Svátek Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.

Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.

A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.

Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“

Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.

Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
[Lk 2,41-52]

Zde začíná být jasné, že Ježíš nepotřebuje být pomazán zvnějšku, jako jeho předek, král David, kterého přišel vybrat a určit prorok Samuel.

Ježíš sám ví, že je Mesiášem a dává to i jemně najevo. Nicméně, akceptuje společenské uspořádání a své místo; podřizuje se tedy rodině, ve které vyrůstá. Úctu k rodině jako instituci prokazuje i později, během aktivního veřejného života. Ukazuje tak, že manželství a rodina není nějaké náhodné seskupení osob, které se během historie přihodilo, ale že je to Jeho Otcem stvořený a chtěný základní model života člověka na Zemi.

Pátý den v oktávu Narození Páně

Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání.

Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.

Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí.

Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.
[1 Jan 2,3-11]

Pokud se mi nedaří žít dle Ježíšových přikázání, tak asi někde mám chybu.

Přijal jsem Ježíše do svého života?

Uznal jsem, že jsem zhřešil? Že si zasloužím smrt?

Vyznal jsem své hříchy? Prosil jsem Boha o milost?

Zřekl jsem se hříchu?

Přijal jsem odpuštění?

Odevzdal jsem svůj život?

Prosil jsem o Ducha Svatého?

Modlím se denně?

To je pár stručných bodů pro první zamyšlení (ne nutně úplný seznam).

Pokud jsem byl pokřtěn a odevzdal svůj život Pánu Ježíši a přesto se „to nikam“ nehýbe, pak možná potřebuji začít nalezením modlitebního společenství a rozumného duchovního vůdce (zpovědníka).

Svátek Mláďátek, mučedníků

Milovaní! To je poselství, které jsme slyšeli od Ježíše Krista a vám zvěstujeme: Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není.

Když tvrdíme, že máme s ním společenství, ale přitom žijeme ve tmě, lžeme a naše jednání není ve shodě s pravdou. Když však žijeme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev jeho Syna Ježíše nás očišťuje od každého hříchu.

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.

Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého.

On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.
[1 Jan 1,5-2,2 ]

Je možné zažít temnotu při hledání Boha. Také běsnění živlů, jak se to „přihodilo“ nejen Mojžíšovi. Nebo „zdrcující hrůzu“, to se také již někomu podařilo.

Bůh sám však není krupobití ani hromy ani temnota. Bůh je světlo. Při setkání s Mojžíšem není Bůh v bouři, ale v jemném vánku…

Bůh udělal vše, to možné i to, co nám může připadat téměř nemožné, aby nás zachránil z hříchu a smrti a aby nám umožnil být s Ním smíření. Bylo by mj. vysoce nevhodné, kdybychom tuto jeho starost, péči a opravdu velikánský dar odmítli nebo nechali ležet ladem.

Klaní me se Ti Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti …

 

Svátek sv. Štěpána, prvomučedníka

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.

Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! “ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli.

Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“

Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

A po těchto slovech skonal.

[Sk 6,8-10;7,54-60]

 

Vzácná modlitba k naučení: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha“.

A ještě vzácnější: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“

Štěpán, ač nebyl apoštol, ale pomocník („diákon“ neboli jáhen), dělal  veliké divy a znamení. Byl plný milosti. Byl plný síly.

Byl plný Ducha svatého.

I my máme nyní začít a pokročit v duchovním růstu, protože nevíme, kdy budeme povoláni k dalším úkolům.

Je třeba prohloubit naši modlitbu, abychom měli Kristova ducha a naučili se od Krista správným postojům.

Štěpán se od Krista dobře naučil odpouštět. Proto se, stejně jako Ježíš Kristus, může modlit „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Sjednocoval se s Pánem natolik, že již nežil sám, ale „žil v něm Kristus“ – řečeno slovy v úryvku zmíněného Šavla z Tarsu. Tedy Šavel tato slova napsal až později, když se po obrácení stal Pavlem a s velkým nasazením hlásal Ježíše Krista v celém tehdejším „světě“, neboli v Římské říši.

 

Slavnost NAROZENÍ PÁNĚ

Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem.

Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
[Tit 2,11-14]

Apoštol Pavel zde zmiňuje několik věcí, které jsou třeba:

Zřeknutí se hříchu, života bez Boha, přílišného připoutání ke světu.

Očekávání druhého příchodu Krista. Jímž pro mnohé z nás bude setkání s Ním v hodině naší smrti.

Poskytnutí sebe sama Bohu a umožnění Mu, aby mne mohl očišťovat. Bůh to nechce dělat proti naší vůli.

Poté bychom měli nést dobré skutky, coby plody našeho obrácení a vykoupení.

Prvním plodem je střízlivý a zbožný život.

Pátek 3. týdne adventního

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.

Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně.

Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
[Lk 1,39-45]

Jak jsem si zasloužila?

Jak jsem si zaloužil?

Že k nám spěchá Maria, jsme si pravděpodobně nezasloužili.

Je to ona, která spěchá sloužit. Jakmile se dozvěděla, že je Alžběta těhotná, spěchá za ní, aby jí pomohla.

Jak bychom to zvládli my, kdyby k nám Bůh poslal anděla s nějakým velkým úkolem – i kdyby to  byl pidiúkol oproti Mariině poslání být matkou Spasitele?

Kdyby se ten anděl zmínil o nějaké (potřebné) příbuzné, nepřeslechli bychom to nebo nezapomněli v návalu pocitu vlastní důležitosti a taky starostí o to, jak si s tím úkolem poradíme??

Maria k nám spěchá, protože potřebujeme pomoci. Nyní. Možná také potřebujeme poradit. Poslouchat ji. Dívat se na ni. A pochopit. A napodobovat.

Maria i Alžběta jistě žili modlitbou. I my potřebujeme žít z poctivé  modlitby. Abychom věděli, co je třeba vykonat a kam je dobré jít.

Čtvrtek 3. týdne adventního

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“

Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“

Tu pravil (Izaiáš): „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
[Iz 7,10-14]

Judský král Achaz nechce znamení od Hospodina ani nechce od Hospodina řešení aktuální nepříjemné situace . Ba naopak, zvykl si dělat pohanské rituály a i státní záležitosti řešit po svém.

Ve chvíli, kdy k němu prorok mluví, ohrožují totiž Judeu dva králové: aramejský král Rason a král Izraelského (severního) království Pekach.

Achaz se rozhodne požádat o pomoc proti nim krále velké Asyrské říše a nabídnout mu za pomoc to, že se stane jeho vazalem.

Poselství od Hospodina, které prorok vyřizuje, je zhruba toto: Vůbec se neboj, Achazi, těchto dvou králů, kteří teď na tebe útočí, a nepodřizuj se Asýrii.

Izaiáš vždy požaduje, abychom věřili v Hospodina a počítali s Ním ve všem, co konáme.

Achaz ho neposlechne a Judské království (které nepatří jemu, ale Hospodinu) předá Asyrskému králi.

Ohledně znamení, že má být počato dítě: jméno dítěte, jak je u Izaiáše časté, má záměrný význam. Znamení se týká v danou chvíli pravděpodobně jednoho z potomků Achazových.

Nicméně styl Izaiášova proroctví lze považovat za mesiášskou předpověď.

Nový Zákon a křesťanská tradice tento příslib jednotně vztahují na Krista a Jeho narození.

On nám přinesl skutečnou svobodu. Nebylo by dobré, abychom ji zadarmo odevzdávali těm, co si to nezaslouží. Ale naopak ji svěřili do rukou Hospodina a naplnili ji.

 

 

 

1. neděle adventní

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.

A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.

Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.

Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi.

Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
[Lk 21,25-28.34-36]

Opět začíná advent. Někdo se toho příštího adventu  již nedožije a setká se s Pánem tváří v tvář  již poměrně brzy.

Ostatní z nás budeme dále vyhlížet ten v úryvku zmiňovaný závěrečný advent nebo možná alespoň advent, který budeme slavit za rok.

Pán Ježíš nás v úryvku upozorňuje na problematické věci, ke kterým nás to může táhnout nebo ke kterým můžeme sklouzávat. My, lidé, dokážeme být nestřídmí nejen v jídle a opíjet se nejen nápoji s obsahem alkoholu. V dnešní době je závratně široká nabídka všech útěků od reality a věcí a prožitků, které nás lákají, abychom se jim oddávali a nechali se jimi udělat závislými na nich. A problémů kolem nás a těch starostí, kterými je možno se zaobírat! Ať už z lidského hlediska poměrně opodstatněných (zdraví, studium), tak i naprosto fiktivních (jak dopadne seriál).

Ježíš zde mluví k věrným. Nejmenuje hříchy, ale věci, které samy o sobě nejsou zakázány (běžný pokrm; víno nebo jiný podobný nápoj; péče o pozemský život). A právě u nich nás upozorňuje na to nebezpečí, že naše srdce bude zaujato stvořenými věcmi. Nebezpečí, že budeme orientováni na pozemský život.

Pokud jsem uvěřil v Ježíše Krista, uvěřil jsem, že můj domov je v nebi. Že se o mne dobrý Otec a Bůh vždy stará. A proto je vztah k Němu pro mne na prvním místě.

Což se navenek projeví jako modlitba. A bdělost.

Přeji vám všem i sobě nejen na začátku letošního adventu, abychom před Ježíšem Kristem obstáli v současnosti a i v hodině našeho finálního, radostného setkání s Ním. Amen