Pondělí po 2. neděli v mezidobí

Samuel řekl Saulovi: „Musím ti oznámit, co mi řekl Hospodin této noci.“
Odpověděl: „Mluv.“

Samuel tedy promluvil:
„Ačkoli jsi malý ve svých očích, nejsi hlavou izraelských kmenů?
Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem.
Hospodin tě poslal na výpravu se slovy: Jdi, vydej k posvátnému zničení hříšné Amalečany a bojuj proti nim až do jejich vyhlazení.

Proč jsi tedy neuposlechl Hospodinova hlasu?
Vrhl ses na kořist a učinil jsi, co je v Hospodinových očích zlé.“

Saul řekl Samuelovi:
„Ale ano, poslechl jsem přece Hospodinův hlas a šel jsem na výpravu, na kterou mě Hospodin poslal: přivedl jsem Agaga, krále Amalečanů, Amalečany jsem však vydal k posvátnému zničení. Lid pak vzal z kořisti brav a skot jako prvotiny posvátné řeže, aby je obětoval Hospodinu, tvému Bohu v Galgale.“

Samuel odpověděl:
„Copak má Hospodin stejnou zálibu v celopalech a obětech jako v poslušnosti k jeho hlasu?
Poslušnost je lepší než oběti a ochota k ní je víc než tuk beranů.
Opravdu, vzpurnost je jako hřích hadačství a vzdor je jako zločin modloslužby.

Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, on tě zavrhl, abys nebyl králem.“
[1 Sam 15,16-23]

Ač by se nám zdálo, že starozákonní text je odtažitý a řeší ne moc pochopitelné lokální spory kdesi ve starověké Palestině, závěr je nanejvýš aktální pro každého z nás a bylo by možné si z něj vzít dokonce i pro naši každodenní modlitbu nebo každodenní zpytování.

Poslušnost se zde vyzdvihuje nad náboženské úkony. To bychom si měli připomínat a posuzovat tímto hlediskem i svá jednání.

Pokud budeme chtít lépe pochopit, proč to tak je a nebo jak to celé je, musíme sestoupit trochu na hlubinu a též se podívat na další úryvky. Nejde totiž jen o žebříček úkonů a cností (poslušnost vs. náboženský úkon vs. další cnosti a dobra). Spíše jde o to, aby náboženství sloužilo ŽIVOTU – ve smyslu: duchovnímu životu, Božímu životu v nás, věčnému životu a též kompletnímu životu („celostní“ už je trochu zprofanované: na mysli je celý život, což by se dalo vyjádřit jako „věčný život včetně pozemského“)

Mt 5, 23-24: Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

1 Tim 2,8: Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Mt 6, 5-15:
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Poslušnost vyrůstá z modlitby. Ale musí to být skutečná modlitba – tedy musí splňovat klasickou podmínku, že „modlitba je modlitbou, jen když mění život“.

Pokud se při modlitbě pouze předvádíme – ať už před neznámými lidmi nebo před těmi nejbližšími nebo před Bohem nebo před sebou – pak to není skutečná modlitba.

Ani bezduché „plnění“ náboženské povinnosti či vytyčeného „modlitebního úkolu“ není plně modlitbou. Někdy sice plně soustředěné modlitby nejsme schopni, jsouce nádoby křehké – ale bezduchá modlitba se nám nesmí stát pravidlem. Pokud zjistíme, že to, co konáme, není plně modlitbou, je potřeba to ihned řešit.

[25.1.2020]