Úterý 3. postního týdne

Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl: „Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno! Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.

Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.

Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe. Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil. Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
[Dan 3,25.34-43]

Nač to lpění na vnějškových náboženských přikázáních, řekneme si asi při pohledu na Danielovi přátele, kteří riskují své životy; nač ten fanatismus?

Proč bychom měli vyznávat svou víru před lidmi, kteří tomu stejně nerozumějí nebo kvůli pár poklonkům před nějakou blbou sochou uvést tragedii na sebe a své blízké?

Pán po nás však žádá, abychom k Jeho požadavkům přistupovali s dětskou vírou, abychom je přijímali s dětskou přímostí a také tak samozejmě je akceptovali v jejich celku, nic z nich neodebírajíce, nepřidávajíce, neměníce. Abychom věřili a konali, jako věřil a podle víry konal Abrahám.

Bůh Otec nás má pevně v obou rukách, každého. Tady a nyní.
O tom mluví i čtvrtá kapitola knihy Daniel, kde je Nebúkadnesarovi odejmuto království a opět mu je po sedmi letech darováno: Bůh to vše má ve své moci, on sám to koná a nikdo mu to nemůže překazit.

„Následujeme Tě zcela, náledujeme Tě celým srdcem“ jsou slova Chananiáše, Mišaela a Azariáše.

Zcela není totéž, jako napůl.

Pokud před zlem couvnu, dávám příklad a to špatný. Pokud před zlem couvnu já i druhý, už zlo na náš úkor získává prostor, postupně stále větší, až má rychle širokou dálnici pro špatné věci. A ty bude mnohem dražší napravovat, než jim zabránit. Zažívali jsme to celé minulé století…
(toto je jeden logický argument pro „zcela“ následovat  a pro „celým srdcem“ následovat i v mezních podmínkách – potřebujeme-li tedy k tomu logický argument)

 

„Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“ Amen.

 

 

 

Pondělí 3. postního týdne

Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný.

Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“ Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvila dívka z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“

Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“

Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“

Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu. Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“ Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“ Obrátil se s hněvem a odcházel.

Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“ Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“

[2 Král 5,1-15a]

Nevyzpytatelné jsou cesty Boží a někdy raději po nich nejdeme, protože nějak nedokážeme překousnout tu nevyzpytatelnost, jinakost či zdánlivou nelogičnost.

Elizeus (nebo možná Bůh skrze Elizea) dokázal v tomto úryvku vytočit dva významné muže: Izraelského krále a Námana. Podobně jako oni, i my jsme plni předsudků a snadno se vytočíme, když se nám realita příčí.

Nicméně, většinou dříve či později dospějeme k tomu, že je lepší poslechnout, akceptovat, podvolit se…

A to ještě není žádný duchovní život, když poslechneme proto, abchom se měli dobře, nebo když se zbavujeme předsudků, protože musíme. To prostě narážíme a zbavujeme se předsudků. Zbavovat se předsudků je tak jako tak nutnost.

Duchovní život je až pak to, že žijeme neviditelnými věcmi, ke kterým nás volá Bůh.

3. neděle postní

Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.

Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost.

Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. [1 Kor 1, 22-25 ]

To se ví, že chceme býti pro ostatní rozumnými lidmi. Chceme být vážení, rádi bysme před světem i něco znamenali – a nemusejí to být zrovna zlaté medaile.

Jsme naštvaní, když naše názory druzí neberou, když se s námi nepočítá, když jsme odstrkováni z dění ve společnosti.

Ale Ježíš Kristus byl ukřižován. A my víme, že to bylo pro nás a naše spasení. A je dobře, že se Ho držíme – ať už se to zdá našemu okolí vhod či nevhod. Je dobře, že se držíme poznané pravdy. Občas možná někoho z nás druzí poníží, pomluví, výjimečně i zastřelí. Ale to nám Ježíš netajil a na rovinu nám řekl, že se to bude dít. Kéž obstojíme ve věrnosti Jeho spasitelnému kříži, abychom se Mu potom mohli podívat do očí.

Kéž máme dostatek odvahy a ostatních darů Ducha Svatého, abychom obstáli v utrpeních a zkouškách, které přicházejí. Nejen, abychom sami rostli. Ale také abychom mohli svým životem  – a budeme-li tak vyznamenáni, tak i svou smrtí – přinášet svědectví našemu Pánu před nevěřícími a malověrnými

Sobota 2. postního týdne

K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: `Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.

Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: `Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘

Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: `Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.

Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: `Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř.

Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: `Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: `Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'“

[Lk 15,1-3.11-32]

Většinou si  v tomto podobenství všímáme marnotratného syna a milosrdenství jeho otce.

Úvod patnácté Lukášovi kapitoly však ukazuje jasně kontext tohoto podobenství: Ježíš podobenstvím reaguje na špatný vztah farizeů a učitelů Zákona k celníkům a hříšníkům (kteří jsou na cestě obrácení).

Tohoto špatného postoje farizeů a učitelů Zákona se týká pointa dnešního podobenství: starší syn trucuje po tom, co mladšího syna zahrnul otec svým milosrdenstvím.

Ano, přiznejme si, je to pro nás těžké, když musíme něco vybudovat nebo vybojovat trpělivostí a dlouhým úsilím – a někdo druhý to dostane jakoby zadarmo.

Nicméně Bůh po nás žádá, abychom byli milosrdní, jako On je milosrdný, a odpouštěli, jako on odpouští.

Abychom nebyli překážkou pro druhé, mají-li se znovu zrodit.
A to ani kdyby to byli Romové, Muslimové, Němci, Američani, Rusové, katolíci nebo protestanti.

Pátek 2. postního týdne

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: `Na mého syna budou mít ohled.‘ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!‘ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“

Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“

Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: `Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné‘? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“

Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu, protože (lidé) ho považovali za proroka.

[ Mt 21,33-43.45-46]

Co je Boží království? Boží krílovství jsou ti, kteří přijali Ježíše Krista za svého pána a poslouchají ho. Jsou mu podřízeni jakožto králi.

Neseme ovoce Božího králoství?

Nebo se k němu hlásíme jenom naoko?

Čtvrtek 2. postního týdne

Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.

Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.

Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná?

Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“

[Jer 17,5-10]

Když spoléháme a opíráme se pouze o druhého, jsme všichni dohromady jako domino. Když potom jeden nebo několik spadne, padnou všichni.

Klasický příklad je válečný konflikt – vtáhne skoro všechny. Ne zvlášť vzdálený příklad je nacistické Německo. Ještě blížší je konflikt na Balkáně v devadesátých letech.

Naopak, pokud je člověk pevně zakotven v Bohu, tak se nesvalí při kdejakém bláznění a zmatení. Sám stojí a může posloužit druhým, aby se o něj či spíše  skrze něj opřeli.

Když si zvykneme čerpat u Boha, máme nejistější zdroj, o který nás nic a nikdo neobere. A nemůže to na nás být nevidět.

Napadá mne zrovna  hezký příklad chorvatského kněze Stjepana Tomislava Kolakoviče, rodným jménem Poglajena, který byl velkým světlem v době pronásledování Církve.

„Dělám dobro navzdory všemu zlu kolem  mne. Dělám dobro právě proto, že je tolik zla kolem mne“ by neměly být pouze postoje těch, které máme postavené na piedestal. Měli bychom si je osvojit všichni.

Ať je Vám tedy blaze, protože „blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.“ [dnešní odpověď k žalmu]

 

Středa 2. postního týdne

Když se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a na cestě jim řekl: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“

Tu k němu přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“

Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ [Mt 20,17-28]

Také míváme tuto schopnost pro kontrapunkt a výrobu Faux pas, jako milá rodina Zebedeova.

Ježíš sám nebo třeba v podobě biskupa či kněze mluví o posvátné výkupné oběti, o lásce, o utrpení. Mluví k nám, hrstce těch, co jsme mu nejblíž. A my to s klidem rozsekáme nelíčenou starostí o moc, peníze a další podobné „vysoké“ hodnoty. A vzájemným handrkováním se.

Proto kéž alespoň občas zamknem pusu na sedm západů a pozorně nasloucháme, co říká Pán.

Úterý 2. postního týdne

Odp.: Kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu.
Nekárám tě pro tvé oběti,
– vždyť tvé žertvy jsou stále přede mnou.
– Nemusím brát býka z tvého chléva
– ani kozly z tvých ohrad.

Proč odříkáváš má přikázání
– a bereš do úst mou smlouvu
– ty, který nenávidíš kázeň
– a má slova házíš za sebe?

Takto jsi jednal, a já mám mlčet?
– Myslil jsi, že jsem jako ty?
– Usvědčím tě a řeknu ti to do očí!
– Kdo přináší oběť chvály, ten mě ctí,
– kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu.
[Žalm 50,8-9.16bc-17.21+23]

 

I nám se stává, že se zahledíme do svých modliteb, do náboženského provozu a „bohulibých“ aktivit a uteče nám to hlavní: naše srdce a jeho stav. A jeho vztah k Bohu. Jeho nechuť k poslušnosti a kázni, k růstu, někdy bolestnému, a ke svatosti.

 

Z dnešního evangelia:

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají.

Zachovávání vnějškových, náboženských věcí má vést naši duši, naše srdce k Bohu. Modlitba, půst, liturgie, almužna, nic z toho není cíl. Jsou to prostředky, abychom mohli snáze činit pokání, snažit se změnit, otevřít se Duchu Svatému, který teprve tu změnu v nás může udělat a dokonat. Abychom mohli mít společenství s Bohem a žili (už nyní) nesmrtelný život.

Pondělí 2. postního týdne

Ježíš řekl svým učedníkům: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“ [Lk 6,36-38]

Říká se sice, co je malý, to je milý – ale neplatí to o člověku. Malý český člověk jistě není nikomu milý. Naopak, milý je všem ten, který je velkorysý, který má velké srdce.

Odevdat se Bohu, odevzdat se Ježíši, je zásadní krok na cestě k velkorysosti. Pokud jej uděláme, pak Bůh sám v nás buduje velkorysost.

2. neděle postní

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! [Řím 8, 31b-34]

Jak by nám Bůh nedaroval také všechno ostatní, když nám dal svého Syna?

Věříme tomu?

Dokážeme se o to opřít?

Jaké důležitější věci se od nás očekávají, než víra?

Sobota po 1. neděli postní

Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ [Mt 5,43-48]

Přikázání, z kterého rádi sejdeme.

Přikázání, u kterého se rádi tváříme nechápavě.

Nové přikázání nám zde Pán dává. Ne, abychom se mu vyhýbali, ale abychom je plnili „z celého svého srdce a z celé své duše“.

 

Nelíbí se nám, když někdo Církev přirovnává ke sdružení třeba zahrádkářů. Ale to musíme nejdříve my sami začít měnit své způsoby a postoje a přestat se chovat jako nějaký klub. A umožnit Pánu, aby nás proměňoval od základu.

Pak ostatním zmíněné přirovnání ani nepřijde na mysl.

Navíc skrze nás bude moci Pán více působit i v našem okolí. Takže se velice pravděpodobně dočkáme  sladkého ovoce naší námahy, totiž toho, že se mnozí obrátí a obohatí naše společenství svými dary a jistě i svou vděčností.

Jen se toho nebát.

Pátek po 1. neděli postní

Toto praví Hospodin, Bůh: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých hříchů, které spáchal, bude-li zachovávat mé příkazy, bude jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude živ a nezemře. Nebude se vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí.  Mám snad zalíbení v zločincově smrti – praví Pán, Hospodin – anebo spíše (chci), aby změnil své chování a byl živ?

Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene, zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil, pro hřích, který spáchal.

Říkáte: ‚Pán nejedná správně!‘ Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“ [Ez 18,21-28]

Nutný je pro nás růst. Nemůžeme dost dobře připustit, že se budeme zhoršovat. Když se dostaneme na nějakou úroveň (a jistě to není jen naše zásluha či přesněji – nejspíš jsme k tomu našemu zlepšování Pánu Bohu jen trochu přispěli) – musíme se snažit, abychom se dál zlepšovali – alespoň trochu, raději více. Ale  rozhodně bychom se zuby nehty měli držet, abychom nespadli „dolů“ (do nějakého hříšnějšího, nezodpovědnějšího, nedospělejšího způsobu existování).

Svátek Stolce sv. apoštola Petra (čtvrtek 1. postního týdne)

Vaše duchovní představené vybízím – já sám duchovní představený jako oni, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem. Až se pak objeví nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy. [1 Petr 5,1-4]

Apoštol žádá čistotu úmyslu.

Čistota úmyslu je důležitá vždy. Dvakrát tolik však všude tam, kde je člověk nadřízen druhým a mluví jim do života v duchovní oblasti.

Nestačí tedy zpytovat, co jsme formálně udělali špatně. Je třeba, abychom kriticky zhodnotili své úmysly a dle toho ev. změnili přístup tam, kde jsme falešní.

 

Středa po 1. neděli postní a Ninive

 

Hospodin oslovil Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“
Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Zpráva o tom se dostala až k ninivskému králi. Vstal ze svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se do žínice a sedl si do popela. Dal provolat: „V Ninive, z rozkazu krále a jeho velmožů: Lidé ani dobytek, skot ani brav, nesmějí nic jíst, nesmějí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínic, lidé i dobytek, úpěnlivě budou prosit Boha; každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na rukou. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme.“
Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil. [Jon 3,1-10]

 

Je něco, co mne pohne, abych změnil život?

Zjevení v Mežugorje?

Nebo když si svévolníci uzurpujou statky, jako demokracie a svoboda slova, které jsme si draze zaplatili utrpením za totality?

Nebo musí tragicky zemřít někdo milovaný?

Co nebo kdo mne přiměje, abych začal věci dělat jinak?

Pokud mluvím následujícím způsobem,  tak kdy přestanu říkat „Ono to nějak dopadne, pánbůh je hodný“ jako to mohli říkat slušní lidé před rokem 1938 nebo před rokem 1948?

Nebo „Však ono nějak bude“ jako to říkali lidé Noemovi éry? Nakonec nebylo …

V dnešním evangeliu říká Ježíš „Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. „

Sv. Nikefor, úterý, 1. týden postní

Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ [Iz 55,10-11]

V dnešním evangeliu Ježíš říká: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov.“

Boží slovo je tedy tak silné a mocné, že vykoná Jeho vůli.

Naše  slova mohou být buď úplně prázdná nebo mohou být alespoň trochu naplněna Duchem. Duchem, který sám nám dává správná slova do úst, když máme vydat svědectví. Duchem, který se za svaté (tj. za nás křesťany) sám přimlouvá, když se snažíme upřímně se modlit a docházíme přitom na hranici svých lidských možností.

„Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ [Řím 8,26-27]

Jen je třeba k našim slovům přidat ještě malinko víry, alepoň jako máku nebo jako hořčičného semínka….amen.

Pondělí prvního týdne postního

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: ‚Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého! Nepřísahejte podvodně na mé jméno, znesvětili byste jméno svého Boha! Já jsem Hospodin!

Neutiskuj svého bližního a neolupuj ho! Ať u tebe nezůstane do rána mzda tvého nádeníka! Nezlořeč hluchému a před slepce nedávej překážku, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin!

Nedopouštěj se křivdy na soudu, nenadržuj chudákovi a nestraň velmožovi! Suď svého bližního spravedlivě! Své krajany neobcházej s pomluvou, neusiluj o život svého bližního. Já jsem Hospodin!

K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem! Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin! [Lv 19,1-2.11-18]

Nádherný a jednoduchý (a nádherně jednoduchý) seznam, jak se stát svatým.

Chci se stát svatým?

Nebo raději chci zůstat „velkým hříšníkem“, zůstat stát na místě s výrokem „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný“ ?

Přijď, Pane , přijď, a pomoz mi se změnit, protože sám to nikdy nedokážu. Amen.

Neděle 1. postní

Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom (duchu) šel a přinesl zprávu duším uvězněným.

Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.

Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a (působí to) zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly. [1 Petr 3,18-22]

Jsme-li vyvolení, nemůžeme Boží milost vyhazovat z okna. Přináší-li nám Ježíš smíření s Otcem, je třeba, abychom se Jím nechali s Otcem smířit.

Je třeba, abychom i my pečovali o naše dobré svědomí a aby to pro nás bylo něco důležitého, když  se sám Boží Syn tak moc snaží, abychom mohli mít a měli svědomí čisté.

Ježíši Kristu jsou podřízeni andělé, mocnosti i síly. I my se Mu máme podřídit. Hříchy nejsou totiž jen jednotlivými poklesky. Hříchy pramení z našich dlouhodobých postojů, z našich (neřešených) neřestí.

Nestačí tedy říkat „Nezhřeším“, ale musím udělat systémovou změnu a přendat své „kořeny“ tam, odkud mám čerpat sílu.

 

Sobota po Popeleční středě

Toto praví Pán: „Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.

Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako (živé) zřídlo, jehož voda nevysychá. Co od věků leží v troskách, tvůj rod znovu vystaví, obnovíš základy (zdiva) zašlých pokolení. Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny, ten, který obnovuje trosky k přebývání.

Zastavíš-li svou nohu v sobotu, nebudeš-li vyřizovat své záležitosti v den mně zasvěcený, nazveš-li sobotu svou rozkoší a Hospodinův svátek úctyhodným, oslavíš-li ho tím, že nebudeš cestovat, že nebudeš vyřizovat své záležitosti a zbytečně tlachat, tu bude tvá radost v Hospodinu. Povznesu tě na výšiny země a nasytím tě dědictvím Jakuba, tvého otce. Ano, Hospodinova ústa to řekla.“ [Iz 58,9b-14]

Žid, Izraelita, měl poměrně přísné předpisy pro dodržování soboty.

My nemáme ohledně neděle tak přísná a početná pravidla. Přísná pravidla máme ale jinde: pro Popeleční středu a Velký Pátek a potažmo celou postní dobu – pokud to chceme přijmout.

I pro nás tedy platí slova Písma o tom, že máme býti naprosto féroví k ostatním, že máme býti otevření a milosrdní.

 

Pátek po Popeleční středě

Toto řekl Pán, Bůh: „Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy! Neboť den co den mě hledají a usilují poznat mé cesty jako lid, který jedná spravedlivě a neopouští zákon svého Boha. Žádají ode mě spravedlivé soudy a touží po blízkosti Boha. `Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?‘

Hle, v postní dny vyřizujete své záležitosti a trýzníte všechny své dělníky! Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu?

Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?

Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: `Zde jsem!’” [Iz 58,1-9a]

Půst zde není od toho, abych se před sebou předváděl. Natož před druhými nebo před Hospodinem.

Žínice, popel a půst od jídla mi mají pomoct – jsou to pomůcky, ne cíl. Cílem postní doby je obnovit správný vztah k Bohu a správné vztahy k jednotlivým lidem. Či spíše vybudovat správný vztah k Bohu a správné vztahy k lidem – protože velká část z nás dosud kvalitní a náležitý vztah k Bohu nezažila. A u vztahů k lidem se hodnocení „dobrý vztah“ bohužel týká jen některých vztahů.

Čtvrtek po Popeleční středě

 

Mojžíš pravil lidu: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil.

Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán.

Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“ [Dt 30,15-20]

Neexistuje třetí cesta, nějaká čecháčkovská, na které bych se vyvázal z uvedené volby mezi Životem ( životem s Bohem) a smrtí.

Musím si vybrat.

(i rozhodnutí nevybrat si bývá někdy volbou – většinou však ne tou dobrou)

Dej nám, Duchu Svatý, nyní v této postní době sílu  a odvahu jít do toho naplno, naplno uvěřit Životu a naplno vstoupit do Života. Amen