Sobota po 4. neděli postní

Hospodin mě o tom poučil, a já jsem to poznal;
tehdy jsem viděl jejich zlé skutky. Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady: „Zničme strom i s jeho mízou, vytněme ho ze země živých, ať není památky po jeho jméně!“ Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.[Jer 11,18-20]

V dřívějších dobách, v starověku, nebylo povědomí o posmrtném životě příliš rozšířené. Většina lidí nejspíš neznala „koncept“ posmrtného pokračování života či o něm měla představy neodpovídající skutečnosti .

Lidé žili kmenově a tíhli k tomu, aby jejich „nesmrtelnost“ a trvání jejich životního díla zajistilo početné potomstvo. Které si bude svého významného předka připomínat a často se po něm i jmenovat.

S upozaděním kmenového způsobu života a tomu odpovídajících vztahů se dostává skutečnost trvání života i po fyzické smrti více do popředí.

Dnes by nepřátelé proroka neusilovali jen o to, aby se na něj zapomělo a zmizela veškerá vzpomínka na něj.

To jsem jen tak odbočil k historickému pohledu, týkajícímu se doby, kdy izraelští proroci předávali Boží slovo svému okolí.

Úryvek se čte samozřejmě kvůli tomu, že to je předobraz trpícího Krista a jeho mírnosti. Naší záchrany.

Čtvrtek po Popeleční středě

Budu volat k Hospodinu a on uslyší můj hlas, zachrání mě před těmi, kteří na mě dorážejí. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová. [srov. Žl 55,17-20.23]

Všemohoucí Bože,
osvěcuj nás svým vnuknutím
a provázej naše jednání svou pomocí,
ať konáme všechno, od začátku až do konce,
ve spojení s tebou.

Neboť Tys živ a kraluješ na věky věků. Amen

Popeleční středa


Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství,
pro své velké slitování zahlaď mou nepravost.
Úplně ze mě smyj mou vinu
a očisť mě od mého hříchu.

Neboť já svou nepravost uznávám,
můj hřích je stále přede mnou.
Jen proti tobě jsem se prohřešil,
spáchal jsem, co je před tebou zlé.

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany
a posilni mou velkodušnost.
Otevři mé rty, Pane,
aby má ústa zvěstovala tvou chválu.[Žl 51,3-4.5-6a.12-13.14+17]

Pán, svrchovaný vládce, ať sám je naším světlem v celém životě
i nyní v této postní době, ať svým Duchem osvěcuje naše temnoty
a Jeho laskavé, ale pravdivé světlo ať nám ukazuje náš hřích,
abychom nežili ve lži, ale došli pravdy.

Velký pátek Památka umučení Páně

Dvacet šest století starý text, na svitku starém cca 2150 let

Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku.

On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli.

Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc?

Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.

A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného.

On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.

Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou.

Hospodin na něho uvalil vinu nás všech.

Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.

Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem.

Kdo se stará o jeho právo?

Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti.

Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod.

Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán.

Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny.

Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.

[Iz 52,13-53,12]

Tento text vznikl cca v 6. století „před Kristem“, tedy v 6. století před našim letopočtem. Tedy cca 600 let před tím, než za nás Kristus položil svůj život.

Máme výborně doloženu verzi tohoto textu z doby cca 100 až 150 let před narozením Krista. Samozřejmě je psaná hebrejsky. (Tento český překlad je z webu liturgie.cz a pravděpodobně tak vychází z překladatelské práce Václava Bognerova a jeho spolupracovníků – zájemci o problematiku českého liturgického překladu mohou další info najít např. zde)

A naprosto nás dnešního dne unáší, jak přesně kniha Izaiáš popisuje Kristovu oběť za nás!

Zní to téměř jako „hymna vykoupení“. Můžeme jen „stát s otevřenou pusou“ a s velkou úctou naslouchat tomuto starodávnému textu.

A klanět se s velkou vdčností Ježíši.

Středa Svatého týdne

Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka.

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.

Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen.

Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle – Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?[Iz 50,4-9a]

Dobrá zpráva, utěšující zpráva: jsi můj. Záleží mi na tobě.

To zvěstuje prorok, svými ústy; i svou odvahou a svým životem.

Zvěstuje to Ježíš, mnohem jasněji, svým slovem, uzdravováním lidí od problémů duše i těla a svým utrpením. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“[J 12,32]

Útěcha je už v tom, když nás pravda osvobozuje.[J 8,32]
Pravda o tom, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. [Řím 3,23]
Pravda o tom, že je s tím potřeba něco dělat.
Lituj tedy své špatnosti a modli se k Pánu [Sk 8,22]

Středa po 5. neděli postní

Král Nabuchodonosor řekl:
„Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“

Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi:
„Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že (ani pak) tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“

Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář.

Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece.

(Najednou) král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům:
„Copak jste nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“

Odpověděli a řekli králi:
„Ano, králi!“

(Král) pravil:
„Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“

Tu zvolal Nabuchodonosor: „

Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat žádného boha, jedině Boha svého, a klanět se mu.“

[Dan 3,14-20.91-92.95]

Netrapte ty, kteří se snaží být dobří a kteří věří ve svého boha.
Nevíte, zda zvládnete litovat a obrátit se, až k tomu dostanete příležitost a ani nevíte, jak velká a zářivá příležitost to bude – možná právě nyní, to co prožíváte, je vaše největší příležitost?

Na Nabuchodonosora se neohlížejte, že zakusil něco tak zázračného – čekaly ho obtížné úkoly. Pokud budete ochotni přijmout velké úkoly a zodpovědnost za statisíce lidí, také zažijete zajímavější věci.

Ale svěřte se do rukou Boha, protože sami a bez Jeho Ducha nic nezmůžete.

Pondělí po 5. neděli postní

V Babylóně bydlel muž jménem Joakim. Vzal si ženu jménem Zuzanu, dceru Helkiášovu, velmi krásnou a bohabojnou. Její rodiče byli spravedliví a svoji dceru vychovali podle Mojžíšova zákona. Joakim byl velmi bohatý a měl zahradu, která sousedila s jeho domem. U něho se scházívali Judovci, neboť byl ze všech nejváženější.
Toho roku byli ustanoveni dva starší z lidu jako soudci a o nich řekl Pán, že z Babylónu povstala nepravost od starších soudců, kteří spravovali lid podle zdání. Oni často prodlévali v Joakimově domě a přicházeli k nim všichni, kteří si žádali soudní jednání. Když pak o polednách lid odcházel, Zuzana vcházela do zahrady svého muže a procházela se. Ti dva starší ji každodenně pozorovali, jak přichází na procházku, a vzpláli k ní vášní; živili své zvrácené úmysly a odvrátili své oči, aby neviděli nebe a nebyli pamětlivi spravedlivých soudů. Jednou, když číhali na vhodný den, vešla jako obyčejně jen se dvěma služebnicemi a chtěla se v zahradě vykoupat, neboť bylo horko. Nikdo tam nebyl kromě těch dvou skrytých starších, kteří ji pozorovali. Řekla služebnicím: „Přineste mi olej a mast a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat.“
Když služebnice odešly, objevili se oba starší, přiběhli k ní a řekli: „Hle, dveře zahrady jsou zavřeny, nikdo nás nevidí a my po tobě toužíme, proto nám přivol a splň naši touhu. Jinak tě udáme, že byl s tebou mladý muž, a proto jsi poslala své služebnice pryč.“ Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám. Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem.“
Zuzana vzkřikla velikým hlasem, vzkřikli i oba starší proti ní a jeden běžel a otevřel dveře zahrady. Když služebníci slyšeli křik v zahradě, vrazili tam postranními vrátky, aby viděli, co se přihodilo. Jak se starší dali do své žaloby, služebníci se velmi zastyděli, neboť o Zuzaně se nikdy nic takového nemluvilo. Nazítří, když se sešel lid k jejímu muži Joakimu, přišli i ti dva starší, plni zločinných úmyslů, aby ji přivedli na smrt, a řekli před lidem: „Pošlete pro Zuzanu, Helkiášovu dceru, která je Joakimovou ženou.“
Poslali tedy pro ni a přišla ona i její rodiče, děti a všichni její příbuzní. Její příbuzní a všichni, kdo ji viděli, plakali. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem vzhlédla k nebi, neboť její srdce doufalo v Pána. Starší řekli: „Když jsme se sami procházeli v zahradě, ona vešla se dvěma služebnicemi, zavřela dveře zahrady a odeslala dívky pryč. Tu k ní přišel mladý muž, který tam byl schován, a obcoval s ní. My jsme byli v rohu zahrady, a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim. Viděli jsme, jak spolu obcují, jeho jsme však nemohli zadržet, neboť byl silnější než my, otevřel dveře a vyrazil ven, ji však jsme chytili a tázali se, kdo byl ten mladý muž, ale nechtěla nám ho jmenovat. O tom svědčíme.“ I uvěřilo jim shromáždění jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji na smrt. Zuzana však zvolala velikým hlasem: „Věčný Bože, který znáš skryté věci, který víš vše, dříve než se stane, ty víš, že proti mně svědčili křivě. Hle, umírám, třebaže jsem neučinila nic z toho, co ti zde zločinně vymysleli proti mně.“ Pán její hlas vyslyšel.
Když byla vedena na smrt, Pán vzbudil svatého ducha mladičkého jinocha, který se jmenoval Daniel. (Ten) zvolal velikým hlasem: „Nevinný jsem já krví této ženy!“ Všechen lid se k němu obrátil a řekli: „Co to mluvíš?“ On pak stál uprostřed nich a pravil: „Tak jste pošetilí, izraelští synové? Bez vyšetření a bez jistého poznání odsuzujete izraelskou dceru? Vraťte se k soudu, neboť ti zde svědčili proti ní křivě.“ Všechen lid se tedy rychle vrátil a starší mu řekli: „Nuže, sedni si mezi nás a mluv k nám, neboť Bůh ti dal přednost stáří.“
Daniel jim řekl: „Oddělte je daleko od sebe a já je vyslechnu.“ Když pak byli od sebe odděleni, zavolal si jednoho z nich a řekl mu: „Ty zestárlý ve zlu, nyní jsou zde tvé hříchy, které jsi páchal dříve, když jsi nespravedlivě soudil: nevinné jsi odsuzoval, viníky propouštěl, ačkoli Bůh praví: Nezabiješ nevinného a spravedlivého! Nyní tedy, jestliže jsi ji viděl, řekni, pod kterým stromem jsi je viděl obcovat?“ On odpověděl: „Pod lentiškem.“ Daniel pravil: „Vpravdě jsi zalhal sám proti sobě; neboť hle, Boží anděl dostal od Boha rozkaz a rozpůlí tě.“ Dal jej odvést a poručil přivést druhého a řekl mu: „Sémě kananejské, nikoli judské, krása tě svedla a vášeň převrátila tvé srdce. Tak jste mohli jednat s izraelskými dcerami a ony ze strachu se vám oddávaly, ale dcera judská nestrpěla vaši nepravost. Nyní mi tedy řekni: Pod kterým stromem jsi je zastihl v obcování?“ On odpověděl: „Pod dubem.“ Pravil mu Daniel: „Vpravdě jsi selhal i ty sám proti sobě, neboť Boží anděl čeká a má meč, aby tě rozsekl, aby vás zahubil.“ Všechno shromáždění vzkřiklo velikým hlasem a velebili Boha, který vysvobozuje ty, kdo v něho doufají. Povstali proti oběma starším, které Daniel z vlastních úst usvědčil jako křivé svědky, a učinili jim to zlé, které oni chtěli způsobit svému bližnímu. Jednali podle Mojžíšova zákona a zabili je; toho dne byla ušetřena nevinná krev.[Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62]

Na začátku úryvku to vypadá, že se soudci odhodlali k jednomu hanebnému činu. Ke konci však jasně vidíme, že takový velký zločin není samostatným výstřelkem, ale že si k němu člověk cestu usilovně umetá malými hříchy a drobnějšími sviňárnami.

Proto je tak důležité pravidelně zpytovat to, jak žiju. Není vůbec přehnaný ten krátký časový interval délky jednoho dne (tj. každodenně) a s rekapitulací každý týden či měsíc, jak to radí duchovní vůdci. Tedy konkrétně např. večerní zpytování svědomí a pak vyznání hříchů každý týden v souvislosti s nedělní bohoslužbou a každý měsíc (specificky i častěji) v souvisloti se zpovědí.

Pokud člověk mává rukou nad malými hříchy, postupně a pak čím dál rychleji ztrácí rozlišování v tom, co je špatné a především v tom, jak moc je to špatné. Důkazy asi netřeba snášet – vidíme to všichni kolem dnes a denně.

Často pak člověk zjistí tvrdou pravdu o svém zlu až ve chvíli, kdy získal nějakou vážnou závislost, se kterou nemá moc šance úspěšně bojovat nebo napáchal (nejen v jeho očích) tak nedozírné škody, že jej to zlomí. V tu chvíli, ale samozřejmě nejen až tehdy, potřebuje daný člověk naši velkou a konkrétní pomoc. Protože je na okraji propasti.

Máme pomáhat modlitbou?

Modlitba je nutná, nikoli postačující 😉

Modlit se musíme vůbec už proto, abychom pak dokázali čin sladit s Boží vůlí. Jinak se nám může stát, že budeme matkám samoživitelkám pomáhat zabitím jejich dětí nebo že budeme moralizováním vhánět zločince do zoufalství a sebevraždy.

Modlitbou tedy nejen vyprošujeme těm potřebným Boží pomoc, ale také měníme svět – v první řadě necháváme Bohem proměňovat sebe a svá srdce. (Přiznejme, že občas namyšlená). A pak, když po modlitbě přijde řada na čin, tak se ukáže, jaká byla naše modlitba, a zda v ní byla skutečně víra a láska a nebo jen slova.

Slavnost Zvěstování Páně

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše):
„Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl:
„Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil Izaiáš:
„Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je `Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Král Achaz odmítá změnit své plány. A to dokonce přesto, že by měl správnou variantu (řešení jejich aktuální složité vojensko-politické situace) luxusně podloženou znamením od Boha.

My taky chceme kralovat nad svým životem. Jsme na bohatém Západě zeměkoule a zvykli jsme si všechno si zařizovat sami, dle sebe, bez ohledu na to, co si možná přeje Bůh. Může se však stát, že nás to zabije.

Achaz a jeho království z toho nevyšli moc dobře.

Je tedy čas se zastavit a zeptat se sami sebe, která znamení jsou ta, jež jsme nechtěli vidět?

Úterý po 4. neděli postní

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře.

Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.

Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“

Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena.
Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
[Ez 47,1-9.12]

Práh podle různých výkladů může mít i význam dřeva Kristova kříže. Z pod něj, z Kristova boku, vytéká voda, která oživuje všechno. Ta může být ztotožněna s  Duchem svatým.

Tato voda, i když nemá přítoky, se zavlažováním všeho živého neztrácí, jak se to může stát řece v té oblasti (tedy na Blízkém Východě). Naopak, sílí.

A když se vlévá do slaného (pravděpodobně Mrtvého) moře, nevlévá se do smrti, ale mění smrt na život.

Tak i my kéž přestaneme být lidmi smrti a vystrašenými ze smrti, a staneme se lidmi života, obnovenými v Kristu.

Doporučuji mj. Ranní Slovo Českého rozhlasu. Konkrétně k dnešnímu úryvku mluvil hezky prof. Heller: https://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo/_zprava/504301 .

Pátek po 3. neděli postní

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“

Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“

Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.[Mk 12,28b-34]

Milovat Boha je nejvíc. Je to náš první úkol. Je to také naše záchrana a naplnění života.  Ale je to také něco, co nezvládáme vlastními silami a co občas i odmítáme.

„Milovat Boha“ se nám občas také pěkně rozmělní a rozplizne. Proto si hledáme různé pomůcky, formy, rituály. Liturgie, naučené modlitby, organizovaná almužna ve formě charity, kostely, řeholní řády a spousta a spousta dalšího. Pomáhá to a má to pomáhat. Ale musíme si pohlídat, aby to pomáhalo, abychom tomu nesloužili místo služby Bohu.

 

 

Slavnost sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není.

Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.
[Řím 4,13.16-18.22]

Slavnost sv. Josefa. Výše uvedený úryvek je druhé dnešní čtení, ale zmiňme ještě v krátkosti čtení první, kde Nátan jde k Davidovi s velmi příjemným poselstvím ohledně jeho potomstva: že potrvá, že bude kralovat, že mu Bůh sám bude otcem. Přímo se tam říká “ a já upevním jeho královský trůn navěky“.

Sv. Josef byl potomkem Davidovým. Josef by měl jistě mnohem větší nárok na judský trůn, než Herodes, který nebyl Judeec (Žid) a dokonce ani Izraelita, ale byl Edomita.

Ježíš však měl přinést skutečné Boží království na tuto Zemi, nejen nějakou politickou a administrativní správu státu (tím ve skutečnosti pozemské království je).

Proto se také sv. Josef ponížil. A Kristus ještě více. A to zvláště po svém zatčení – kdy si Jej mezi sebou nedůstojně posílali judský protektor Pilát a jeden z Herodových synů, tetrarcha Herodes Antipas.

Ježíš, jak řekl, nepřišel zachránit spravedlivé, ale hříšníky. A přišel ke všem národům, nejen k Židům. Stojí a čeká i zde. Přišel a přichází i k nám.

A to i tehdy, pokud jsme se chovali stejně hříšně, jako Herodes s Pilátem dokupy – ale musíme svých hříchů litovat a odvrátit se od zlého jednání a snažit se to zlé napravit. Tedy toto musíme udělat i tehdy, pokud si myslíme, že jsme provedli mnohem mnohem menší hříchy, než ti dva uvedení pánové.

Ježíš přišel zachránit nás hříšníky. A skrze víru a křest nám umožnil stát se Božími dětmi a vyprošovat si dar Ducha svatého.

 

 

Středa po 3. neděli postní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Amen, pravím vám:
Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.

Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší.

Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“

[Mt 5,17-19]

 

Každý chce být originální. Je ale lepší odpovídat skutečnému originálu, ctít jej, věrně z něho vycházet, než kopírovat jen půlku a a stát se tak nějakou nečitelnou mizernou kopií.

Starý Zákon, na nějž se tu Ježíš odvolává, nám poskytuje vodítka.

Nový Zákon a dějiny Církve pak společně ukazují, jak Ježíš a Jeho učedníci, i Ty a já, tato vodítka naplňujeme a uvádíme v život. Jeho silou a pomocí Jeho Ducha.

 

 

Úterý po 3. neděli postní

Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl:

„Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno!

Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.

Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství.

Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha!

Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe.

Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil.
Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství.

Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
[Dan 3,25.34-43]

 

Když jsme uprostřed ohně, můžeme se inspirovat touto krásnou modlitbou.

Pondělí po 3. neděli postní

Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný.

Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“
Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvila dívka z izraelské země.“
Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“
Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“

Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“

Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu.

Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“

Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“

Obrátil se s hněvem a odcházel.
Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“

Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl:
„Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“
[2 Král 5,1-15a]

Snadno se najdeme v postoji Námana, když se domýšlivě povyšuje nad to, co mu Elizeus vzkázal.

Také se takto odmítavě stavíme k slovům a radám liberálních katolíků, pokud jsme ti tradiční.

Naopak, pokud jsme liberální katolíci, stavíme se takto k slovům a radám  tradičních kněží a katolíků.

Společně se tak stavíme k názorům a myšlenkám ostatních křesťanů či nositelů dalších náboženství. A k „bezvěrcům“.

Pokud jsme bez víry, stavíme se naopak často odmítavě k  náboženstvím. Pokud víru máme, ale ne křesťanskou, je nám křesťanská mystika a křesťanské cnosti proti mysli. Pokud jsme protestantští křesťané, podezříváme katolickou Církev nebo se posmíváme svátostem.

Atd atd atd.

Každý se tam najdeme, že ano?

Kéž nám tedy Bůh, který je bohem nejen několika milionů lidí jedné denominace, ale všech lidí a i celého nedohlédnutelného Vesmíru, dopřeje, abychom prohlédli a abychom pochopili Jeho lásku k nám.

Abychom přijali Jeho naučení a vedení, ať už jej pošle skrze kohokoli.

Abychom byli ochotni přijmout to, co nás (nazíráno z našeho úhlu pohledu) velice ponižuje. Když se totiž cítíme skoro jako bozi – podobně jako se cítil Náman, jeden z nejmocnějších lidí mocné země. Přesto byl úplným nic v porovnání se vznešeností, jíž byla Svatost Boží, dotýkající se proroka.

A abychom, podobně jako Náman otočili. Abychom řekli, že jsme se mýlili. Abychom litovali své pýchy. A abychom udělali krok pokání.

Protože jinak k nám Bůh posílal své proroky zbytečně. I svého milovaného Syna.

Bílá Sobota

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Abrahám vstal časně zrána, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a syna Izáka. Naštípal dříví pro celopal a vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval.

Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Tu pravil Abrahám svým služebníkům: „Zůstaňte zde s oslem a já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme.“ Abrahám vzal dříví na celopal, naložil je na svého syna Izáka a do rukou si vzal oheň a nůž. A tak oba dva šli spolu. Cestou se Izák obrátil na svého otce Abraháma a řekl: „Otče!“ Odpověděl: „Co je, můj synu?“ Izák nato: „Hle, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k celopalu?“ Abrahám odpověděl: „Bůh si vyhlédne ovci k celopalu, můj synu“ – a šli oba dva spolu dál. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“

Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo „Hospodin se stará“, proto se dnes říká: „Na hoře, kde se Hospodin stará“.

Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“

[Gn 22,1-18]

Je těžké dát Bohu to nejdražší, co máme. Odevzdat mu cokoli. Odevzdat mu vše. Bez toho ale nejsme schopni plně vstoupit-do-života, vstoupit do Božího království.

Je těžké dát Bohu to nejdražší, co máme. Zvláště když se skrze to mají naplnit nějaká Boží zaslíbení!

Nezáleží však jen na tom, že to uděláme, ale jak to děláme, s jakým srdcem, postojem.

Mohlo by se nám totiž snadno stát, že to sice v dané situaci nějak (ublíženecky) skousneme a vnějškově splníme – ale následně pak mineme další  Boží vedení. Nějakou „výhybku“, která nás o kus dál čeká. Tedy v tomto případě volání anděla, abychom zadrželi a Izáka nezabíjeli …

Abrahám byl opravdový a byl v každé chvíli otevřen a v očekávání toho, co Bůh činí a žádá. Proto i v té „psychicky náročné“ chvíli, kdy již šel zabít svého syna, dokázal slyšet Boží hlas, ktarý zavolal, aby syna nezabíjel – nebyl v tu chvíli uzavřen do své nálady (bolesti), do svého „těžkého údělu“.  Dokázal stále slyšet, vnímat.

Toto je důležitá věc. Boží vedení nás někdy směruje někam, aby později následovala „zatáčka“ či odbočení jako na křižovatce zdánlivě jiným směrem. Nemusí to být jenom proto, že nás Bůh zkouší. Bývá to nutné i kvůli našim omezeným možnostem vnímání – prostě naše „cesty“ někdy musí mít etapy, části (klikatit se podobně jako skutečné silnice a stezky v členitém terénu) a je třeba být schopen otevřenosti k Božímu vedení po celou dobu, co jsme „na cestě“ – tedy vždy po celý den i po celý život. Bez ohledu na to „co si o nás bude okolí myslet“ – okolí není ten, kdo nás spasí.

Stejně tak na druhou stranu existují lidé, kteří slyší ono „Vyjdi ze své země … a udělej to a to“ (např. „obětuj mi svého syna…“) . A místo toho, aby vyšli – a zažili Boží odpověď a obdarování (a to, že jsou věci jinak – a jak jsou), tak jdou a snaží se převést ten úkol na ostatní. Tj. dotyčný poznává sice správně, že Bůch chce, aby vyšel a obětoval vlastního syna (s tím synem je to zde samozřejmě pouze názorný příklad!!), – ale místo aby sám vyšel obětovat, tak začne přesvědčovat všechny ostatní, že je správně, aby každý z nich šel a obětoval svého syna.

Je zřejmé, že podobně vznikají a rozvíjejí se hereze a sekty. Ale bylo by chybou toto chování předpokládat jen u sekt. Děje se to občas všude a hrozí to nám všem – nejen, že nám to dělají druzí. I my sami možná něco podobného na druhých praktikujeme…

Abrahám vyšel a třetího dne došel s Izákem k hoře, na které jej ochotně odevzdal Bohu. A byl mu vrácen. A nejen to.

Ve svém potomstvu se dočkal ještě mnohem většího obdarování: skutečného Božího Syna, který se vtělil. Abrahám „viděl Jeho den“ a zaradoval se – jak prozrazuje sám Ježíš v rozhovoru s Židy (v evangeliu, které se četlo nedávno).

Bůh chtěl, aby Mu Abrahám věnoval svého dlouho vytouženého syna – aby ukázal, jak bohatě odměňuje naši velkorysost: daroval mu i nám pro naši záchranu svého Syna Ježíše Krista, jenž byl obětován za nás a třetího dne vstal z mrtvých.

[doplněno]

 

 

Velký Pátek

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání.  Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.

Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. [Žid 4,14-16; 5,7-9]

Dnešní den si připomínáme to největší a  nejdůležitejší, kvůli čemu zde Bůh žil s námi v lidském těle a vůbec největší událost v dějinách lidstva: výkupnou smrt Ježíovu za nás všechny.

„Já jsem přišel aby, aby měli život a měli jej v hojnosti“

Bůh je láska. Z Jeho lásky pramení veškerý život a veškerá plodnost. Bůh nekoná mrtvé skutky ani od něj nevycházejí sterilní (neschopné života) „produkty“.

Bůh je láska a chce vše zahrnout svou láskou. Chce, aby každá bytost se nejen nechala milovat a naplnit Jeho láskou; ale aby každá bytost měla podíl na Jeho díle, na jeho velkorysém rozdávání lásky.

Proto musíme růst, proto se musíme měnit, abychom toho vůbec byli schopni.

Základem  k tomu je poslušnost vůči Bohu a skutečná úcta k Němu (skutečná zbožnost) – jak mj. ve druhém čtení ukazuje list Židům.

 

Zelený Čtvrtek

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.

Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

[Jan 13,1-15]

Umývat nohy byla v té době služba otroků. Zde se to ovšem pojí s odpuštěním, jak to sám Ježíš vysvětluje. A s Eucharistií, kterou při Večeři ustanovuje.

 

Středa Svatého týdne

Jeden z Dvanácti – Jidáš Iškariotský – odešel k velekněžím a zeptal se jich: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On řekl: „Jděte do města k jistému (člověku) a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři.“ Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys (to) řekl.“

[Mt 26,14-25]

Pesach, slavnostní večeře, kterou Ježíš s učedníky slaví, odkazuje k vysvobození z Egypta. Čtyři číše vína, které při pesachové večeři Izraelité postupně pijí, symbolizují čtyři stupně Božího vysvobození z otroctví. Pesach je tedy také svátkem svobody.

Ježíš během něho říká svým učedníkům i toto: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“[Jan 15,15]

Ale především je i původní Źidovský pesach svátkem vykoupení. O to spíš velikonoce, po tom všem, co pro nás Ježíš Kristus udělal.

Otevřme tedy před Bohem a před bratry své životy, aby do nich mohlo vstoupit čisté světlo Boží lásky a čerstvý vítr Ducha Svatého.  Přestaňme skrývat své pohnutky a hříchy a jednat pokoutně, abychom nekonali jako Jidáš, ale abychom se připodobňovali stále více  Kristu. Neboť On sám to v nás koná. Amen

Úterý Svatého týdne

Když Ježíš seděl se svými učedníky, v duchu se zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“

Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Jeden z jeho učedníků ležel na Ježíšových prsou, ten, kterého Ježíš miloval. Šimon Petr na něj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to říká.“ On se naklonil k Ježíšovým prsům a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ A vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po tom soustu vstoupil do něho satan. Ježíš mu pak řekl: „Co chceš udělat, udělej rychle.“ Z ostatních, kteří byli u stolu, nikdo nerozuměl, proč mu to řekl. Poněvadž Jidáš spravoval pokladnu, mysleli někteří, že mu Ježíš nařídil: „Nakup, čeho potřebujeme na svátky“, nebo aby dal něco chudým. On pak vzal sousto a hned odešel. Byla noc.

Když (Jidáš) odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, říkám teď i vám: Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete. Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později.“ Petr mu řekl: „Pane, proč nemohu jít za tebou už teď? Svůj život za tebe položím!“ Ježíš mu odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ [Jan 13,21-33.36-38]

Ježíš vše vidí, vše vnímá. Ví, kdo ho zradí, kdo ho jen zapře …

Učedníci si s Ježíšem připadají v bezpečí, mohou se cítit bezstarostně – ale to teď rychle skončí a každý z nich bude muset jednat naprosto sám za sebe. Teprve bude vidět, co v kom je.

„Kam já jdu, tam za mnou teď nemůžeš jít; půjdeš však za mnou později.“ Později, až budeš o mnoho mnoho dál, než jseš nyní.

U Lukáše se mluví také o mečích, které si brali učedníci s sebou do Getseman. Smysl není na první pohled zřejmý a existují různé pokusy o výklad. Jedna z možností je, že Ježíš chtěl, aby učedníci nebyli zatlačeni k nějakému jednání, s kterým by nebyli ztotožněni (čekalo je tam totiž dost nemilé překvapení a jistě nebyli vnitřně připraveni na to, jak se v takové situaci zachovat). Ježíš nechtěl, aby byli zajati s ním. Díky meči v rukou se samozřejmě učedníci cítili v dané situaci o dost „komfortněji“ a snáze si mohli vybrat to své řešení (tedy v jejich případě útěk).

 

Pondělí Svatého týdne

Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých.
Připravili tam (Ježíšovi) hostinu a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje.
Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní dávalo.
Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“
Velký zástup židů se dověděl, že je tam, a tak přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale také, aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.
Velekněží tedy rozhodli, že zabijí i Lazara, protože mnoho židů kvůli němu odcházelo a věřilo v Ježíše. [Jan 12,1-11]

Dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Jidáše nezajímali chudí, nezajímal ho Ježíš, nezajímala ho ani bazální slušnost vůči hostitelům, ale zajímali ho peníze. Na co je potřeboval? Měl nějaké dluhy? Nebo si něco chtěl pořídit? Někoho si „koupit“? Ať už měl problém jakýkoli, domělý či skutečný, řešil ho tím nejblbějším způsobem: řešil si to sám, potají  a zločinně.

Velekněží zjistili, jak je fajn o někom rozhodnout, že jej „odstraní“. Moc jim chutnala čím dál víc a nemínili se žinýrovat a přestat s tím, takže se rozhodli „vrhnout se“ na dalšího: nyní na Lazara.

Na druhé straně stojí Lazar s Martou a Marií, kteří připravili pro Pána Ježíše  (a zřejmě i pro Jeho učedníky) něco moc hezkého: hostinu a jak vidíme u Marie, ještě něco lepšího.

Pak tu máme velký zástup, lidi, kteří nelenili a zvedli se, aby se šli podívat na Ježíše – i na Lazara.

Dobro je třeba vyknat odvážně a bez dlouhého váhání. Za pár dní tu živého Ježíše mít nebudou a nemusí tu být ani živý Lazar. Nebo my.

Za pár dní se může stát veliké množství velikých věcí. Za pár dní může být svět úplně jiným světem.

Pane Bože, dej nám Ducha odvahy, abychom konali všechno dobro, ke kterému nás naše srdce volá. Abychom se nezalekli a abychom nebyli leniví. Abychom nepropásli dobu, kdy je možné to dobro vykonat. Neboť ty Sám jsi pro nás připravil mnoho dobrých skutků k vykonání. Amen