Když někteří ze zástupu slyšeli Ježíšova slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí zase: „To je Mesiáš!“ Ale jiní namítali: „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel?“
Proto kvůli němu došlo v zástupu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zatknout, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci (velerady) se vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich zeptali: „Proč jste ho nepřivedli?“
Služebníci odpověděli: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil.“ Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se nechali svést? Uvěřil v něho někdo z předních mužů nebo z farizeů? Leda jen tahle luza, která nezná Zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl: „Odsoudí náš Zákon někoho, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá?“ Odpověděli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane.“
A každý se vrátil domů.
[Jan 7,40-53]
Zástup v úryvku by se nám jistě líbil, neboť prováděl demokratickou diskuzi a svobodnou výměnu názorů.
Náboženští a filozofičtí myslitelé, neboli farizeové, se povyšují a proklínají druhé.
Zaměstnanci neboli služebníci velerady se vymlouvají. To ano – ale zachovali si jinak normální míru ormálnosti, když se nepooušeli o něco pro ně v tu chvíli nemožné a nesmyslné (splnit zadaný úkol a zajmout Ježíše).
Nikodém rozumí, že Ježíš je od Boha. A snaží se obhájit svůj postoj.
Máme tady nádhernou plejádu, jak jako ldi reagujeme na skutečnosti, se kterými nejsme „familierní“, které nás překvapují a především, které jsou pravdivé a jsou proto útesem, do kterého narážejí naše předsudky a naše představy o světě, které jsme si s pomocí společnosti v hlavě vybudovali.
Doplněno:
Ještě k našim představám a našim předsudkům:
Máme všichni mylné poznání skutečnosti čili světa. Netvrďte mi, že ne, protože to nemáte jak dokázat. I tehdy, kdy se shodneme na faktech, tak si je různí lidé interpretují rozdílně. Natož pak, když fakta nejsou zcela jasná a zřetelná. Nebo když nejsou jednoduše přístupná všem.
Prostě, v dětství se učíme věci zjednodušeně a učíme se jeden (tedy jednostranný) pohled na svět. Spoustu skutečností poté zpracováváme velice rychle a povrchně, nechodíme v přemýšlení vždy na hlubinu, do hloubky. Bereme to podle zdání. Podle toho, jak“nám to připadá“. Jak je známo, lidská psychika si pak ráda přiohýbá a filtruje nová fakta tak, aby jí seděla do naší aktuální představy o světě.
A začíná to často dobře, když se tvoří třeba nová spiritualita – dominikánská, františkánská, kalvinistická nebo třeba mužská spiritualita. Jakýkoli filozofický, politický, náboženský nebo společenský pohled n svět.
Pak si ale vytvoříme názvosloví, systém pouček a spoustu dalších dobrých věcí. A najednou jsme v bodě, kdy je pro nás naše spiritualita důležitější, než Bůh, a náš systém důležitější, než skutečnost.
Přeji Vám a sobě, abychom v této postní době učinili významný krok z ulity – jak z té své vlastní, tak z ulity své skupinky názorově nejbližších bližních.