Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám.
Ale Petr ho zvedl se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“
Tu se Petr ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“
Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali.
A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého.
Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha.
Tehdy Petr řekl: „Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha Svatého?“
Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista.
Potom ho prosili, aby (u nich) zůstal ještě několik dní.
[Sk 10,25-26.34-35.44-48]
V této a další (jedenácté) kapitole čteme nejen o Petrovi v Joppe a zjevení, které tam měl; jeho cestě do Césareje a následném svědectví o tom všem jeruzalémským křesťanům; ale i o tom, jak i další další bratří kázali pohanům.
Ve Skutcích je více míst, kdy se apoštolové posouvají k zvěstování Kristovy spásy „pohanům“. Např. když je Filip poslán k vysokému úředníku Etiopské královny, který zrovna navštívil Jeruzalém.
Ale zde, v desáté a jedenácté kapitole cítíme, že je asi těžiště obratu pozornosti mladé Církve od zvěstování Evangelia pouze židovským dříve-spoluvěrcům ke zvěstování Evangelia celému širému světu.
A kromě vlastního křtu a především jeho zdůvodnění ústy sv. Petra je druhým vrcholem dnešního úryvku Petrovo dosvědčení, že:
Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.
Což koresponduje s dnešními úryvky z Jana (jak z jeho listu, tak z jeho evangelia), které nám připomínají, že Bůh nás miluje a my máme odpovědět láskou k Němu, zachováváním přikázání, láskou k bližnímu – což se vše vzájemně prolíná. A že nás určil k tomu, abychom:
„šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. “ [viz Jan 15,16]