Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo.
Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“
Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“
Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on.
Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“
Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“
Ježíš jí řekl: „Marie!“
Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“.
Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.'“
Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ – a toto že jí řekl. [Jan 20,11-18]
Když jsme v problémech nebo trápení, vnímáme své okolí jen částečně.
I samého Boha přehlížíme. Dokud se nás osobně „nedotkne“ – třeba tím, že nás volá jménem. Pak jej slyšíme – ale to je proto, že jsme s Ním již dříve navázali přátelský vztah. Pokud jsme s Ním vztah nebudovali, tak neznáme Jeho zavolání a proto se snadno stane, že jej nezachytíme ve chvíli, když jsme ponořeni do problémů.