Pátek po 31. neděli v mezidobí (a též památka sv. Karla Boromejského, biskupa)

Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu.

Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích,
že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže.

Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět,

mají zájem jenom o věci pozemské.

My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista.
On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.

Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!

[Flp 3,17-4,1]

Podobně jako saduceové v evangeliu následující neděle jsou ti, které tady sv. Pavel zmiňuje, příliš zaměřeni na:

– věci pozemského života
– svůj prospěch
– své vlastní dobro (příp. dobro svého klanu), což je egoizmus (případně klanový „egoizmus“)

Neuvěřili plně božímu poslu, jímž je zde sv. Pavel.

Neuvěřili plně Božímu slovu, evangeliu.

Neuvěřili plně rozdávající a rozdávající se Boží lásce.

Možná se ji ani nerozhodli vyzkoušet. Vyzkoušet si, jaká krásná, veliká a mocná Boží láska je.

Dělejte to tedy jinak, prosím, prosím 😉

Čtvrtek po 3. neděli adventní

Raduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot, vesel se, která jsi nezkusila porodní křeče, neboť více synů má osamělá než ta, která se vdala – praví Hospodin. Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz! Napravo i nalevo se rozšíříš, tvé potomstvo dostane dědictvím národy, které osídlí pustá města. Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a již nevzpomeneš na potupu svého vdovství. Tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin.
Může být zavržena manželka z mládí? – praví tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu.
Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji – praví Hospodin, tvůj vykupitel. Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – praví Hospodin, který tě miluje. [Iz 54,1-10]

Bůh ústy proroka promlouvá k Jeruzalému (v originále ženský rod).

Pondělí po 2. neděli velikonoční

Když byli (Petr a Jan) propuštěni, přišli k svým a pověděli jim, co všecko jim řekli velekněží a starší.

Když to uslyšeli, společně zvolali k Bohu:
„Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich.

Ty jsi řekl pod vlivem Ducha svatého ústy svého služebníka, našeho praotce Davida: ‚Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému.‘ Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal (za Mesiáše). Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí. A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují!

Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy.“

A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.
[Sk4,23-31]

„Věřit“ znamená věřit, že mi Bůh chce dát dobré a velké věci.

I zde na Zemi.

A znamená to vědět, že si je nemusím brát sám a uchylovat se kvůli nim k sobectví, chamtivosti, lži, podvodu nebo jinému zlu.

Ale že mohu v klidu a radosti vyčkat, protože Bůh mne vždy obdaruje. A taky to znamená přijmout ten dar, když přichází, a neutíkat před ním ze strachu a s výmluvoou na falešnou skromnost.

Víra je totiž připravená i na to, že dostane, oč prosí!

Úterý po 5. neděli postní

Hebreové táhli od hory Hor cestou směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele.

Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živ [ Nm 21,4b-9]

Je správné, že voláme k Bohu, když se dostaneme do problému. To je velice žádoucí.

Když voláme, aby Bůh odstranil naše problémy, které jsou jako ti hadi, může se i stát, že je Bůh neodstraní, ale nabídne nám místo toho jako pomoc nějakou sílu, schopnost.

Na místě pak není Bohu vyčítat, že nesplnil naše představy, jak se ono má řešit.

Správná cesta je s vírou hledět ke kříži a pak jít a poprat se s těmi problémy.



4. neděle postní 2019

Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření.

To staré pominulo, nové nastoupilo.

A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.

Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.[2 Kor 5,17-21]

Nechte se smířit s Bohem!

To je základní poselství tohoto úryvku, vybraného pro pokročilou část postní doby. Je to ovšem také jeden z nejzákladnějších momentů křesťanství vůbec.

Smíření vyžaduje uznání chyb, hříchů, neodstatečnosti. Přiznání si nemohoucnosti vlastními silami napravit to, co jsem pokazil.

Když i nadobře nějakou „zvoranou“ věc napravím, tak to ale dělám v čase, kdy jsem mohl dělat nějaké další dobro, takže z pohledu věčnosti jsem to zcela nevyřešil. Ale samozřejmě, správné a jedině možné je se snažit to, co jsem pokazil, napravovat.

Jde jen o to, že po spáchání hříchu nemám moc učinit, aby věci byly znovu, jako by se žádný hřích nestal.

Jediný správný postoj je vyznat: jsem hříšník, nezasloužím si slitování – ale prosím o něj.

V úryvku se připomíná, že Bůh si některé vyvolil, aby konali službu usmiřování. To se v současnosti děje především skrze svátosti, skrze svatý křest, eucharistii a svátost smíření.

Když pak je mi tedy odpuštěno, nejenže se raduji ze společenství s Bohem a snažím se zařídit se tak, abych už nedělal znovu podobné ani jiné špatné věci – ale pokusím se napravit to, co jsem pokazil.

Pondělí 28. týdne v mezidobí

Bratři! Stojí v Písmu:

‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘

Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka.

Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘

Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus.

Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.

[ Gal 4,22-24.26-27.31 – 5,1]

 

Jedna z krásných pasáží, odkazujících na to, že jestliže Izák nebyl obyčejným dítětem, ale byl Abrahámovi dán skrze zaslíbení a zásah Boží, tak stejně my křesťané (tedy „Kristovci“) jsme Abrahámovými dětmi skrze zaslíbení a skrze zásah Boží.

A že se můžeme směle počítat za potomky Abrahámovy a dědice zaslíbení více, než ti  jeho pokrevní potomci z Izáka, kteří jsou sice geneticky v přímé linii, ale srdcem a vírou od Boha a Jeho přikázání  daleko.

Nutí nás to také uvažovat o významu slova „svoboda“

V Pavlově době, v Římské říši, byly dvě základní skupiny lidí: otroci a svobodní.

Po zrušení otroctví a poddanství bychom „svobodnými občany“ měli být všichni. Bohužel, často jimi tak úplně nejsme, nejsme jimi svými postoji a svým jednáním – chováme se totiž často jako otroci svých hříchů, předsudků a závislostí.

Svoboda bylo tedy jisté privilegium. A bylo to něco, co umožňovalo člověku konat dobro, byl to vlastně „prostředek“ k realizaci cílů. Tak bychom to měli chápat i my – že vnější svoboda je jen prostředkem ke konání dobra (a nebo zla) – že to není nějaká konečná hodnota, sama o sobě; že to není v žádném případě cíl ani nutná podmínka k růstu, ale že svoboda je pouze prostředkem k dosahování cílů. V rukách dobrého člověka k dosahování dobrých cílů.

Člověk svobodný měl vyšší sociální status, než otrok.

My jsme byli dokonce přijati za syny Boží (a samozřejmě i za dcery Boží). A za dědice Boží. To  je ještě výš, než synové a dcery pozemského vládce, krále, monarchy. Je třeba, abychom se dle toho tedy  i chovali a jednali – jako vznešené děti Boží.

Jsme povolání, abychom byli „velcí“ srdcem, velkorysí. Abychom nebyli „malými“ v svém uvažování, „malými českými člověky“ ;-). Abychom nedělali chybu jako Ezau, který své prvorozenství prodal za kousek „žvance“.

Vidíme, že Starý Zákon je pro nás pokladnicí poučení a Pán Bůh zřejmě dobře věděl, proč nestavěl  křesťanství „na zelené louce“, ale na dlouholeté zkušenosti vyvoleného národa s Ním, svým Bohem.

 

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Bratři! Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří. Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.
[Gal 3,22-29]

Starý Zákon je završen Janem Křtitelem. On je korunou proroků Starého Zákona. On připravuje naši lidskou rovinu, aby potom Pán Ježíš mohl přijít a oslovit nadpřirozenou část našeho bytí.

Starý Zákon dle sv. Pavla připravuje a vychovává člověka k přijetí Krista. U sv. Jana Křtitele je tato funkce zcela zřetelná: Zachovávejte pravidla, snažte se být spravedliví a dobří, vyhýbejte se zlu.

Jenže to lidskými silami tak úplně nelze. A proto potřebujeme odpuštění toho, co jsme udělali zle a se špatným úmyslem. A potřebujeme milost a sílu, abychom se dokázali zlepšovat, měnit. Potřebujeme také měnit své smýšlení a svůj žebříček hodnot – přijmout za hodnotu to, co ji má v Božích očích. Pochopit, že jsme voláni k dokonalé lásce. A že jen Dokonalá Láska ji v nás může budovat.

Potřebujeme tedy plnost Ducha Svatého.

Ježíš nás vykoupil. Když vyznáme, že jsme hříšníci a zasloužili jsme smrt a když vírou přijmeme Ježíšovo vykoupení, když Jej přijmeme za svého Pána a staneme se těmi, kdo jsou Jeho, tak On Sám nám dá Ducha Svatého i to ostatní.

Pátek 27. týden v mezidobí

Bratři! Dobře rozumějte: ti, kdo jednají na základě víry, to jsou (pravé) Abrahámovy děti.

Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahámovi ohlásilo radostnou zvěst: ‚Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy.‘

Proto ti, kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil. Ti však, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou.

Stojí přece (v Písmu): ‚Proklet je každý, kdo vytrvale neplní všechno, co je psáno v knize Zákona‘.  Je tedy zřejmé, že ze Zákona nebývá od Boha nikdo ospravedlněn, protože ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však nemá na zřeteli víru, ale (tam platí): ‚Kdo (ty předpisy) bude plnit, najde v nich život.‘

Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘

Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený (dar): Ducha (svatého).
[Gal 3,7-14]

Sv. Pavel neříká, že nám stačí věření bez skutků. Mluví o „jednat na základě víry“.

Jsme povoláni k tomu, abychom jednali. Ale výhradně na základě víry v Ježíše Krista. Tato víra má být naše východisko.

Vůči čemu se sv. Pavel vymezuje, jsou rádoby spravedlivé a dobré skutky. Takové ty „oběti“: já Ti dám, Pane Bože, každý týden jeden půst, jednu návštěvu synagogy/kostela a tisícovku do kasičky – a Ty mne nechej dělat, co mám rád a nezasahuj mi do toho a jen mi k tomu dej zdraví a dostatek peněz…

Kristus mne vykoupil!

Už se nemusím chovat pošetile!

Stávám se novým stvořením, členem Boží rodiny.  Skrze víru dostávám spolu se spásou i ten veliký dar: Ducha svatého.

Nejsem tu už a ani nemohu být jen pro sebe. Jsem součástí Boží rodiny. Mystického Těla Kristova. Přijímám milost a dar – ale i chci dávat. Sám sebe. Láska se rozděluje.

 

 

Středa 27. týdne v mezidobí

Po po čtrnácti letech jsem šel znovu do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí (jsem to vyložil) těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo.

Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu (od Boha) milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám (doporučili), abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.

Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?“
[Gal 2,1-2.7-14]

Pavel šel do Jeruzaléma, protože se mu o tom dostalo zjevení.

Možná se tam těšil. Možná se tam ani tak netěšil. Mohlo mu to třeba připadat jako ztráta času. Ale Pavel byl  jistě mužem modlitby, jistě se řádně modlil a otvíral své srdce Bohu.

A když se mu dostalo zjevení, přijal je. Uposlechl. Šel do Jeruzaléma. Bůh má totiž pro něj další cestu, další úkoly.

Bůh dál naplňuje Svůj plán lásky: s Pavlem, s Církví, s námi každým.

Tak se mj. Pavel stane Petrovi jemu rovným, partnerem, bratrem, který mu později i přes úctu k jeho primátu dokáže na rovinu říct, že něco dělá špatně.

I my, každý z nás, jsme povoláni, abychom se skrze pokoru, skrze živé modlitební setkávání s Pánem a skrze práci na sobě stávali velkými. Abychom se nevyhýbali „podřadným“ úkolům, ale nezalekli se ani těch „velkých“ a jinak obávaných.

Protože nejen, že nám v tom Bůh pomáhá a bude pomáhat, jako pomáhal Pavlovi i Petrovi při hlásání evangelia. On to dělá ve mě a v tobě, stejně jako skrze sv. Pavla, který dosvědčuje „to ne já, ale Boží milost, která je se mnou“.

 

 

 

 

Čtvrtek 24. týdne v mezidobí a památka Korejských mučedníků

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy;

že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem;

že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.

Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili. [1 Kor 15,1-11]

V patnácté kapitole listu Korinťanům se sv. Pavel věnuje vzkříšení mrtvých, v něž  někteří v Korintu odmítali věřit. Trpělivě vysvětluje, jak to se vzkříšením je, aby nikomu z věřících nevznikaly pochybnosti.

Pavel opakuje základy víry, aby ukázal, že jejich součástí je i Kristovo vzkříšení. To pak dokládá výčtem očitých svědků, z nichž někteří žijí, takže se jich Korinťané mohou případně i optat, když to budou potřebovat.

Kromě zvěsti o tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a i my budeme vzkříšeni se v úryvku objevuje důležitá zmínka o tom, že Enangelium nás vede ke spáse – ale jen tehdy, držíme-li se jej přesně tak, jak bylo hlásáno. Neexistuje zde žádná pluralita pravdy.

 

 

 

 

Středa 24. týdne v mezidobí

Ježíš řekl zástupům:

„Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní?

Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘

Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: ‚Je blázen.‘

Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘

A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“ [Lk 7,31-35]

Když se nechce, je to horší, než když se nemůže.

Kolikrát jen nechceme – a přeci bychom mohli!

Jsme jako ti farizeové.
Náboženství jsme si ochočili, vlastníme ho – místo abychom se nechali vlastnit Kristem! Místo abychom se na Něj už konečně spolehli. Uvěřili v Něho. Svěřili Mu své životy.  Odevzdali.

„My chceme jen žít normální život“ říkají farizeové, neochotní se nechat vyrušit.

Nikdo, kdo má přístup ke zdrojům, se nechce nechat rušit:
„Tééď? Když mám (konečně) pohodlný život?“
Farizeové měli pohodlný život. Měli snadný přístup ke zdrojům (nebudeme zde nyní řešit, jak moc spravedlivě či jak moc protiprávně se k tomu dostávali). Moc, peníze, slávu, kontakty, seberealizaci, kvalitní vzdělání, lepší lékařskou péči, než ostatní, zdravé a kvalitní a výživné potraviny, žhavé novinky, pohodlnější cestování, ozdravné pobyty u Mrtvého moře …. dosaďme si každý sám 😉

Snadno se opakují slova Zlého, že na to „mám nárok“, že jsem se musel snažit narozdíl od jiných, že to nebylo zadarmo, že to potřebuji jak já, tak má psychika, aby byla zdravá a odolná proti špatné náladě, že je potřeba se seberealizovat a že chudáci jsou chudákama, protože to prostě zbabrali (oni nebo jejich rodičové), prostě zhřešili (oni nebo jejich rodičové).

Když se nechce přijmout pravda, natož Pravda, tak toho máme na povídání a vysvětlování tři hromady výmluv. A k tomu navíc brilantně a vtipně hodnotíme všechny Boží služebníky, například jejich stravovací a hygienické návyky nebo třeba kdo z nich je nemožný suchar a kdo je nemožný pijan.

Jenže takhle nevypadá pokání.

A bez něho se tam nedostaneme.

Nezbývá, než si pustit Pána a Boha „k tělu“, a to co nejdříve!, a přestat křečovitě svírat ve svých  rukou ony domělé jistoty.

Dát v svém životě šanci skutečné a věčné Moudrosti.

Té, která se pojevila v Janu Křtiteli a především skrze našeho Pána Ježíše.

Každý, kdo činí pokání a dává se na správnou cestu, stvrzuje pravdivost této Moudrosti.

„Moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi“, jak praví jiný překlad 35. verše.

 

 

 

 

Svátek Narození Panny Marie

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.

Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel’, to znamená ‘Bůh s námi’.[Mt 1,18-23]

Maria milovala Boha víc než sebe. A věřila Mu, že může vyřešit jakoukoli záležitost. Proto riskovala situaci, že bude čelit obvinění a trestu smrti.

Bůh nechává Josefa, aby v modlitbě i lidsky hledal řešení neočekávané situace. I my, zvláště my muži, se musíme naučit stát v rozhodováních sami za sebe, dospěle, dojít si tomu k rozhodnutí, někdy se k němu protrpět.

A být odevzdaný Bohu.

A když už jsem si to rozhodnutí vybojoval, tak v tom bodě je důležité nezaseknout se – nezahořknout. Neříct si: „Bože, tak todle ne, tak’s mi nejdřív dal nejlepší dívku z okolí  za snoubenku jen proto, abys mi ji zase vzal, abych ji musel teď propustit, abych se s ní musel rozejít, děláš to jen proto, abys mě trápil a dával mi utrpení?“

Ale přijmout, že do věcí nevidím, že Bůh má své plány, své důvody, které jsou větší než já. Očekávat.
Zůstat Mu otevřený. Jinak neuslyším Boží slovo, které mi ukazuje řešení!
Slovo „.. neboj se k sobě vzít svou manželku Marii“ v případě Josefa.

 

Sobota 12. týdne v mezidobí, památka sv. prvomučedníků římských

Zničil Hospodin bez milosti všechny Jakubovy příbytky, zbořil ve svém hněvu pevnosti judské dcery; srazil k zemi, zneuctil krále i jeho knížata. V nářku sedí na zemi starci siónské dcery; posypali své hlavy popelem, žínice mají okolo beder; k zemi svěsily hlavu jeruzalémské panny. Od slz mi chřadnou oči, v mých útrobách to vře, má játra se vylévají na zem pro pohromu dcery mého lidu; hyne dítě i kojenec na prostranstvích města. K svým matkám volají: „Kde je chléb a víno?“ – když smrtí raněni hynou na prostranstvích města, když vydechují svou duši do klína svých matek. K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Klamali tě výroky lži a podvodu. Volej svým srdcem k Hospodinu, panno, siónská dcero! Ať jako potok tekou tvé slzy ve dne i v noci! Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka! Nuže, naříkej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, (které hynou hladem na rozích všech ulic).[Pláč 2,2.10-14.18-19]

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Současný společenský kánon správného a vhodného jednání již dávno nevytvářejí křesťané. Spousta zásad a pravidel je hlásána odlišně od křesťanských zásad a ideálů nebo dokonce zcela opačně. Je to špatně, ale neexistuje nějaký jednoduchý způsob, jak to dát dopořádku, nějaké mávnutí kouzelným proutkem. Lékem a řešením je pokání: Přijmout spoluzodpovědnost za zlo. Kát se a odprošovat nebe i za své blízké a za své soukmenovce – za kohokoli, s kým jsem jakkoli spojen…

Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka!

Nestačí dvakrát za rok se tvářit smutně a přežít trochu toho postění se. Pokání a úpěnlivá modlitba je aktuálně náš program minimálně do doby, než se společnost dá do pořádku a vrátí se ke Kristu.

Pozdvihni k Němu své ruce za život svých dětí.

 

Pondělí, 12. týden v mezidobí

Asyrský král Salmanasar vpadl do země, přitáhl k Samaří a obléhal ho tři roky. Devátého roku (vlády krále) Hošey dobyl asyrský král Samaří a odvlékl Izraele do vyhnanství do Asýrie; usadil ho v Chale a u řeky Chaboru v Gozanu a v městech médských. Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země, z moci faraóna, krále egyptského. Ctili cizí bohy, jednali podle obyčejů pohanů, které Hospodin vyhnal před syny Izraele, i podle jiných obyčejů, které zavedli izraelští králové. Hospodin varoval Izraele a Judu skrze všechny své proroky a věštce: „Odvraťte se – pravil – od svého špatného chování a zachovávejte mé příkazy, má nařízení podle celého zákona, který jsem dal vašim otcům a který jsem vám sdělil skrze své služebníky proroky.“ Nechtěli však slyšet, byli vzdorovití jako jejich otcové, kteří nevěřili v Hospodina, svého Boha. Pohrdali jeho nařízeními a jeho smlouvou, kterou sjednal s jejich otci, i jeho výstrahami, kterými je varoval. Hospodin se na Izraele velmi rozhněval, vyhnal ho od své tváře, a zůstal jen kmen Juda sám. [ 2 Král 17,5-8.13-15a.18]

Dnešní úryvek stručně zmiňuje konec Izraele jakožto země, osídlené dvanácti izraelskými kmeny. Dvanáct izraelských kmenů bylo v té době rozděleno na dvě království: severní neboli Izraelské království (kolem města Samaří) a jižní neboli Judské království s městem Jeruzalémem.

Po vpádu Salmanasara, který dobývá severní království,  zůstává  z původního izraelského území pouze jižní království neboli  Judea, což ale není ve skutečnosti pouze kmen Juda, ale i kmen Benjamín, část kmene Simeon a část příslušníků kmene Levi.

Pozn.: Potomci Leviho, tedy „Levité“, neměli své vlastní kmenové území, protože byli kněžími. Měli k dispozici však některá města (v Judei i v severním království)

Po vpádu Salmanasara utíká ze severního království do Judei také množství uprchlíků, tedy migrantů, původem z ostatních Izraelských kmenů, jako Rúben, Dan, Neftal a dalších.

Judea vydrží jako stát  ještě asi 120 let, pak bude dobyta Babyloňany. „Dobrým“ zvykem vítězné či vládnoucí mocnosti bývalo přesídlit část obyvatel  jinam. Zvlášť z oblastí, kde byly nebo hrozily nepokoje. To tedy bude čekat i Judeu a  to opakovaně: nejen od Babyloňanů, ale po spoustě dalších peripetií nakonec „finálně“ po roce 135 n.l. rukama Římanů, kteří obyvatele Judei, čili „Židy“, definitivně a na mnoho století přesídlí jinam, pryč ze Zaslíbené zěmě.

Zpět se budou Židé  vracet velice pomalinku. O několika tisících se mluví např. až ve spojitosti se začátkem 16. století.

K pozůstatkům severních izraelských kmenů se hlásí různé skupiny na světě – některé více prokazatelně, některé méně.

Dramatičtější dění z pohledu Židů pak přinese především 20. století – zhruba od 1917, kdy oblast budou spravovat Britové coby své mandátní území a pokusí se tam trochu diskutabilně prosadit své představy.

My bychom si především měli ujasnit, zda nepohrdáme Hospodinem (nebo zda naopak pohrdáme mamonem a jinými hodnotami, které nejsou bohem). Protože újmu skrze zvrácené postoje a jednání  na sebe může přivolat nejen Vyvolený národ, ale jakékoli společenství i jakýkoli jednotlivec.

Aktualizace

Původně byl blog zamýšlen především jako zamyšlení na postní dobu. Možná však budou přidány i další dny.

Svátek sv. Filipa a Jakuba

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní.

Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.

Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.[1 Kor 15,1-8]

Pasáž je nejstarší kerygmatickou formulací křesťanské zvěsti (30. léta 1. století). Slovem kerygma rozumíme především hlásání naprostých základů víry, jádra víry: Ježíš umřel, byl pohřben a vstal z mrtvých + smysl toho všeho pro nás.

Občas nám to uniká, ale tyto pravdy jsou opravdu základem naší víry.

 

 

 

Velký Pátek

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání.  Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.

Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. [Žid 4,14-16; 5,7-9]

Dnešní den si připomínáme to největší a  nejdůležitejší, kvůli čemu zde Bůh žil s námi v lidském těle a vůbec největší událost v dějinách lidstva: výkupnou smrt Ježíovu za nás všechny.

„Já jsem přišel aby, aby měli život a měli jej v hojnosti“

Bůh je láska. Z Jeho lásky pramení veškerý život a veškerá plodnost. Bůh nekoná mrtvé skutky ani od něj nevycházejí sterilní (neschopné života) „produkty“.

Bůh je láska a chce vše zahrnout svou láskou. Chce, aby každá bytost se nejen nechala milovat a naplnit Jeho láskou; ale aby každá bytost měla podíl na Jeho díle, na jeho velkorysém rozdávání lásky.

Proto musíme růst, proto se musíme měnit, abychom toho vůbec byli schopni.

Základem  k tomu je poslušnost vůči Bohu a skutečná úcta k Němu (skutečná zbožnost) – jak mj. ve druhém čtení ukazuje list Židům.