Sobota 12. týdne v mezidobí, památka sv. prvomučedníků římských

Zničil Hospodin bez milosti všechny Jakubovy příbytky, zbořil ve svém hněvu pevnosti judské dcery; srazil k zemi, zneuctil krále i jeho knížata. V nářku sedí na zemi starci siónské dcery; posypali své hlavy popelem, žínice mají okolo beder; k zemi svěsily hlavu jeruzalémské panny. Od slz mi chřadnou oči, v mých útrobách to vře, má játra se vylévají na zem pro pohromu dcery mého lidu; hyne dítě i kojenec na prostranstvích města. K svým matkám volají: „Kde je chléb a víno?“ – když smrtí raněni hynou na prostranstvích města, když vydechují svou duši do klína svých matek. K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit?

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Klamali tě výroky lži a podvodu. Volej svým srdcem k Hospodinu, panno, siónská dcero! Ať jako potok tekou tvé slzy ve dne i v noci! Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka! Nuže, naříkej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, (které hynou hladem na rozích všech ulic).[Pláč 2,2.10-14.18-19]

Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Současný společenský kánon správného a vhodného jednání již dávno nevytvářejí křesťané. Spousta zásad a pravidel je hlásána odlišně od křesťanských zásad a ideálů nebo dokonce zcela opačně. Je to špatně, ale neexistuje nějaký jednoduchý způsob, jak to dát dopořádku, nějaké mávnutí kouzelným proutkem. Lékem a řešením je pokání: Přijmout spoluzodpovědnost za zlo. Kát se a odprošovat nebe i za své blízké a za své soukmenovce – za kohokoli, s kým jsem jakkoli spojen…

Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka!

Nestačí dvakrát za rok se tvářit smutně a přežít trochu toho postění se. Pokání a úpěnlivá modlitba je aktuálně náš program minimálně do doby, než se společnost dá do pořádku a vrátí se ke Kristu.

Pozdvihni k Němu své ruce za život svých dětí.

 

Pondělí, 12. týden v mezidobí

Asyrský král Salmanasar vpadl do země, přitáhl k Samaří a obléhal ho tři roky. Devátého roku (vlády krále) Hošey dobyl asyrský král Samaří a odvlékl Izraele do vyhnanství do Asýrie; usadil ho v Chale a u řeky Chaboru v Gozanu a v městech médských. Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země, z moci faraóna, krále egyptského. Ctili cizí bohy, jednali podle obyčejů pohanů, které Hospodin vyhnal před syny Izraele, i podle jiných obyčejů, které zavedli izraelští králové. Hospodin varoval Izraele a Judu skrze všechny své proroky a věštce: „Odvraťte se – pravil – od svého špatného chování a zachovávejte mé příkazy, má nařízení podle celého zákona, který jsem dal vašim otcům a který jsem vám sdělil skrze své služebníky proroky.“ Nechtěli však slyšet, byli vzdorovití jako jejich otcové, kteří nevěřili v Hospodina, svého Boha. Pohrdali jeho nařízeními a jeho smlouvou, kterou sjednal s jejich otci, i jeho výstrahami, kterými je varoval. Hospodin se na Izraele velmi rozhněval, vyhnal ho od své tváře, a zůstal jen kmen Juda sám. [ 2 Král 17,5-8.13-15a.18]

Dnešní úryvek stručně zmiňuje konec Izraele jakožto země, osídlené dvanácti izraelskými kmeny. Dvanáct izraelských kmenů bylo v té době rozděleno na dvě království: severní neboli Izraelské království (kolem města Samaří) a jižní neboli Judské království s městem Jeruzalémem.

Po vpádu Salmanasara, který dobývá severní království,  zůstává  z původního izraelského území pouze jižní království neboli  Judea, což ale není ve skutečnosti pouze kmen Juda, ale i kmen Benjamín, část kmene Simeon a část příslušníků kmene Levi.

Pozn.: Potomci Leviho, tedy „Levité“, neměli své vlastní kmenové území, protože byli kněžími. Měli k dispozici však některá města (v Judei i v severním království)

Po vpádu Salmanasara utíká ze severního království do Judei také množství uprchlíků, tedy migrantů, původem z ostatních Izraelských kmenů, jako Rúben, Dan, Neftal a dalších.

Judea vydrží jako stát  ještě asi 120 let, pak bude dobyta Babyloňany. „Dobrým“ zvykem vítězné či vládnoucí mocnosti bývalo přesídlit část obyvatel  jinam. Zvlášť z oblastí, kde byly nebo hrozily nepokoje. To tedy bude čekat i Judeu a  to opakovaně: nejen od Babyloňanů, ale po spoustě dalších peripetií nakonec „finálně“ po roce 135 n.l. rukama Římanů, kteří obyvatele Judei, čili „Židy“, definitivně a na mnoho století přesídlí jinam, pryč ze Zaslíbené zěmě.

Zpět se budou Židé  vracet velice pomalinku. O několika tisících se mluví např. až ve spojitosti se začátkem 16. století.

K pozůstatkům severních izraelských kmenů se hlásí různé skupiny na světě – některé více prokazatelně, některé méně.

Dramatičtější dění z pohledu Židů pak přinese především 20. století – zhruba od 1917, kdy oblast budou spravovat Britové coby své mandátní území a pokusí se tam trochu diskutabilně prosadit své představy.

My bychom si především měli ujasnit, zda nepohrdáme Hospodinem (nebo zda naopak pohrdáme mamonem a jinými hodnotami, které nejsou bohem). Protože újmu skrze zvrácené postoje a jednání  na sebe může přivolat nejen Vyvolený národ, ale jakékoli společenství i jakýkoli jednotlivec.

Aktualizace

Původně byl blog zamýšlen především jako zamyšlení na postní dobu. Možná však budou přidány i další dny.