Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.
Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.
A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; (teprve potom) ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.
Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“
Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.
Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
[Lk 2,41-52]
Zde začíná být jasné, že Ježíš nepotřebuje být pomazán zvnějšku, jako jeho předek, král David, kterého přišel vybrat a určit prorok Samuel.
Ježíš sám ví, že je Mesiášem a dává to i jemně najevo. Nicméně, akceptuje společenské uspořádání a své místo; podřizuje se tedy rodině, ve které vyrůstá. Úctu k rodině jako instituci prokazuje i později, během aktivního veřejného života. Ukazuje tak, že manželství a rodina není nějaké náhodné seskupení osob, které se během historie přihodilo, ale že je to Jeho Otcem stvořený a chtěný základní model života člověka na Zemi.