Měsíc: Prosinec 2018

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.

Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.

A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.

Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“

Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.

Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
[Lk 2,41-52]

Zde začíná být jasné, že Ježíš nepotřebuje být pomazán zvnějšku, jako jeho předek, král David, kterého přišel vybrat a určit prorok Samuel.

Ježíš sám ví, že je Mesiášem a dává to i jemně najevo. Nicméně, akceptuje společenské uspořádání a své místo; podřizuje se tedy rodině, ve které vyrůstá. Úctu k rodině jako instituci prokazuje i později, během aktivního veřejného života. Ukazuje tak, že manželství a rodina není nějaké náhodné seskupení osob, které se během historie přihodilo, ale že je to Jeho Otcem stvořený a chtěný základní model života člověka na Zemi.

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání.

Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.

Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí.

Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.
[1 Jan 2,3-11]

Pokud se mi nedaří žít dle Ježíšových přikázání, tak asi někde mám chybu.

Přijal jsem Ježíše do svého života?

Uznal jsem, že jsem zhřešil? Že si zasloužím smrt?

Vyznal jsem své hříchy? Prosil jsem Boha o milost?

Zřekl jsem se hříchu?

Přijal jsem odpuštění?

Odevzdal jsem svůj život?

Prosil jsem o Ducha Svatého?

Modlím se denně?

To je pár stručných bodů pro první zamyšlení (ne nutně úplný seznam).

Pokud jsem byl pokřtěn a odevzdal svůj život Pánu Ježíši a přesto se „to nikam“ nehýbe, pak možná potřebuji začít nalezením modlitebního společenství a rozumného duchovního vůdce (zpovědníka).

Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není.

Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu.

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.

Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého.

On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.
[1 Jan 1,5-2,2 ]

Je možné zažít temnotu při hledání Boha. Také běsnění živlů, jak se to „přihodilo“ nejen Mojžíšovi. Nebo „zdrcující hrůzu“, to se také již někomu podařilo.

Bůh sám však není krupobití ani hromy ani temnota. Bůh je světlo. Při setkání s Mojžíšem není Bůh v bouři, ale v jemném vánku…

Bůh udělal vše, to možné i to, co nám může připadat téměř nemožné, aby nás zachránil z hříchu a smrti a aby nám umožnil být s Ním smíření. Bylo by mj. vysoce nevhodné, kdybychom tuto jeho starost, péči a opravdu velikánský dar odmítli nebo nechali ležet ladem.

Klaní me se Ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti …

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem.

Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
[Tit 2,11-14]

Apoštol Pavel zde zmiňuje několik věcí, které jsou třeba:

Zřeknutí se hříchu, života bez Boha, přílišného připoutání ke světu.

Očekávání druhého příchodu Krista. Jímž pro mnohé z nás bude setkání s Ním v hodině naší smrti.

Poskytnutí sebe sama Bohu a umožnění Mu, aby mne mohl očišťovat. Bůh to nechce dělat proti naší vůli.

Poté bychom měli nést dobré skutky, coby plody našeho obrácení a vykoupení.

Prvním plodem je střízlivý a zbožný život.