Slavnost sv. Josefa, Snoubence Panny Marie

Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa;

ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry.

A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: `Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není.
Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: `Tak četné bude tvé potomstvo!‘

A proto `mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.[Řím 4,13.16-18.22]

1)
Svatý Josef i Abrahám normálně pracovali, nejspíš i dřeli. Nebyli lidmi, kteří by celý život strávili učeneckou dráhou, teologií, kněžskou službou nebo dokonce odchodem do ústraní.

Přesto se stali nepřehlédnutelnými velikány nejen lidsky, ale právě i spirituálně.

Správné duchovno se totiž dobře skloubí s prací a všedním životem.

Mnozí sice z lásky k Bohu odcházejí do ústraní mnišského či poustevnického života; ale tato láska nespočívá tolik v odchodu z běžného života jako v ochotě být tam, kde si mne Bůh přeje.
Např. Antonín Veliký se sice stal poustevníkem, ale nakonec byl spíše mnichem, protože neodmítal pomoci dalším mužům, kteří se blízko něho shromáždili. A když bylo potřeba, neváhal a vydal se do Alexandrie pomoci tamním křesťanům.

Abrahám a Josef především věřili a tak každý z nich spojoval nadpřirozené a přirozené ve svém životě.

Což není úplně jednoduché.

V tom jsou nám vzorem.

2)

Ježíš dovedl lidství ke svému ideálu. Byl nám stoprocentním vzorem, jak máme své lidství uchopit.

Také trávil velkou část svého života prací, pravděpodobně úplně obyčejnou řemeslnickou – ač nemáme spolehlivé doklady o většině Jeho pozemského života.

Ale mimo to nás poučil o mnohých věcech, upřesnil a uvedl některé věci ze Starého Zákona, které již byly zaneseny „šumem“ a dal nám před oči ty nejdůležitější zásady a informace.

Jednou z nich je to, že Bůh je všemohoucí. Opakuje se to dvakrát i v Credu, které sice Ježíš nepsal osobně, ale bylo sestaveno pod vedením Ducha svatého.

Že je Otec všemohoucí dokázal Ježíš i svým zmrtvýchvstáním.

Kapitola Římanům, ze které je dnešní čtení, končí tímto veršem o Kristu:
„Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“[Řím 4,25]

Sobota po 4. neděli postní

Hospodin mě o tom poučil, a já jsem to poznal;
tehdy jsem viděl jejich zlé skutky. Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady: „Zničme strom i s jeho mízou, vytněme ho ze země živých, ať není památky po jeho jméně!“ Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.[Jer 11,18-20]

V dřívějších dobách, v starověku, nebylo povědomí o posmrtném životě příliš rozšířené. Většina lidí nejspíš neznala „koncept“ posmrtného pokračování života či o něm měla představy neodpovídající skutečnosti .

Lidé žili kmenově a tíhli k tomu, aby jejich „nesmrtelnost“ a trvání jejich životního díla zajistilo početné potomstvo. Které si bude svého významného předka připomínat a často se po něm i jmenovat.

S upozaděním kmenového způsobu života a tomu odpovídajících vztahů se dostává skutečnost trvání života i po fyzické smrti více do popředí.

Dnes by nepřátelé proroka neusilovali jen o to, aby se na něj zapomělo a zmizela veškerá vzpomínka na něj.

To jsem jen tak odbočil k historickému pohledu, týkajícímu se doby, kdy izraelští proroci předávali Boží slovo svému okolí.

Úryvek se čte samozřejmě kvůli tomu, že to je předobraz trpícího Krista a jeho mírnosti. Naší záchrany.