-25]

Pesach, slavnostní večeře, kterou Ježíš s učedníky slaví, odkazuje k vysvobození z Egypta. Čtyři číše vína, které při pesachové večeři Izraelité postupně pijí, symbolizují čtyři stupně Božího vysvobození z otroctví. Pesach je tedy také svátkem svobody.

Ježíš během něho říká svým učedníkům i toto: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“[Jan 15,15]

Ale především je i původní Źidovský pesach svátkem vykoupení. O to spíš velikonoce, po tom všem, co pro nás Ježíš Kristus udělal.

Otevřme tedy před Bohem a před bratry své životy, aby do nich mohlo vstoupit čisté světlo Boží lásky a čerstvý vítr Ducha Svatého.  Přestaňme skrývat své pohnutky a hříchy a jednat pokoutně, abychom nekonali jako Jidáš, ale abychom se připodobňovali stále více  Kristu. Neboť On sám to v nás koná. Amen

Úterý Svatého týdne

Když Ježíš seděl se svými učedníky, v duchu se zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“

Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Jeden z jeho učedníků ležel na Ježíšových prsou, ten, kterého Ježíš miloval. Šimon Petr na něj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to říká.“ On se naklonil k Ježíšovým prsům a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ A vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po tom soustu vstoupil do něho satan. Ježíš mu pak řekl: „Co chceš udělat, udělej rychle.“ Z ostatních, kteří byli u stolu, nikdo nerozuměl, proč mu to řekl. Poněvadž Jidáš spravoval pokladnu, mysleli někteří, že mu Ježíš nařídil: „Nakup, čeho potřebujeme na svátky“, nebo aby dal něco chudým. On pak vzal sousto a hned odešel. Byla noc.

Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, říkám teď i vám: Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete. Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později.“ Petr mu řekl: „Pane, proč nemohu jít za tebou už teď? Svůj život za tebe položím!“ Ježíš mu odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ [Jan 13,21-33.36-38]

Ježíš vše vidí, vše vnímá. Ví, kdo ho zradí, kdo ho jen zapře …

Učedníci si s Ježíšem připadají v bezpečí, mohou se cítit bezstarostně – ale to teď rychle skončí a každý z nich bude muset jednat naprosto sám za sebe. Teprve bude vidět, co v kom je.

„Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později.“ Později, až budeš o mnoho mnoho dál, než jseš nyní.

U Lukáše se mluví také o mečích, které si brali učedníci s sebou do Getseman. Smysl není na první pohled zřejmý a existují různé pokusy o výklad. Jedna z možností je, že Ježíš chtěl, aby učedníci nebyli zatlačeni k nějakému jednání, s kterým by nebyli ztotožněni (čekalo je tam totiž dost nemilé překvapení a jistě nebyli vnitřně připraveni na to, jak se v takové situaci zachovat). Ježíš nechtěl, aby byli zajati s ním. Díky meči v rukou se samozřejmě učedníci cítili v dané situaci o dost „komfortněji“ a snáze si mohli vybrat to své řešení (tedy v jejich případě útěk).

 

Pondělí Svatého týdne

Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých.
Připravili tam (Ježíšovi) hostinu a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje.
Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní dávalo.
Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“
Velký zástup židů se dověděl, že je tam, a tak přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale také, aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.
Velekněží tedy rozhodli, že zabijí i Lazara, protože mnoho židů kvůli němu odcházelo a věřilo v Ježíše. [Jan 12,1-11]

Dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Jidáše nezajímali chudí, nezajímal ho Ježíš, nezajímala ho ani bazální slušnost vůči hostitelům, ale zajímali ho peníze. Na co je potřeboval? Měl nějaké dluhy? Nebo si něco chtěl pořídit? Někoho si „koupit“? Ať už měl problém jakýkoli, domělý či skutečný, řešil ho tím nejblbějším způsobem: řešil si to sám, potají  a zločinně.

Velekněží zjistili, jak je fajn o někom rozhodnout, že jej „odstraní“. Moc jim chutnala čím dál víc a nemínili se žinýrovat a přestat s tím, takže se rozhodli „vrhnout se“ na dalšího: nyní na Lazara.

Na druhé straně stojí Lazar s Martou a Marií, kteří připravili pro Pána Ježíše  (a zřejmě i pro Jeho učedníky) něco moc hezkého: hostinu a jak vidíme u Marie, ještě něco lepšího.

Pak tu máme velký zástup, lidi, kteří nelenili a zvedli se, aby se šli podívat na Ježíše – i na Lazara.

Dobro je třeba vyknat odvážně a bez dlouhého váhání. Za pár dní tu živého Ježíše mít nebudou a nemusí tu být ani živý Lazar. Nebo my.

Za pár dní se může stát veliké množství velikých věcí. Za pár dní může být svět úplně jiným světem.

Pane Bože, dej nám Ducha odvahy, abychom konali všechno dobro, ke kterému nás naše srdce volá. Abychom se nezalekli a abychom nebyli leniví. Abychom nepropásli dobu, kdy je možné to dobro vykonat. Neboť ty Sám jsi pro nás připravil mnoho dobrých skutků k vykonání. Amen

 

 

6. neděle postní neboli Květná

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. [Flp 2, 6-11]

„byl poslušný“ – není lehké být poslušným, zvláště když nás v tom současná společnost nevyučuje, ale učí nás pravému opaku. Není lehké být poslušným, ale když se to povede, určitě to osvobozuje.

„byl poslušný až k smrti“ – Ježíš byl poslušný nejen z hlediska času až do okamžiku smrti, ale i z hlediska míry: byl poslušný až do té míry, kdy to přináší smrt. Je to něco podobného, jako naše slovní spojení „až za hrob“. Podobně je to zmiňováno i u sv. Jana:

„A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ [Jan 13,1]. Zde má sv. Jan na mysli jistě nejen Ježíšovo bolestné utrpení a pozemskou smrt, ale i ustanovení Eucharistie, ve které se Ježíš rozhodl být s námi navždy zvláštním způsobem.

„byl poslušný až k smrti“ – Poslušnost je spolupráce –  je to způsob, jak můžeme spolupracovat s Bohem Otcem.

Kéž přijmeme poslušnost, podřízenost Bohu, aby nás mohl skrze Ježíše učinit svobodnými.

 

Sobota 5. postního týdne

Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš vykonal.

Velekněží a farizeové svolali proto veleradu a radili se: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí.

Proto Ježíš už mezi židy veřejně nevystupoval, ale odešel odtamtud do kraje blízko pouště, do města zvaného Efraim, a tam pobýval s učedníky.

Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“

Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se dozví, kde on je, má to oznámit, aby se ho mohli zmocnit. [Jan 11,45-56]

Situace v Judei, především v samém Jeruzalémě se přiostřuje. Je vydán zatykač na Ježíše a dokonce se po lidech vyžaduje práskačství. Zatykače na spravedlivé lidi a vyžadování práskačství známe jak z doby nacismu, tak komunismu. Práskačství se nakonec v příštích dnech ujme blízký Ježíšův spolupracovník Jidáš.

První věc, která nás asi zarazí, je postoj vůdců (náboženských):

„Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! “

Znamení neznamenalo jen divy nebo zázraky, něco neobyčejného. Ve znameních jde především o předání důležité informace, o předání poselství, o komunikaci od Boha k lidem. Znamení jsou standadním způsobem vystupování proroků, když mají pro ostatní lidi  nějakou důležitou zprávu. Ta zázračná, mimo-obyčejná složka znamení je tam „jen“ coby pečeť, že dotyčný člověk a jeho poselství jsou opravdu od Boha.

„Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! “

Vůdcové židovského národa, místo aby ta znamení „četli“ a zamysleli se, co se jim říká (a to už těch znamení je v danou chvíli opravdu „mnoho„), tak vymýšlí hloupé věci, jak si zachovat svůj pracně vybudovaný systém výhod a výsad (které mimo jiné musely být alespoň částečně kolaborantské, protože bylo samozřejmě nutné často jednat a vyjednávat s římskou mocí…)

„Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! “

Nás to jasně ubezpečuje, že Ježíš, kterému jsme uvěřili je opravdu Boží Syn, poslaný k naší záchraně.

Ježíši, věříme v Tebe, žes přišel a znovu přicházíš, abys nás vysvobodil z našich špatných a zhoubných způsobů chování a postojů a změnil naše srdce, abychom již nyní mohli vstoupit do života, který jsi nám přinesl a žili s Tebou navěky.

 

 

 

Pátek 5. postního týdne

Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: `Já jsem řekl: Jste bohové.‘ Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: `Jsem Syn Boží‘? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ A mnoho jich tam v něho uvěřilo [Jan 10,31-42]

Máme možností, jak uvěřit: můžeme uveřit Ježíši pro to, co nám říká; můžeme mu uvěřit pro skutky, které dělá; můžeme v Něho uvěřit proto, že se na něm vyplňují slova Jana Křtitele a dalších proroků…

Ale hlavně, abychom uvěřili: abychom věřili nejen o Něm (že existoval a existuje), ale abychom skutečně VĚŘILI V NĚHO – tj. spolehli se v malých i velkých věcech svého života na Něj, důvěřovali Mu, že nám ve všem pomůže – že to může a že to chce.

Čtvrtek 5. postního týdne

Abrám padl na svou tvář a Bůh s ním takto mluvil:

„Hle, já jsem to – (to je) má smlouva s tebou: Staneš se otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abrám, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě činím otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou.

Uzavřu svou smlouvu s tebou a s tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Dám tobě i tvému potomstvu po tobě zemi, v níž přebýváš jako host, celou zemi kananejskou, ve věčné vlastnictví a budu jim Bohem.“

Bůh ještě řekl Abrahámovi: „Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.“[Gn 17,3-9]

 

Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“

Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci – a ty tvrdíš: `Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!’Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“

Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: `Je to náš Bůh!‘ Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“

Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát let – a viděl jsi Abraháma!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu. [Jan 8,51-59]

Dva krásné a vzájemně související texty.

Takto se Bůh představuje Mojžíšovi u hory Chorebu: „Jahve“, což zjednodušeně překládáme jako „Jsem, který jsem“, ale výstižnější by asi byl překlad „Jsem, který sám jsem příčinou svého bytí“ nebo podobné vysvětlení.

Toto „Jsem …“ vztahuje v dnešním evangeliu Ježíš na sebe. Tím jasně říká, že je Bohem.

Bůh s Abrahámem uzavírá smlouvu a nabádá ho, aby ji zachovával on i jeho potomstvo.

Ježíš nám přináší novou smlouvu. Přináší nám smíření s Otcem, činí nás Božími dětmi a dědici. A zdůrazňuje nám dnes, abychom zachovávali vše, co nám kladl na srdce.

Středa 5. postního týdne

Král Nabuchodonosor řekl: „Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“

Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi: „Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“ Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář. Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece.

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům: „Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“ Odpověděli a řekli králi: „Ano, králi!“ (Král) pravil: „Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“

Tu zvolal Nabuchodonosor: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“
[Dan 3,14-20.91-92.95]

Co se stane, když nebudeme ctít bohy pohanů? Nemyslím teď postavy jako Perun či Belinus, ale spíše všechny ty Peníze, Televizi, Luxus, Svobodu dělat si co chci, Zábavu a Nevázanost (nejen v sexuální oblasti, ale i v jídle, pití, kouření, lehkých  a těžkých drogách) a další, kteří jsou skutečně ctěni a jsou jim přinášeny neustálé oběti.

Co se stane, když nebudeme s ostatními chválit tyto bůžky a ustanovovat je pány nad našimi životy? Je pravděpodobné, že spíš než ohnivá pec nás čeká trochu nebo více odstrkování. V některých kruzích možná trochu více – ale pak je otázka, jestli už toto samo není dobrem:  nebýt mezi lidmi s tak deformovanými postoji.

Především však to je Boží vedení: Když zůtaneme věrni, může nás vést k velkým věcem, které nám připravil. Pokud budeme uhýbat, uhyneme na cestě.

[doplněno]

Klasickým „klaněním se cizím bohům“ byl za minulého režimu vstup do KSČ. Za komunismu i nacismu bylo totiž dělení na stranu dobra a stranu temna docela zřetelné.

V normálnějších poměrech, ve kterých žijeme dnes, nejsou ta měřítka tak očividná a na první pohled zřejmá. O to víc platí, že je třeba sebe a svůj život pečlivě a pravidelně zkoumat a zpytovat, v modlitbě a před tváří Hospodina.

 

 

Úterý 5. postního týdne

Ježíš řekl farizeům: „Já odcházím. Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.“ Židé říkali: „Chce si snad vzít život, že prohlašuje: `Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete‘?“

A on jim řekl: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.“

Zeptali se ho: „Kdo (tedy) jsi?“

Ježíš jim odpověděl: „Stále vám to říkám. Měl bych o vás hodně co mluvit a co soudit; ale ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu to, co jsem slyšel od něho.“ Nepochopili, že k nim mluvil o Otci.

Ježíš jim řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ Když tak mluvil, mnozí v něho uvěřili.

[Jan 8,21-30]

V biblické řeči smrt značí odloučení. Umřít ve svých hříších je odloučením od Boha navždy. To je něco, co bychom si nepřáli ani pro sebe ani pro své blízké. Možná ani pro nikoho jiného.

Židé tomuto slovnímu spojení rozuměli.

Ptají se sice Krista, kým je, ale nezdá se, že by skutečně hledali odpověď na tuto otázku. Spíše hledali svůj biznis a způsob, jak  věci zorganizovat podle svého.

To se samozřejmě nebude líbit žádnému panovníkovi, když si jeho služebníci rozparcelují a zprivatizují jeho království. Tím méně  Bohu, kterému jde o spásu  všech, a ti, kteří dostali hřivny v tom ostatním brání.

Kristus i dnes koná, co se líbí Otci.

Je na nás, abychom na Něj byli ochotně naroubeni a  vrostli i do tohoto konání toho, co se Otci líbí. Otče, pročisťuj nás jako plodnou révu.

 

 

Slavnost sv. Josefa, snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto se člověk stává dědicem na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny , potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám. Vždyť on je naším společným otcem – jak to stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není. Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘. [Řím 4, 13. 16 -18. 2]

To nám nejde do hlavy: věrnost až za hranu. Může to po nás Bůh chtít?

Co myslíte?

Normálně by na pondělí 5. týdne postního připadalo čtení o Zuzaně. Také ona doufala v Pána a raději volila odsouzení k smrti od lidí, než aby Pána zradila.

Jsou to pro nás nároky hodně těžkého kalibru v dnešním hédonickém, pohodlném a luxus převlečený za civilizovanost vzývajícím světě.

Abrahám nebyl chudý. Zuzana také ne.Nesouvisí to tedy s vnějšími okolnostmi, ale s naším vnitřním nasměrováním.

Které hodnoty si dáme jak vysoko v našem žebříčku praktického rozhodování.

A pokud víme o nějaké své neřesti, která nás v praxi vede jinudy, než bychom rozumem a vírou pokládali za správné, tak je na čase jí vyhlásit urputný boj. Neříkám přímo „na život a na smrt“ – ale možná i to bude potřeba!

5. neděle postní

Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu.

Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti.

Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

[Žid 5, 7-9]

Toto je dnešní druhé čtení. V prvním čtení píše prorok Jeremiáš m.j.: „Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, …“

Tato nová smlouva znamená Církev a křesťasntví. Křesťan je člověk, který si uvědomil, že je hříšný, vyznal to a uvěřil, že Ježíš jej svou výkupnou smrtí vysvobodil z hříchu a z věčného zavržení. Z moci ďábla. Křesťan je člověk, který přijal Ježíše Krista za svého Pána a který Ho poslouchá.

Jak my? Jsme pokřtění a chodíme do kostela? Jen to a nebo jsme skutečně přijali Ježíše za Pána svého života, ve svátostech se s Ním setkáváme a v modlitbě (ideálně v modlitbě s Písmem)  mu nasloucháme?

Sobota 4. postního týdne

Když někteří ze zástupu slyšeli Ježíšova slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí zase: „To je Mesiáš!“ Ale jiní namítali: „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel?“

Proto kvůli němu došlo v zástupu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zatknout, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci (velerady) se vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich zeptali: „Proč jste ho nepřivedli?“

Služebníci odpověděli: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil.“ Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se nechali svést? Uvěřil v něho někdo z předních mužů nebo z farizeů? Leda jen tahle luza, která nezná Zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl: „Odsoudí náš Zákon někoho, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá?“ Odpověděli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane.“

A každý se vrátil domů.
[Jan 7,40-53]

Zástup v úryvku by se nám jistě líbil, neboť prováděl demokratickou diskuzi a svobodnou výměnu názorů.

Náboženští a filozofičtí myslitelé, neboli farizeové,  se povyšují a proklínají druhé.

Zaměstnanci neboli služebníci velerady se vymlouvají. To ano – ale zachovali si jinak normální míru ormálnosti, když se nepooušeli o něco pro ně v tu chvíli nemožné a nesmyslné (splnit zadaný úkol a zajmout Ježíše).

Nikodém rozumí, že Ježíš je od Boha. A snaží se obhájit svůj postoj.

Máme tady nádhernou plejádu, jak jako ldi reagujeme na skutečnosti, se kterými nejsme „familierní“, které nás překvapují a především, které jsou pravdivé a jsou proto útesem, do kterého narážejí naše předsudky a naše představy o světě, které jsme si s pomocí společnosti v hlavě vybudovali.

Doplněno:

Ještě k našim představám a našim předsudkům:

Máme všichni  mylné poznání skutečnosti čili světa. Netvrďte mi, že ne, protože to nemáte jak dokázat. I tehdy, kdy se shodneme na faktech, tak si je různí lidé interpretují rozdílně. Natož pak, když fakta nejsou zcela jasná a zřetelná. Nebo když nejsou jednoduše  přístupná všem.

Prostě, v dětství se učíme věci zjednodušeně a učíme se jeden (tedy jednostranný) pohled na svět. Spoustu skutečností poté zpracováváme velice rychle a povrchně, nechodíme v přemýšlení vždy na hlubinu, do hloubky. Bereme to podle zdání. Podle toho, jak“nám to připadá“. Jak je známo, lidská psychika si pak ráda přiohýbá a filtruje nová fakta tak, aby jí seděla do naší aktuální představy o světě.

A začíná to často dobře, když se tvoří třeba nová spiritualita – dominikánská, františkánská, kalvinistická nebo třeba mužská spiritualita. Jakýkoli filozofický, politický, náboženský nebo společenský pohled n svět.
Pak si ale vytvoříme názvosloví, systém pouček a spoustu dalších dobrých věcí. A najednou jsme v bodě, kdy je pro nás naše spiritualita důležitější, než Bůh, a náš systém důležitější, než skutečnost.

Přeji Vám a sobě, abychom v této postní době učinili významný krok z ulity – jak z té své vlastní, tak z ulity své skupinky názorově nejbližších bližních.

 

 

 

 

 

Pátek 4. postního týdne

Bezbožní, kteří smýšlejí zvráceně, praví toto: „Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Chlubí se, že zná Boha, nazývá se dítětem Páně.

Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něho je k nesnesení. Vždyť jeho život se nepodobá jiným, jeho chování je přemrštěné!

Za zpotvořené nás považuje, styku s námi se vyhýbá jak nečistotě, blahoslaví konec spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha.

Podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků.

Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.“

Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší.
[Mdr 2,1a.12-22]

Ke komu patříme? Ke Kristu nebo k vlažným? K těm, kterým ostatní vyčítají přemrštěnost? Nebo k těm, kteří sami zbožným vyčítají přemrštěnost?

Jsme ryzí? Nebo jsme rozumní? Stavíme vnašich životech víc na osvícenském humanismu? Nebo na vztahu k Hospodinu?

Maranatha!

Čtrtek 4. postního týdne

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“

Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“

Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Proč mají říkat Egypťané: Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v horách, aby je vyhubil z povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza. Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky.“

A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
[Ex 32,7-14]

Asi je třeba, abychom úpěnlivě volali k Hospodinu za náš český lid. A vyvětlili přitom, „proč“, z jakého důvodu má Hospodin laskavě shlédnout.

Abychom prosili, i pokud třeba nerozumíme, co je „konejšit Hospodina“.

 

Středa 4. postního týdne

Ježíš řekl židům: „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný.“

To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu naroveň.

Ježíš jim na to řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn. Vždyť Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná. A ukáže mu ještě větší skutky než tyto, takže budete žasnout. Neboť jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. Otec totiž nikoho nesoudí, ale všechen soud odevzdal Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.

Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina – ano, už je tady – kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít.

Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě, a obdařil ho mocí konat soud, protože je Syn člověka.

Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení. Já sám ze sebe nemohu dělat nic.

Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“
[Jan 5,17-30]

 

Bratři a sestry, přešli jsme už ze smrti do života?

Úterý 4. postního týdne

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.

Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“ Pak mě přivedl zpět na břeh řeky.

Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“ [Ez 47,1-9.12]

Kristova nauka postupně proměnila a proměňuje celý svět. Všude, kam přichází Duch Svatý, přináší uzdravení našich způsobů jednání a chování.

V poslední době se pravda stává novým tabu. Pokud si dědiství, které nám Kristus přinesl, opravdu vážíme (ano?), budeme se muset více zasloužit o to, aby to životodárná voda nezmizela z našich životů a z života světa.

Dává ji sice Bůh – ale my jsme svou lhostejností měli podíl na tom, že „nedotekla“ až k našim bližním, kteří  zatím Boha nepoznali.

Proto musíme „přeorat“ své žebříčky hodnot, abychom se stali zemí, přes kterou voda může protékat dál a ve které může přinášet plody.

Bože, proměň nás svým Svatým Duchem, abychom byli Tví a nesli plody, amen.

Pondělí 4. postního týdne

Toto praví Hospodin: „Hle, utvořím nová nebesa a novou zemi, nebude se vzpomínat na to, co minulo, (nikomu) to nevstoupí na mysl. Plesat a jásat budou navěky nad tím, co stvořím: neboť – hle – v jásot přetvořím Jeruzalém a lid jeho v radost! Plesat budu nad Jeruzalémem, radovat se budu ze svého lidu. Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku. Nebude v něm dítě, (které by žilo) jen několik dní, ani stařec, který nenaplní svá léta; teprve (ve stáří) sta let jinoch zemře, za prokletého bude považován, kdo se nedožije sta let. Vystavějí si domy a budou (v nich) bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich plody.“
[Iz 65,17-21]

Chvála Hospodinu, že mnoho věcí už je jinak, než tehdy. Že lidstvo tak bohatě obdarovává.

Teď jen, abychom tím bohatstvím nemrhali.

A možná, abychom čekali ještě větší věci. Nemyslíte? 😉