Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: `Já jsem řekl: Jste bohové.‘ Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: `Jsem Syn Boží‘? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ A mnoho jich tam v něho uvěřilo [Jan 10,31-42]
Máme možností, jak uvěřit: můžeme uveřit Ježíši pro to, co nám říká; můžeme mu uvěřit pro skutky, které dělá; můžeme v Něho uvěřit proto, že se na něm vyplňují slova Jana Křtitele a dalších proroků…
Ale hlavně, abychom uvěřili: abychom věřili nejen o Něm (že existoval a existuje), ale abychom skutečně VĚŘILI V NĚHO – tj. spolehli se v malých i velkých věcech svého života na Něj, důvěřovali Mu, že nám ve všem pomůže – že to může a že to chce.